ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.6044.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 6044/2016-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Mgr. L. Z. , Č. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti žalovanému L. Č. , B., zastoupenému JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 843/4, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 35/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2016, č. j. 15 Co 256/2014-195, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2016, č. j. 15 Co 256/2014-195, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem „nebytové jednotky č. 5 – garáže nacházející se v objektu postaveném na parcelním čísle pro katastrální území K., obec B., v B.“ (dále jen „předmětná garáž“, resp. „garáž“).
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. května 2014, č. j. 49 C 35/2013-84, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Z důvodů tam rozvedených uzavřel, že žalobce nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 20. ledna 2015, č. j. 15 Co 256/2014-115, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací usnesením ze dne 21. září 2015, č. j. 26 Cdo 2193/2015-138, zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V následném odvolacím řízení žalobce navrhl, aby do řízení na jeho místo vstoupil J. L., H. n. V., (dále též jen „Návrh“ a „procesní nástupce“), s čímž procesní nástupce vyslovil písemný souhlas (viz podání na č. l. 147 spisu). Návrh odůvodnil tvrzením, že dne 5. ledna 2016 s ním uzavřel tam specifikovanou smlouvu (dále jen „první smlouva“), kterážto smlouva představuje právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práv a povinností účastníka řízení (zde žalobce), o něž v řízení jde (§107a o. s. ř.).
Odvolací soud usnesením ze dne 4. dubna 2016, č. j. 15 Co 256/2014-195, Návrh zamítl. Byť dovodil, že žalobce doložil splnění formálních předpokladů pro vyhovění návrhu na procesní nástupnictví ve smyslu §107a o. s. ř., dospěl k závěru, že Návrhu nelze vyhovět. Podle jeho názoru bylo totiž jeho cílem zneužití procesní právní úpravy (§2 o. s. ř.) s úmyslem vyhnout se uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení vynaložených žalovaným v daném sporu, popřípadě aby se eventuální pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení stala nedobytnou (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010). Zdůraznil, že žalobce nebyl úspěšný v řízení před soudem prvního stupně pro nedostatek naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. a správnost tohoto závěru potvrzují též právní názory vyslovené Nejvyšším soudem ve zrušujícím usnesení ze dne 21. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015. Nelze ani přehlédnout, že první smlouva, jejímž předmětem byl mimo jiné převod vlastnického práva k předmětné garáži z žalobce na procesního nástupce, neobsahovala konkrétní vymezení protiplnění za „prodej“ garáže (ani ostatních touto smlouvou zcizovaných nemovitostí a postupovaných pohledávek), nýbrž v tomto směru odkazovala na „samostatné ujednání“, jež měla představovat smlouva označená jako „Smlouva o dodávce stavebních prací“, kterou uzavřeli žalobce a procesní nástupce rovněž dne 5. ledna 2016 (dále jen „druhá smlouva“). Druhá smlouva však identifikovala protiplnění předvídané první smlouvou jen tak, že vymezovala určité stavební práce, aniž uváděla jejich cenu. Dodal, že kromě toho nelze přehlédnout ani skutečnost, že procesní nástupce byl (a je dosud) statutárním orgánem (zástupcem) a zároveň jediným společníkem společnosti STAVITELSTVÍ LÍSKOVEC s.r.o. (dále jen „jmenovaná společnost“), na jejíž majetek byl krátce před uzavřením výše zmíněných smluv (konkrétně s účinky od 3. listopadu 2015, 11.00 hod.) prohlášen konkurs (usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. listopadu 2015, č. j. KSCB 27 INS 19053/2015-A-15).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238a o. s. ř. V dovolání připomněl, že zákonné předpoklady pro vyhovění jeho návrhu na procesní nástupnictví podle §107a o. s. ř. byly splněny, a namítl, že pouhá prostá obava, že se v budoucnu stane nedobytnou případná pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení, odvolacímu soudu neumožňovala Návrh zamítnout s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř. (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané ve věci sp. zn. 32 Cdo 1944/2015). Podotkl, že v tomto ohledu je jen obtížně pochopitelný argument týkající se prohlášení konkursu na majetek jmenované společnosti, neboť jeho návrh nesměřoval k tomu, aby do řízení vstoupila dotčená obchodní korporace. Podle jeho mínění si tak odvolací soud prostřednictvím uvedeného argumentu jen účelově vytvářel předpoklady pro zamítnutí Návrhu, což zavdává příčinu pochybovat o jeho nepodjatosti; proto v dovolání mimo jiné vznesl námitku podjatosti soudců odvolacího soudu. Měl rovněž za to, že jen na základě zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015, není možné předjímat, jak bude nakonec ve věci rozhodnuto. Podle jeho názoru je tomu tak zejména proto, že Nejvyšší soud v citovaném usnesení „neposuzoval celou věc komplexně“ . Dodal, že i kdyby však mělo konečné rozhodnutí o věci vyznít v neprospěch žalující strany, není důvod očekávat výrazně obtížnější postup při výkonu rozhodnutí, bude-li k náhradě nákladů řízení zavázán procesní nástupce. Jde totiž o fyzickou osobu s bydlištěm v České republice. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s důvody napadeného usnesení, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud dovolání žalobce (dovolatele) proti usnesení odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas (k doplňku dovolání ze dne 9. ledna 2017 však nepřihlížel, neboť byl podán až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání /§242 odst. 4 o. s. ř./), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §238a o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a).
Poté přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že vznesl-li dovolatel námitku podjatosti odvolacího soudu až v dovolání, pak tím ve skutečnosti uplatnil tzv. zmatečnostní vadu podle §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.
Předpokladem skutečného uplatnění ústavní zásady rovnosti účastníků řízení (článek 96 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, §18 odst. 1 o. s. ř.) je, aby řízení vedl a v něm rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům, jejich zástupcům a k věci a který není tedy přímo či nepřímo zainteresován na výsledku řízení. Soudce není a nemůže být osobou, která by neměla osobních vztahů a materiálních zájmů a proto zákonná úprava v ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. taxativním způsobem vymezila důvody, za jejichž naplnění je soudce z výkonu soudcovské funkce v konkrétní věci vyloučen. Podle citovaného ustanovení jde o dva důvody vyloučení soudce; soudcův poměr k věci a soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Vyloučeni jsou tak ti soudci, u nichž lze pochybovat o jejich nepodjatosti buď se zřetelem na poměr k věci či se zřetelem na jejich poměr k účastníkům či k jejich zástupcům. Jiné důvody, a to ani způsob vedení řízení soudcem (soudci) a ani charakter soudního rozhodnutí, nejsou způsobilé založit podjatost soudce; nápravy se lze domoci prostřednictvím jiných, v občanském soudním řádu upravených procesních institutů. Z uvedeného vyplývá, že řízení není postiženo vadou podle §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru (který ostatně dovolateli prospívá), že byly splněny (formální) předpoklady pro vyhovění návrhu na procesní nástupnictví ve smyslu §107a o. s. ř. Za této situace dovolací soud z uvedeného právního názoru vychází.
Ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 46/2012“, a dále např. usnesení ze dne 24. listopadu 2015, sp. zn. 32 Cdo 1944/2015, na něž dovolatel odkázal v dovolání) dovodila, že nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. Takový postup by byl namístě např. tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí ve smyslu §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje. Obdobný závěr přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit, zda nejde o pouhé účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř.
V projednávané věci se odvolací soud správně zabýval otázkou, zda Návrh není zneužitím práva ve smyslu §2 o. s. ř. S přihlédnutím k časové posloupnosti jednotlivých právně významných událostí, zejména k tomu, že Návrh byl podán v návaznosti na zrušující usnesení Nejvyššího soudu (usnesení z 21. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015), totiž postup dovolatele nepochybně vzbuzoval podezření na účelové zneužití dotčené procesní úpravy. Pouhé podezření, není-li podloženo odpovídajícími skutkovými zjištěními, jež dovolují přijmout závěr, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou, však k tak zásadnímu odepření procesní ochrany, jakým je zamítnutí jinak opodstatněného návrhu na vstup nového účastníka do řízení (§107a o. s. ř.), samo o sobě vést nemůže. Okolnosti, jež vyšly v řízení najevo, odvolacímu soudu takový závěr přijmout neumožňovaly. V této souvislosti je – s přihlédnutím k odůvodnění napadeného usnesení – zapotřebí především zdůraznit, že pro kapitálové (obchodní) společnosti, k nimž náleží též společnost s ručením omezením, je příznačné, že jejich majetek je oddělen od majetku jejich společníků a naopak. Uvedené pak platí tím spíše o členech statutárních orgánů těchto obchodních korporací či jiných osobách podílejících se na jejich chodu (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 21. října 2014, sp. zn. 26 Cdo 3291/2014). Okolnost, že procesní nástupce je členem statutárního orgánu (jednatelem) a zároveň jediným společníkem společnosti s ručením omezeným (zde jmenované společnosti), na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, tudíž sama o sobě nevypovídá nic o jeho (ne)schopnosti v budoucnu uspokojit eventuální pohledávku žalovaného na náhradu nákladů řízení. Zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi (§107a o. s. ř.) však v tomto konkrétním případě nenasvědčuje ani obsah první a druhé smlouvy, jak se mylně domníval odvolací soud. Třebaže v dotčených smlouvách nebyla vyjádřena cena převáděných nemovitostí (včetně předmětné garáže) a postupovaných pohledávek, resp. zde scházelo ocenění smluveného protiplnění, majícího podobu dodávky určitých stavebních prací, z jejich obsahu nelze dovodit, že by tam ujednaný závazek postrádal komerční motiv, jehož absence by mohla – ve spojení s dalšími relevantními okolnostmi případu – svědčit o nepoctivém záměru dovolatele ve vztahu k účelu sledovanému následným návrhem na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. (k tomu viz již citovaný nález Ústavního soudu z 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11). Zbývá dodat, že spíše v neprospěch závěru o účelovosti uvedeného závazku a navazujícího Návrhu pak v tomto konkrétním případě hovoří okolnost, že dovolateli, ač byl v řízení před soudem prvního stupně neúspěšný, byla dosud uložena povinnost k náhradě nákladů řízení v relativně nízké částce (šlo o „pouhých“ 11.200,- Kč). Zde ovšem nelze ztratit ze zřetele, že první smlouva (případně ve spojení s druhou smlouvou) měla být podkladem pro podání návrhu na procesní nástupnictví (z důvodu singulární sukcese) i v řadě dalších soudních sporů.
Z řečeného vyplývá, že na základě okolností, jež vyšly v řízení najevo, nelze spolehlivě dovodit, že cílem dovolatelova Návrhu (§107a o. s. ř.) je zneužití procesní úpravy za účelem, aby se případná pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení stala nedobytnou. Jestliže odvolací soud Návrh zamítl za použití ustanovení §2 o. s. ř., spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud ho proto bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 věty za středníkem o. s. ř.) a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhoduje, neboť řízení ve věci se rozhodnutím o tomto dovolání nekončí (viz §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 9. 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu