ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.6036.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 6036/2016-158
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyň a/ E. L. , b/ M. N. , a c/ M. K. , zastoupených Mgr. Karlem Ležatkou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, proti žalovanému R. T. , zastoupenému Mgr. Bc. Lucií Koupilovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1204/8, o vyklizení nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 246/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. června 2016, č. j. 11 Co 187/2016-88, ve spojení s usnesením ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 11 Co 187/2016-133, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. června 2016, č. j. 11 Co 187/2016-88, ve spojení s usnesením ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 11 Co 187/2016-133, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. ledna 2016, č. j. 26 C 246/2014-36, ve spojení s usnesením ze dne 25. října 2016, č. j. 26 C 246/2014-123, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit do tří dnů od právní moci rozsudku „pozemek, jehož součástí je stavba – budova, pozemek a pozemek, vše v katastrálním území R., obec O.“ (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. června 2016, č. j. 11 Co 187/2016-88, ve spojení s usnesením ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 11 Co 187/2016-133, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistil shodně se soudem prvního stupně následující skutkový stav. Žalobkyně jsou v katastru nemovitostí zapsány jako spoluvlastnice předmětných pozemků (a potažmo i domu, jenž je součástí jednoho z nich), a to každá z žalobkyň a/ a b/ s podílem jedné ideální čtvrtiny a žalobkyně c/ s podílem jedné ideální poloviny. Ve prospěch žalobkyň a/ a b/ bylo (spolu)vlastnické právo vloženo s účinky od 29. listopadu 2010 na základě darovací smlouvy uzavřené dne 18. listopadu 2010 mezi A. T. (matkou žalovaného a žalobkyně c/) jako dárkyní a žalobkyněmi a/ a b/ (vnučkami A. T. a dcerami žalobkyně c/) jako obdarovanými (dále jen „Darovací smlouva“). Dopisem ze dne 31. května 2013, doručeným dne 14. června 2013, žalobkyně (prostřednictvím svého zástupce) vyzvaly žalovaného, aby nejpozději do 30. června 2013 vyklidil pozemky a dům (v němž užívá přízemí) s odůvodněním, že k jejich užívání nemá žádný právní důvod (není jejich vlastníkem či nájemcem a ani mu nesvědčí jiný právní důvod k jejich užívání). Uvedené výzvě však žalovaný do současné doby nevyhověl.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – především dovodil, že žalobkyně jsou v dané věci aktivně věcně legitimovány, neboť jim zejména podle údajů v katastru nemovitostí svědčí (spolu)vlastnické právo k předmětným pozemkům. Ve vztahu k námitce žalovaného, že Darovací smlouva je neplatná, neboť k jejímu uzavření přinutila A. T. žalobkyně c/ psychickým nátlakem (bezprávnou výhrůžkou), s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 379/2010 uvedl, že vlastnickou (zde vindikační) žalobu může podat i jen jeden z podílových spoluvlastníků věci, o jejíž ochranu jde. Uzavřel, že i kdyby tedy žalobkyně a/ a b/ nebyly (v důsledku namítané neplatnosti Darovací smlouvy) spoluvlastnicemi ideální poloviny (dvou čtvrtin) předmětných pozemků, je pro účely vyhovění vyklizovací žalobě dostačující, je-li aktivně věcně legitimována alespoň žalobkyně c/, jejíž spoluvlastnictví k druhé ideální polovině pozemků nebylo nijak zpochybněno. Dále rovněž dovodil, že nesvědčí-li žalovanému žádný právní důvod k užívání pozemků (okolnosti, které v tomto směru uplatnil na svou obranu, buď byly provedenými důkazy vyvráceny, nebo nebyly způsobilé založit mu řádný užívací titul), je povinen je vyklidit (§1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“). Podle jeho názoru je nerozhodné, že žalovaný se žalobou podanou u soudu domáhá určení, že jeho matka A. T. byla ke dni svého úmrtí (tj. k 2. listopadu 2011) spoluvlastnicí ideální poloviny předmětných pozemků (dále též jen „požadované určení“); vzhledem k obsahu požadovaného určení by mu ani (případné) žalobě vyhovující rozhodnutí nezakládalo právní důvod k užívání předmětných pozemků. Za této situace neshledal důvod pro přerušení řízení do skončení řízení o zmíněné určovací žalobě, tj. nevyhověl návrhu žalovaného podle §109 odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Z vyložených důvodů pak vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 o. s. ř. a odůvodnil zejména tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání vyjádřil nesouhlas s názorem, že ani případné rozhodnutí, jímž by soud určil, že jeho matka byla ke dni svého úmrtí spoluvlastnicí ideální poloviny předmětných pozemků, by mu nezakládalo právní důvod k jejich užívání. Bude-li totiž Darovací smlouva shledána neplatnou (proto, že byla uzavřena v důsledku bezprávné výhrůžky) a soud z tohoto důvodu vyhoví jeho určovací žalobě, bude znovuotevřeno dědické řízení po jeho matce a jemu jako nepominutelnému dědici bude svědčit užívací titul k předmětným pozemkům vyplývající z matčina spoluvlastnického podílu. Nevyhověl-li tedy odvolací soud jeho návrhu podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. a nepřerušil-li řízení do skončení řízení o žalobě na požadovaném určení, lze v jeho procesním postupu spatřovat nesprávnou aplikaci procesního práva. Současně oběma soudům vytkl, že se otázkou neplatnosti Darovací smlouvy v důsledku tvrzeného psychického nátlaku nezabývaly ani jako otázkou předběžnou a v tomto směru ani neprovedly jím navržené důkazy, a to přesto, že – z důvodů vyložených shora – bylo řešení této otázky významné pro posouzení, zda mu jako nepominutelnému dědici byl k předmětným pozemkům (a potažmo domu) „zachován“ užívací titul. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalovaného (dovolatele) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky, zda řízení o vyklizení nemovitosti má být přerušeno do doby pravomocného skončení řízení o žalobě vyklizovaného na určení, že zůstavitel /jeho rodič/ byl ke dni svého úmrtí spoluvlastníkem vyklizované nemovité věci), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla (jednoznačně) vyřešena.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu; uplatněné dovolací námitky jsou totiž z obsahového hlediska podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že neoprávněným zásahům do vlastnického práva se vlastník může bránit tzv. vlastnickou žalobou. Domáhá-li se vydání (případně i formou vyklizení) věci, jde o žalobu reivindikační; žádá-li, aby se rušitel zdržel jiných neoprávněných zásahů, jde o žalobu negatorní (zápůrčí).
Soudní praxe se již v minulosti (za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“) ustálila v názoru, že základním předpokladem pro poskytnutí ochrany podle §126 odst. 1 obč. zák. (upravujícího vlastnické žaloby ve výše uvedeném smyslu) je – vedle prokázání žalobcova vlastnického práva – též prokázání skutečnosti, že do výkonu jeho vlastnického práva zasahuje žalovaný neoprávněně (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 1992/2001, uveřejněné pod č. C 2006 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 10. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2511/2004, z 20. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 2362/2006, či ze 14. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2450/2010). Od uvedeného právního názoru se dovolací soud neodklání ani v poměrech ustanovení §1040 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2016, sp. zn. 22 Cdo 800/2014). Zbývá dodat, že ustálená soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 10. října 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněného pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) rovněž dovodila, že každý spoluvlastník je „v zásadě“ oprávněn (má nárok) užívat věc v rozsahu svého podílu (k tomu viz §137 odst. 1 obč. zák.; nyní §1122 odst. 1 o. z.). Z užívání společné věci může být vyloučen jen na základě rozhodnutí patřičné většiny podílových spoluvlastníků (§139 odst. 2 věta první obč. zák.; nyní §1126 a násl. o. z.), eventuálně rozhodnutím soudu o návrhu některého ze spoluvlastníků – §139 odst. 2 věta druhá obč. zák.; nyní §1139 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněný pod č. 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k poměrům souzené věci je namístě rovněž připomenout, že je-li sporné, zda určitá věc patří do pozůstalosti, může se dědic, který neodmítl dědictví, domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem této věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, uveřejněný pod č. 61/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 61/2001“). Až do ukončení (následného) dědického řízení se však dědicové nemohou domáhat určení, že jsou spoluvlastníky věci. Nelze totiž ztratit ze zřetele, že byť se dědictví nabývá smrtí zůstavitele (§460 obč. zák. /nyní §3069 o. z./), k jeho nabytí zůstavitelovým dědicem nedochází jen na jejím základě. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví (srov. §175a a násl. o. s. ř. /viz čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb./); předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v dodatečném řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle usnesení soudu o dědictví se dědictví nabývá ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do pravomocného usnesení soudu o dědictví tu tak nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí, zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 486/2000, uveřejněného pod č. 34/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V té době tu tedy nemůže být ani jistota o tom, kdo je vlastníkem věcí z pozůstalosti, příp. jaké jsou spoluvlastnické podíly dědiců.
V posuzovaném případě se dovolatel bránil žalobě na vyklizení předmětných pozemků (a potažmo domu) mimo jiné námitkou, že se žalobou podanou u soudu domáhá určení, že jeho matka A. T. byla ke dni svého úmrtí (tj. ke dni 2. listopadu 2011) spoluvlastnicí ideální poloviny vyklizovaných nemovitostí. Uvedenou žalobou (žalobou na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem věci) se typově řeší spor dědiců o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitý majetek (srov. opět R 61/2001, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 1. března 2007, sp. zn. 29 Odo 208/2005, uveřejněné pod č. 103/2007 časopisu Soudní judikatura). Bude-li takové žalobě vyhověno, musí být takto nově najevo vyšlý (v původním dědickém řízení neznámý či sporný) majetek dodatečně projednán v dědickém řízení (§175x o. s. ř.). Protože v době od smrti zůstavitele až do pravomocného usnesení soudu o dědictví tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí, musí být popsaný „stav“ nejistoty náležitě zohledněn též ve sporu, v němž se možný dědic zůstavitele (zde jeho potomek – viz §473 odst. 1 obč. zák.) dovolává majetkového práva, které dosud nebylo projednáno v dědickém řízení, ačkoli – podle jeho názoru – patří do dědictví po zůstaviteli. Opačný přístup nelze akceptovat proto, že by zjevně odporoval závěru, že dědicové jsou i v období mezi nabytím dědictví a potvrzením nabytí dědictví, případně schválením dohody o vypořádání dědictví, oprávněni věci, které náleží do dědictví, v mezích zákona držet, užívat, požívat jejich plody a užitky a nakládat s nimi (k uvedenému závěru dospěl Nejvyšší soud např. v rozsudku z 10. listopadu 2000, sp. zn. 24 Cdo 484/2000, uveřejněném na str. 134 v sešitě č. 6/2000 časopisu Ad Notam). Jelikož prvním krokem, jak se právní nástupce zemřelé osoby může domoci (spolu)vlastnických práv k zůstavitelově nemovité věci, která nebyla projednána v dědickém řízení a jejímž vlastníkem je podle údajů katastru nemovitostí jiná osoba než zůstavitel, je právě podání žaloby na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí jejím vlastníkem, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že řízení o jejím vyklizení je namístě v tomto případě přerušit podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. (v odvolacím řízení ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř.) do doby pravomocného skončení uvedeného řízení. To neplatí, vyšlo-li v řízení najevo, že po smrti zůstavitele nastala právní skutečnost, která měla za následek vznik vlastnického práva jiné osoby (např. v důsledku vydržení). Uvedené určení se totiž vztahuje ke dni smrti zůstavitele a později nastalé okolnosti se při tomto určení nezohledňují (obsahově shodný závěr vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu z 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001, uveřejněného pod č. C 1828 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Zbývá dodat, že bude-li vyhověno žalobě vyklizovaného na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí spoluvlastníkem vyklizované nemovitosti, je třeba řízení o vyklizení znovu přerušit podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. (v odvolacím řízení ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř.) až do pravomocného skončení řízení o dodatečném projednání dědictví (§175x o. s. ř.), k jehož zahájení případně může dát soud podnět (nebyl-li dosud podán návrh na zahájení tohoto řízení nebo nebylo-li toto řízení již zahájeno bez návrhu). Již jen na okraj lze poznamenat, že úvaha o tom, zda je v souladu se skutečným právním stavem katastrální údaj, podle něhož je vlastníkem sporného spoluvlastnického podílu k vyklizované nemovitosti osoba odlišná od zůstavitele, resp. jeho dědice, má své místo až poté, co bude v řízení o dodatečném projednání dědictví eventuálně potvrzeno nabytí dotčeného spoluvlastnického podílu vyklizovanému (nebo co bude schválena tomu odpovídající dohoda dědiců o vypořádání dědictví).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.) a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 10. 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu