ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.641.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 641/2017-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ Mgr. H. Ch. a b/ J. Ch. , obou P., zastoupených JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Slezská 2033/11, proti žalované NA HROUDĚ 39, s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Na hroudě 257/39, IČO: 62412329, zastoupené Mgr. Janem Zapotilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 794/38, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 35/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2016, č. j. 35 Co 162/2016-239, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. února 2016, č. j. 21 C 35/2013-202, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi žalované, doručené dne 21. prosince 2012, z nájmu žalobců k tam specifikované bytové jednotce (dále jen „Výpověď“ a „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. září 2016, č. j. 35 Co 162/2016-239, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé (dále jen „potvrzující výrok“) a změnil v nákladovém výroku ohledně výše nákladů řízení; jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalobců (dovolatelů) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je z posléze uvedených příčin zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“).
Ve vztahu k dovoláním nastolené otázce aplikace ustanovení §2238 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), lze uvést, že dovolatelé v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. řádně nespecifikovali údaj o tom, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu (nedostatek), pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranili (§241b odst. 3 o. s. ř.). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se naznačenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nelze však ani přehlédnout, že v tomto směru dovolatelé náležitě nevymezili ani způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Jestliže totiž namítli, že soudy nižších stupňů se s uvedenou otázkou nijak nevypořádaly, zřejmě nepostřehli, že oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zcela zřetelně a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů nebylo možné v poměrech souzené věci citované ustanovení aplikovat. Odůvodnění napadeného rozsudku (ani rozsudku soudu prvního stupně) tudíž nevykazuje tvrzený nedostatek, jenž by snad dovolatelům bránil v řádném vymezení způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci. Navíc lze-li podle současné právní úpravy podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), pak důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Právě takové (nezpůsobilé) důvody (vady řízení) však dovolatelé v dovolání rovněž uplatnili (především námitkou, nadto zcela obecnou, že „… byly porušeny i procesní předpisy, zejména v otázce poskytnutí řádných poučení“ ).
Při řešení účinně, tj. v souladu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., nastolené otázky neplatnosti smlouvy o nájmu bytu ze dne 1. prosince 2000 (dále jen „Nájemní smlouva“) dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů, tj. ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (§3074 věta první za středníkem o. z.).
Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudky z 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný v příloze sešitu č. 10/1998 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 21. září 2011, sp. zn. 26 Cdo 1767/2009, či z 21. srpna 2013, sp. zn. 26 Cdo 1460/2013) zaujal názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2033/2004, a z 8. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 4217/2010). Takto uzavřená nájemní smlouva by byla absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle §37 odst. 2 obč. zák. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu z 21. srpna 2013, sp. zn. 26 Cdo 1460/2013).
Výrazem dlouhodobě ustálené (standardní) soudní praxe, od níž není – v poměrech zjištěného skutkového stavu – důvod se odchýlit ani v projednávané věci, je proto závěr, že Nájemní smlouva je absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění (nikoli tedy pro neurčitost či nesrozumitelnost, jak se snad mylně domnívali dovolatelé při formulaci dovolacích námitek vztahujících se k „použitému formalistickému výkladu“), byla-li uzavřena ohledně bytu, který v té době nebyl právně volný.
S přihlédnutím k uvedenému lze konstatovat, že dovolatelům se prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit správnost právního závěru, že v době dání Výpovědi jim nesvědčilo (společné) nájemní právo k předmětnému bytu. Za tohoto stavu je tudíž bezpředmětné zkoumat, zda jsou případně opodstatněné dovolací námitky vztahující se k otázkám účelovosti Výpovědi (tam uplatněných výpovědních důvodů) a legitimního očekávání nabytí vlastnického práva k bytu, resp. zákonné ochrany vyplývající nájemci – společníku právnické osoby – z ustanovení §1188 o. z. Je tomu tak proto, že na celkový závěr o nedůvodnosti podané žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (§711 odst. 4 obč. zák. /§3076 o. z./) nemohlo mít řešení zmíněných otázek žádný vliv. Již v rozsudku ze 17. června 2008, sp. zn. 26 Cdo 3842/2007, uveřejněném pod č. 33/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž Nejvyšší soud dovodil, že výpověď z nájmu bytu daná osobě, která není nájemcem bytu, nemá žádné právní účinky. Žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podaná takovou osobou (zde dovolateli) musí být tedy – bez dalšího – zamítnuta (pro nedostatek aktivní věcné legitimace), jak ostatně v odůvodněních svých rozhodnutí správně konstatovaly už soudy nižších stupňů.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Zbývá dodat, že dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatelů, že dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“ . Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného rozsudku schází v dovolání vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o. s. ř.), jakož i vylíčení, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž o tyto náležitosti nebylo ani v této části doplněno ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. Podle názoru dovolacího soudu tak dovolání proti uvedeným výrokům ve skutečnosti nesměřuje, byť dovolatelé formálně naznačili, že dovolání i proti nim podávají.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu