ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.5299.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 5299/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně M. B. , P., zastoupené Mgr. Kateřinou Richterovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Kovářská 1169/17, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek Vřesová č.p. 681, 181 00 Praha 8 - Troja , se sídlem v Praze 8 – Troji, Vřesová 681/17, IČO: 26476894, zastoupenému JUDr. Danielem Chamrádem, advokátem se sídlem v Praze 9, K Hutím 665/5, o neplatnost usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 278/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. května 2016, č. j. 14 Cmo 121/2015-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400,- Kč k rukám JUDr. Daniela Chamráda, advokáta se sídlem v Praze 9, K Hutím 665/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. ledna 2015, č. j. 73 Cm 278/2013-74, vyhověl žalobě a určil, že jsou neplatná usnesení shromáždění žalovaného ze dne 24. dubna 2013, jimiž byly schváleny a) výroční zpráva o výsledcích činnosti SVJ za rok 2012 a vyúčtování za služby za rok 2012, kterou pro SVJ sestavila účetní firma UM s.r.o., b) návrh tam vyjmenovaných investic, včetně investice spočívající v „instalaci CCTV ( rozuměj kamerového systému ) ve společných prostorách s limitem do 110 000 Kč“ (dále jen „usnesení o instalaci kamerového systému“), c) penalizace za pozdní platby a upomínky, d) vyúčtování tam uvedeného manipulačního poplatku a e) postup při přeúčtování nákladů na mimořádný úklid v případě velkého znečištění (dále též jen „předmětná usnesení“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. května 2016, č. j. 14 Cmo 121/2015-117, změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“).
Z ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod č. 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) především vyplývá, že postupem podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), se přehlasovaný vlastník jednotky může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním, že naléhavý právní zájem na takovém určení prokazovat nemusí a že citované ustanovení brání tomu, aby byla platnost usnesení přijatých shromážděním vlastníků jednotek posuzována v jiném řízení. Nelze ovšem přehlédnout, že v tomto případě jde o zásah veřejné moci do soukromoprávních vztahů, a proto je třeba vykládat takto upravený institut restriktivně a připustit jej pouze ve zcela odůvodněných a výjimečných případech. Právo obrátit se na soud se žalobou proti usnesení přijatému shromážděním je proto omezeno nejen z hlediska osobního a časového, nýbrž i z hlediska věcného. Uplatnit je může toliko přehlasovaný vlastník jednotky (osobní omezení), pouze do uplynutí prekluzivní lhůty šesti měsíců ode dne přijetí rozhodnutí (omezení časové), a konečně pouze tehdy, jde-li o důležitou záležitost (omezení věcné). K výkladu slovního spojení „důležitá záležitost“ se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007 (ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. I. ÚS 60/09), na které odkázal už odvolací soud. V něm dovodil, že důležitou záležitostí ve smyslu §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. se rozumí taková záležitost, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. K témuž výkladu uvedeného slovního spojení se Nejvyšší soud přiklonil také v usnesení z 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 421/2014 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze 4. srpna 2014, sp. zn. IV. ÚS 1746/14), a dále např. v rozsudcích z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněném pod č. 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 16. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 5363/2014 (tj. v rozhodnutí, na které v dovolání poukázala dovolatelka), či z 8. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 4386/2015.
S přihlédnutím k uvedenému lze konstatovat, že závěr, že v poměrech souzené věci nejsou předmětná usnesení důležitou záležitostí ve smyslu §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., nelze úspěšně zpochybnit výtkami směřujícími proti zákonnosti vlastního řešení sporných záležitostí, resp. regulérnosti procedury přijímání dotčených usnesení (obsahově shodný závěr vyplývá rovněž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2016, sp. zn. 26 Cdo 1508/2016), jak se o to pokouší dovolatelka. Zbývá dodat, že jde-li o usnesení o instalaci kamerového systému, pak uvedený právní závěr obstojí i z pohledu dovolací námitky, že „instalací kamerového systému se zasahuje do osobních (správně zřejmě osobnostních) práv členů společenství a nejen jich“ . Je tomu tak proto, že dotčení dovolatelčiny osobnostní sféry zde nezávisí na jejím postavení vlastníka jednotky (což ostatně sama nepřímo přiznává, jestliže v dovolání připouští, že stejně jako vlastník jednotky může být instalací kamerového systému dotčen na svých osobnostních právech např. i nájemce jednotky). Z tohoto úhlu pohledu je tudíž vyloučeno uvažovat o tom, že usnesení o instalaci kamerového systému představuje záležitost, která přímo zasahuje do samotného právního postavení vlastníků jednotek; přitom o zásah do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití zde evidentně nejde.
Nad rámec uvedeného lze snad jen dodat, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2008, sp. zn. 28 Cdo 5216/2007, uveřejněný pod č. 17/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z řečeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Zbývá dodat, že dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tj. jakoby i jeho nákladový výrok. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že ve vztahu k citovanému výroku schází v dovolání vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o. s. ř.), jakož i vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Podle názoru dovolacího soudu tak dovolání proti uvedenému výroku ve skutečnosti nesměřuje, byť dovolatelka formálně naznačila, že dovolání i proti tomuto výroku podává.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.100,- Kč (§9 odst. 4 písm. c/ ve spojení s §7 bodem 5, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. 8. 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu