ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.4855.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 4855/2017-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Lenkou Řehulovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, proti žalované O. D. , zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Malým, advokátem se sídlem v Brně, Palackého třída 3048/124, o 143.708 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 242 C 74/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. června 2017, č. j. 18 Co 1/2017-204, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 8. 2016, č. j. 242 C 74/2014-172, rozhodl o částečném zastavení řízení dle §96 odst. 1, 2 o. s. ř. v rozsahu jistiny ve výši 45.626,25 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 98.081,75 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a o nákladech řízení účastníků a státu (výrok III., IV. a V.). Částku 98.081,75 Kč přiznal soud žalobci jako bezdůvodné obohacení za užívání bytu žalovanou v domě, jehož je žalobce spoluvlastníkem v rozsahu ¾, za období od 1. 8. 2012 do 30. 6. 2014 poté, co dovodil, že nájemní smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobce a žalovanou ze dne 9. 5. 1996 je neplatná.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 6. 2017, č. j. 18 Co 1/2017-204, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II., III., IV. a V. potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud posoudil nárok žalobce jako bezdůvodné obohacení, neboť rovněž uzavřel, že „předmětná nájemní smlouva je neplatná pro neurčitost v určení nájemného, když obsahuje ujednání o nájemném určeném souhrnnou částkou, zahrnující podle znění smlouvy platby různého druhu a nelze tak zjistit, jaká částka je plněním za užívání bytu, případně zda byla taková částka vůbec smluvena“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, které není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.”, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním zpochybněné otázce posouzení náležitostí smlouvy o nájmu bytu ve svých důsledcích odrazem ustálené rozhodovací praxe, s níž se dovolací soud ztotožňuje i v posuzovaném případě a od níž nemá důvod se odchýlit ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky.
Z dikce ustanovení §686 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění ke dni uzavření smlouvy o nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o nájmu bytu jsou – mimo jiné – též ujednání o způsobu výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo o jejich výši. Vzhledem k tomu, že podstatnými náležitostmi smlouvy o nájmu bytu jsou obě výše uvedené skutečnosti, a dále s přihlédnutím k tomu, že každá z nich má sama o sobě význam pro práva a povinnosti pronajímatele a nájemce v existujícím nájemním vztahu (srov. např. §696, §697, §698, §699 a §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), musí smlouva o nájmu bytu obsahovat zvlášť stanovení nájemného a zvlášť stanovení úhrady za služby. Závěr o tom, že výše nájemného (způsob jeho výpočtu) a výše úhrady za služby (způsob jejího výpočtu) představují samostatné obsahové náležitosti smlouvy o nájmu bytu a že tomu musí odpovídat i jejich vyjádření v nájemní smlouvě, je v judikatuře dovolacího soudu ustálen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1102/2006, nebo ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2121/2006). Přitom „způsobem výpočtu“ nájemného je třeba rozumět takové ujednání, které obsahuje údaje, na jejichž základě lze pomocí objektivně určitelných hledisek provést jeho výpočet, tj. dospět ke konkrétní peněžité částce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2041/2003, uveřejněný pod č. 69/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zbývá dodat, že dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Proti těmto výrokům totiž dovolatelka nikterak nebrojila, nýbrž je napadla ryze formálně jen proto, že jde o výroky závislé. Tato skutečnost je pak zřejmá rovněž z toho, že v poměru k uvedeným výrokům schází v dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho těmito výroky odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění zjevně nepřevyšujícím 50.000 Kč, takže přípustnost dovolání proti nim vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, proto jej Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§243 písm. a) o. s. ř.] - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017 .
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. prosince 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu