ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.4462.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 4462/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce JUDr. T. P. , advokáta se sídlem v Praze 4, Kyjovská 1986/15, jako insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, v konkursu, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, IČO: 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovaným 1/ Ing. J. R. a 2/ E. M. , zastoupeným JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Josefově, Pařížská 68/9, o vyklizení bytů a garáže, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 47/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2016, č. j. 18 Co 435/2015-1339, ve spojení s usnesením ze dne 1. září 2016, č. j. 18 Co 435/2015-1413, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.600,- Kč k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Jindřicha Plachty 3163/28, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. srpna 2015, č. j. 9 C 47/2009-1288, zamítl žalobu na vyklizení tam označených bytů (výrok I.) i garáže (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a státu (výrok IV.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. ledna 2016, č. j. 18 Co 435/2015-1339, ve spojení s usnesením ze dne 1. září 2016, č. j. 18 Co 435/2015-1413, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I. a II. tak, že vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku byty i garáž, a ve výroku IV. tak, že státu se náhrada nákladů řízení nepřiznává; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Dovolání žalovaných (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu (ve spojení s usnesením) není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí je v souladu s již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není – ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – důvod se odchýlit.
Předně je zapotřebí zdůraznit, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolatelé uplatnili rovněž nezpůsobilé důvody, a to zejména v podobě námitek skutkových (v tomto směru nabídli pro podle nich správné řešení otázek vymezených v bodech 82, 90 a 98 dovolání vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit). Kromě toho nelze ani přehlédnout, že uvedené námitky se přinejmenším zčásti vztahovaly k posouzení otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (viz posléze uvedený výklad týkající se důsledků neúspěchu dovolatelů v incidenčním sporu o vyloučení bytů a garáže ze soupisu majetkové podstaty dlužníka). Nezpůsobilé dovolací důvody (v podobě vad řízení) pak dovolatelé uplatnili rovněž výtkami, že odvolací soud nerespektoval zásadu projednací (zde ovšem nelze přehlédnout, že na porušení zmíněné zásady usuzovali na podkladě zjevně nesprávného předpokladu, že odvolací soud „rozhodl o odvolání žalobce v rozporu s obsahem podané žaloby, kterou byl vázán“ ) a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. K posléze uvedené námitce dovolací soud přesto výjimečně dodává, že napadené rozhodnutí je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že případné nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatelů. Pro úplnost zbývá dodat, že k zmatečnostním vadám lze přihlédnout, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě však přípustnost dovolání založit nemohou a jsou řešitelné pouze cestou žaloby pro zmatečnost.
Ve smyslu §164 o. s. ř. lze opravit rozsudek jen tehdy, jde-li o chyby v psaní a počtech a dále o takové chyby, které jsou jako zřejmé nesprávnosti podobného původu jako chyby v psaní a počtech, tj. k nimž došlo jen zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení anebo vyhotovení rozsudku, a které jsou každému zřejmé; zřejmost takové nesprávnosti vychází zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. září 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, uveřejněné pod č. 37/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). V usnesení ze dne 20. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 1238/99, pak dovolací soud dospěl k závěru, že ze znění první věty ustanovení §164 o. s. ř. plyne, že zřejmá nesprávnost je pochybením podobného původu jako chyby v psaní a počtech, tj. vzniklým v důsledku zjevného a okamžitého selhání v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a které je pro každého snadno poznatelné, zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sp. zn. 30 Cdo 758/2016). Rovněž Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 21. února 2007, sp. zn. 4 Ans 3/2006, dospěl k závěru, že důvodem opravy výroku rozhodnutí podle §54 odst. 4 s.ř.s. může být pouze písařská nebo početní chyba či nesprávnost, která je každému zřejmá. Tento závěr lze – vzhledem ke shodnému znění §54 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a §164 o. s. ř. – aplikovat i pro opravný postup podle §164 o. s. ř. (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 22 Cdo 4943/2015).
V posuzované věci byl napadený rozsudek (v podobě, v jaké byl vyhlášen při jednání odvolacího soudu dne 20. ledna 2016 a posléze písemně vyhotoven) postižen zřejmými nesprávnostmi, jež spočívaly v tom, že v prvním a druhém odstavci výroku byly chybně uvedeny některé dílčí údaje sloužící k označení bytů a garáže, konkrétně číslo listu vlastnictví, na němž jsou dotčené (vyklizované) nemovitosti zapsány (dále jen „list vlastnictví“), a dále identifikační číslo garáže. Uvedené nesprávnosti jsou jasně patrné z obsahu spisu a musely být (a současně byly, jak plyne z obsahu spisu, resp. z některých podání samotných dovolatelů) zřejmé i dovolatelům. Odvolací soud se tedy od citované judikatury neodchýlil, jestliže postupem podle §164 o. s. ř. opravil v prvním a druhém odstavci výroku napadeného rozsudku zjevně nesprávné číslo listu vlastnictví a identifikační číslo garáže, přičemž vzhledem k tomu, že uvedené nesprávnosti musely být dovolatelům zřejmé, mu nelze úspěšně vytýkat, že otázku „zjevnosti“ opravených nesprávností snad hodnotil z jiné perspektivy, než z pohledu účastníka soudního řízení, jak – s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 2678/13 – naznačují dovolatelé v doplňku k dovolání. Lze jen dodat, že ostatní tam uvedené úvahy (např. že opravné usnesení představuje „útok na materiální jádro ústavy“ ) již jsou zcela evidentně absurdní, pročež se k nim dovolací soud ani blíže nevyjadřuje.
Při posouzení otázky, zda v daném případě (ne)jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy v tom smyslu, že by bylo namístě vyklizovací žalobu zamítnout, dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“).
Jde-li o žalobu na vyklizení bytů, byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 6/2010 (ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě č. 5-6) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).
V případě žaloby na vyklizení garáže byla rozhodovací praxe rovněž usměrněna, a to rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněným pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2015“). V něm Nejvyšší soud přijal a odůvodnil právní závěr, že pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení i v případě nebytových prostor. K uvedenému právnímu závěru se poté přihlásil např. v rozhodnutích z 20. ledna 2015, sp. zn. 26 Cdo 2495/2014, z 11. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 3865/2014, a z 15. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 4907/2014, a sdílí ho i v poměrech souzené věci.
Vzhledem k okolnostem posuzovaného případu však současně nelze přehlédnout, že v R 15/2015 formuloval Nejvyšší soud také právní názor, že po prohlášení konkursu na majetek osoby, která byla původcem jednání, v němž lze spatřovat rozpor s dobrými mravy, musí soud ve sporu zahájeném reivindikační žalobou o vyklizení nemovitosti při úvaze, zda ve vztahu k insolvenčnímu správci (jako stávajícímu žalobci) lze pro jednání (insolvenčního) dlužníka (původního žalobce) odepřít právo na vyklizení nemovitosti (garáže), přihlédnout i k tomu, zda to lze spravedlivě žádat též s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů (insolvenčního) dlužníka. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí současně vyplývá, že v uvedeném sporu je nutno přihlédnout též k dalším insolvenčním souvislostem (obsahově shodný závěr vyplývá též z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 26 Cdo 1224/2014).
Se zřetelem k řečenému nelze tedy v poměrech souzené věci opomenout, že mezi účastníky (dovolateli jako žalobci a insolvenčním správcem jako žalovaným) byl veden incidenční spor o vylučovací (excindační) žalobě, kterou se dovolatelé domáhali (ve smyslu ustanovení §225 insolvenčního zákona) vyloučení bytů a garáže ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, a že uvedená vylučovací žaloba byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2014, č. j. 196 Cm 2/2010-275, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2015, č. j. 16 Cmo 3/2015-375. Se zřetelem k této podstatné okolnosti vyřešil odvolací soud otázku rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) v intencích judikatorních závěrů vyslovených v R 15/2015, jestliže dovodil, že má-li podle výsledku řízení o vylučovací žalobě k bytům a garáži silnější právo majetková podstata dlužníka, nelze žalobu na vyklizení dotčených nemovitostí zamítnout na základě v zásadě shodných argumentů, které již řešil soud v uvedeném (incidenčním) sporu, tedy argumentů, z nichž dovolatelé usuzovali, že jim svědčí legitimní očekávání (které může být důvodem pro zamítnutí žaloby na vyklizení pro rozpor s dobrými mravy), že se po právu stanou vlastníky bytů a garáže. Je tomu tak proto, že neuspěli-li dovolatelé s vylučovací žalobou, pak důvodem, pro který se prosadí práva „majetkové podstaty“ na úkor práv „vyklizovaných“, je (bez zřetele k možným vlastnickým poměrům v rovině práva hmotného) nevyvratitelná domněnka oprávněnosti soupisu (§225 odst. 3 insolvenčního zákona). Řízení o vylučovací žalobě je právě tím řízením, v jehož rámci má být pro účely následného zpeněžení majetku sepsaného do majetkové podstaty dlužníka, řešen spor o to, zda silnější právo k majetku má majetková podstata nebo vylučovatel (srov. odůvodnění R 15/2015).
Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že byla-li pravomocně zamítnuta žaloba na vyloučení bytů a garáže ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, pozbyli dovolatelé legitimní očekávání, že se (právě oni) po právu stanou vlastníky dotčených nemovitostí, neboť v důsledku nevyvratitelné domněnky oprávněnosti soupisu lze v insolvenčním řízení přikročit ke zpeněžení vylučovaného majetku (zde bytů a garáže), v jehož rámci může být tento majetek zcizen i jiné osobě (jiným osobám) než dovolatelům. Pakliže dovolatelé nadále nemohou legitimně očekávat nabytí vlastnického práva k bytům a garáži, nejsou zjištěné okolnosti posuzované věci již natolik závažné, aby žaloba na vyklizení dotčených nemovitostí mohla být zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.); okolnosti prospívající dovolatelům (obdobné jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2016, sp. zn. 26 Cdo 2249/2015) se – i s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů dlužníka – projeví (stejně jako v uvedené věci) jen poskytnutím delší lhůty k vyklizení, tedy právě tím způsobem, jaký zvolil odvolací soud.
Lze tudíž uzavřít, že napadené rozhodnutí je ve svých důsledcích odrazem již ustálené soudní praxe (viz zejména R 15/2015). Na tom nemohou nic změnit ničím nepodložené úvahy dovolatelů vztahující se k některým závěrům vysloveným v citovaném rozhodnutí a ani další dovolací námitky, k nimž dovolací soud pro úplnost doplňuje následující.
Domáhali-li se dovolatelé aplikace §2, §3, §6 a §8 ve spojení s §3030 o. z., lze uvést, že možnou aplikací §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry) se Nejvyšší soud již zabýval při výkladu přechodného ustanovení §3030 o. z. V rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 55/2016 časopisu Soudní judikatura), vysvětlil, že toto (přechodné) ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Ve zbývající části směřuje dovolání proti „chybějícímu“ výroku o odvolání žalobce proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení účastníků, což ostatně dovolatelé sami připustili. Z povahy dovolání jakožto (mimořádného) opravného prostředku vyplývá, že v dovolacím řízení lze přezkoumat správnost pouze těch výroků, které odvolací soud ve svém rozhodnutí vyslovil. „Neexistující“ výroky přezkoumávat nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15. června 2010, sp. zn. 26 Cdo 2128/2009). Snad jen na okraj lze v tomto konkrétním případě výjimečně podotknout, že žalobcovo odvolání proti citovanému rozhodnutí odvolací soud „beze zbytku“ vypořádal postupem podle §224 odst. 2 o. s. ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s jeho podáními učiněnými prostřednictvím advokáta (vyjádření k dovolání z 25. dubna 2016 a „duplika“ z 21. září 2016). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za dva úkony právní služby ve výši dvakrát 1.500,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. k/ a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši dvakrát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). K uvedenému se pak sluší – s ohledem na obsah dovolání – připomenout, že právo na náhradu nákladů řízení spojených s advokátním zastoupením má i účastník řízení, který je sám advokátem (srov. nález Ústavního soudu z 24. března 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13, či usnesení Nejvyššího soudu z 10. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014), což platí i tehdy, vystupuje-li v řízení jako insolvenční správce (o čemž svědčí např. rozsudky Nejvyššího soudu z 19. září 2013, sp. zn. 26 Cdo 192/2013 /ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 12. listopadu 2014, sp. zn. II. ÚS 3668/13/, a z 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněný pod č. 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu