ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.4481.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 4481/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Ing. R. S. , zastoupeného Mgr. Jakubem Krčem, advokátem se sídlem ve Frýdku – Místku, Politických obětí 118, proti žalovanému Společenství vlastníků Hřbitovní 1318/52, Nový Jičín , se sídlem v Novém Jičíně, Hřbitovní 1318/52, IČO: 28569296, zastoupenému Mgr. Marcelem Labounkem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, o umožnění nahlédnutí do zápisů ze všech shromáždění vlastníků bytových jednotek žalovaného uskutečněných od 14. července 2008 do 24. června 2011, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 39/2013, o dovoláních obou účastníků řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2015, č. j. 5 Cmo 261/2015-289, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (vlastník /bytové/ jednotky) se změněnou žalobou domáhal, aby Společenství vlastníků Hřbitovní 1318/52, Nový Jičín (dále též jen „Společenství“), jehož je členem, byla uložena povinnost umožnit mu nahlédnout do zápisů ze všech shromáždění Společenství konaných od 14. července 2008 do 24. června 2011, a to včetně příloh k těmto zápisům (dále též jen „Zápisy“).
Krajský soud v Ostravě (soud prvního stupně) usnesením ze dne 20. dubna 2015, č. j. 26 Cm 39/2013-211, zastavil řízení (v důsledku zpětvzetí žaloby) v části, v níž se žalobce domáhal zpřístupnění zápisů ze shromáždění Společenství konaných 8. září 2008 a 29. dubna 2010, vyjma příloh k těmto zápisům. Poté rozsudkem ze dne 25. června 2015, č. j. 26 Cm 39/2013-224, žalobu (ve zbývajícím rozsahu) zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. prosince 2015, č. j. 5 Cmo 261/2015-289, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu nemůže být přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“) proto, že odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, z nichž jeden (první právní názor, že požadavek žalobce na zpřístupnění Zápisů /včetně příloh/ představuje zjevné zneužití práva, jež nepožívá právní ochrany /§8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník/), nebyl dovoláním napaden, a nestačí, že byla účinně napadena správnost druhého právního názoru, že podané žalobě nelze vyhovět také proto, že podle tvrzení Společenství již neexistují listiny, které podle čl. VII odst. 7 stanov Společenství měly tvořit přílohu Zápisů, a opak nebyl prokázán (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu z 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 časopisu Soudní judikatura), že zčásti jde o požadavek nemožný, nebyl-li pořízen zápis ze shromáždění, které sice bylo svoláno na 12. února 2009, avšak bylo odvoláno a nekonalo se, a že zčásti jde o požadavek šikanózní, byl-li ze shromáždění konaného dne 30. října 2008 pořízen zápis ve formě notářského zápisu, který je uložen v příslušné sbírce listin. Je-li dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, pak z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a dále např. důvody nálezu Ústavního soudu z 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Přitom k obsahu podání, v němž dovolatel vymezil důvody dovolání, aniž byla splněna podmínka stanovená v §241 o. s. ř. (kterážto podmínka v sobě zahrnuje rovněž požadavek, aby dovolání sepsal advokát), se nepřihlíží (srov. §241a odst. 5 o. s. ř.). Za tohoto stavu věcný přezkum napadených právních otázek (v daném případě druhého právního názoru) výsledek sporu ovlivnit nemůže, neboť obstojí první právní názor (proto, že nebyl dovoláním napaden). Dovolání je proto nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod č. 54/2002 časopisu Soudní judikatura, z 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Dovolání žalovaného proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu pak dovolací soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. proto, že neobsahuje řádnou specifikaci údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.). K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (resp. jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013). Má-li tedy být dovolání přípustné podle citovaného ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a sp. zn. 29 Cdo 1983/2013 /proti citovaným usnesením byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud odmítl usneseními z 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a z 3. února 2014, sp. zn. I. ÚS 3043/13/, z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku žalovaný nedostál, neboť z dovolání (z jeho celkového obsahu) nevyplývá konkrétní právní otázka, na jejímž vyřešení byly napadené nákladové výroky založeny a kteréžto řešení má být podrobeno dovolacímu přezkumu. Kromě toho však nelze ani opomenout, že v uvedených souvislostech uplatnil především nezpůsobilé důvody, zejména nesprávná skutková zjištění a vady řízení. Podle názoru dovolacího soudu navíc dovolání ve skutečnosti nesměřuje proti výroku o nákladech odvolacího řízení účastníků, neboť proti tomuto (relativně samostatnému) výroku žalovaný nikterak nebrojil a pouze formálně naznačil, že i proti němu dovolání podává.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu