ECLI:CZ:NS:2017:27.CDO.2221.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 2221/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Filipem Cilečkem v právní věci žalobkyně A. G. , zastoupené JUDr. Petrem Kazdou, advokátem, se sídlem v Nymburce, Palackého třída 223/5, PSČ 288 02, proti žalovaným 1) L. D. , a 2) R. H. , společně zastoupeným JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem, se sídlem v Nymburce, Boleslavská třída 137/8, PSČ 288 02, o vyloučení věcí z exekuce, o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 20 Co 458/2014-66, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 24/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016, č. j. 19 Co 319/2016-257, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným (každému z nich) na náhradu nákladů dovolacího řízení 5.747,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 2. května 2016, č. j. 12 C 24/2014-215, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou žalobkyní proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 20 Co 458/2014-66 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).
K odvoláním všech účastníků Krajský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. co do výše žalovaným přiznané náhrady nákladů řízení, jinak je v tomto výroku i ve výroku I. potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (druhý výrok) a státu (třetí výrok).
Žalobkyně podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které předseda senátu Nejvyššího soudu v souladu s §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka označila rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezila rozsah, v němž je napadá, popsala důvody dovolání a formulovala dovolací návrh, k předpokladům přípustnosti dovolání však v dovolání uvedla toliko následující:
„Dovolání proti napadenému rozhodnutí je přípustné dle ust. §237 a §238 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“.
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), byla dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části.
V podrobnostech viz např. v R 4/2014 citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách; srov. i důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Takový údaj se z dovolání nepodává.
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostála.
Jen pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s §15b odst. 2 o. s. ř., jakož i s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 714/2002.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny zástupce žalovaných za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §7 bodu 6, §8 odst. 1, §11 odst. 2 písm. c) a odst. 3 a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 4.600 Kč a z náhrady hotových výdajů ve výši jedné poloviny z 300 Kč za jeden společný úkon právní služby dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 997,50 Kč tak Nejvyšší soud přiznal každému z žalovaných k tíži žalobkyně celkem 5.747,50 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 12. června 2017
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu