ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.5408.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 5408/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobkyně Bc. J. K. , P., zastoupené Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, proti žalovanému Výrobně-obchodnímu družstvu Nová Cerekev , se sídlem v Nové Cerekvi 148, IČO 60066067, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 222/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 13. června 2016, č. j. 15 Co 241/2016
-151, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Pelhřimově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 2. 2016, č. j. 5 C 222/2015-105, zamítl návrh žalobkyně, aby soud uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemek par. č. 265 v k. ú. N. C. (dále jen „předmětný pozemek“, resp. „pozemek“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 6. 2016, č. j. 15 Co 241/2016-151, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalovaný jako nájemce uzavřel smlouvu o nájmu půdy týkající se pozemku dne 22. 11. 2012 (spolu s Dodatkem č. 1) s V. S. (původní vlastnicí) jako pronajímatelkou s tím, že ji lze vypovědět výpovědí s desetiletou výpovědní lhůtou. Žalobkyně se stala vlastnicí pozemku na základě kupní smlouvy dne 19. 12. 2012 a oznámením ze dne 30. 9. 2013 nájem vypověděla ke dni 1. 1. 2014, s čímž žalovaný nesouhlasil a trval na dodržení sjednané výpovědní lhůty. Odvolací soud shledal, že žalobkyně v souladu s §680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), vstoupila do nájemního vztahu jako nová pronajímatelka a je vázána ujednáními nájemní smlouvy včetně dohody o délce výpovědní lhůty. Shodně se soudem prvního stupně odmítl námitku žalobkyně, že sjednaná výpovědní lhůta (v délce trvání deseti let) je dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), v rozporu s dobrými mravy, když dlouhodobě omezuje právo vlastníka s pronajatou věcí disponovat, případně ji užívat. Uvedl, že soulad smluvního ujednání s dobrými mravy je nutno posuzovat k okamžiku, kdy byla smlouva uzavřena, a že v případě nájmu zemědělského pozemku, jehož užívání má specifickou povahu, je nájem s dlouhou výpovědní dobou spíše pravidlem než výjimkou a je nutné respektovat rovněž zájmy žalovaného jako nájemce a jeho legitimní očekávání.
Dovolání žalobkyně proti výroku I. citovaného rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“, neboť v něm nastolené otázky (rozsah přechodu práv a povinností na nabyvatele pronajaté věci a neplatnost výpovědní lhůty v délce trvání deseti let pro rozpor s dobrými mravy) odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k posouzení dovolatelkou nastolených právních otázek dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle §680 odst. 2 obč. zák. dojde-li ke změně vlastnictví pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele a nájemce je oprávněn zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku, jakmile mu byla změna oznámena nebo nabyvatelem prokázána.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 339/2006) je dlouhodobě ustálena v názoru, že citované ustanovení upravuje zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona (ex lege), tj. bez ohledu na skutečnost, zda o existenci nájemní smlouvy věděl, nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje – nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu). Citované ustanovení se vztahuje nejen na složky podstatné (např. způsob výpočtu nebo jiné určení výše nájemného z bytu), nýbrž i pravidelné (např. místo a čas plnění nájemného), ale také vedlejší (nahodilé), mezi které lze bezpochyby zařadit i ujednání o délce trvání výpovědní lhůty. Pokud by zákonodárce chtěl vymezit jen určitá práva a povinnosti, které přecházejí na nového vlastníka, učinil by tak výslovně. Nečiní-li tak, není žádný důvod vykládat toto ustanovení v tom smyslu, že přecházejí na nového vlastníka jen vybraná práva a povinnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09).
Výše uvedené závěry nejsou v rozporu ani s názory vyslovenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 866/2002, ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2877/2000, nebo ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1464/2005, na něž poukazovala dovolatelka.
Neobstojí ani námitka dovolatelky, že se sjednaná výpovědní lhůta v délce trvání deseti let příčí dobrým mravům (§39 obč. zák.). Nejvyšší soud již v minulosti (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, rozsudek ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007) vyložil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje (v projednávaném případě žalobkyně), tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá (v projednávaném případě žalovaný). Princip dobrých mravů je natolik specifickým institutem, že jeho případné použití je možné v pouze odůvodněných případech tak, aby nedocházelo k nedůvodnému narušování právní jistoty při plnění povinností z platných smluv. Není-li proto zákonný důvod omezovat zásady autonomie vůle a „pacta sunt servanda“ , pak je třeba primárně vykládat zákonná ustanovení ve prospěch těchto zásad; opačný výklad by byl v rozporu s článkem 2 odst. 4 Ústavy a článkem 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09). Uvedené lze bez dalšího vztáhnout i na případy, kdy se podle konkrétních (zjištěných) okolností posuzuje otázka neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. Úvahy odvolacího soudu nejsou nepřiměřené, jestliže ujednání o výpovědní lhůtě (v délce trvání deseti let) posoudil s ohledem na vůli stran, která zde byla k okamžiku uzavření smlouvy o nájmu půdy, a s ohledem na specifickou povahu předmětu nájmu (zemědělský pozemek) jako platné.
Konečně zbývá dodat, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) žalobkyně uplatnila rovněž nezpůsobilý dovolací důvod (námitkami, že rozsudek odvolacího soudu nesplňuje náležitosti dle §157 odst. 2 o. s. ř.). Vady řízení nejsou samostatným dovolacím důvodem a lze k nim přihlédnout pouze za splnění podmínek §242 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu