ECLI:CZ:NS:2017:27.CDO.2392.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 2392/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce ASTROM export-import spol. s. r. o. , se sídlem v Praze 4, V Mokřinách 57/4, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 18627021, zastoupeného Mgr. Janem Vlkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) LACRUM Velké Meziříčí, s. r. o. , se sídlem ve Velkém Meziříčí, Hornoměstská 383/60, PSČ 594 01, identifikační číslo osoby 63992370, zastoupenému JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21, PSČ 591 01, a 2) Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu , se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 801/33, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 48133981, o určení věřitele pohledávky ve výši 2.162.697 Kč a o zaplacení 2.162.697 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 278/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2017, č. j. 20 Co 395/2016-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 20.908,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. července 2016, č. j. 21 C 278/2014-96, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je věřitelem pohledávky ve výši 2.162.697 Kč s příslušenstvím za druhým žalovaným (výrok I.), a žalobu o zaplacení 2.162.697 Kč s příslušenstvím druhým žalovaným (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným (výrok III.) a druhým žalovaným (výrok IV.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. ledna 2017, č. j. 20 Co 395/2016-140, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným (první výrok), ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným je změnil jen co do výše náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným (třetí výrok) a druhým žalovaným (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Uvádí-li dovolatel, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, podle níž byla-li ve smlouvě o převodu majetku podléhající ustanovení §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), sjednána tržní (v daném místě a čase obvyklá) cena, popř. cena pro společnost výhodnější, není tato smlouva neplatná jen proto, že cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněný pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 3827/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 2941/2012, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách), přehlíží, že odvolací soud cenu sjednanou ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 20. srpna 2004 v souladu se shora uvedenými judikatorními závěry posoudil a dospěl k tomu, že tato byla pro prvního žalovaného nevýhodná a poškozovala jej.
Namítá-li dovolatel, že cena za postoupení pohledávky byla v daném místě a čase obvyklá, brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod, k jehož přezkoumání nelze dovolání připustit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 39/2014).
Přípustnost dovolání nezakládají ani dovolatelem vytýkané údajné vady řízení (konkrétně nedostatečně zjištěný skutkový stav odvolacím soudem, porušení zásady dvouinstančnosti a nepřezkoumatelnost obou rozsudků soudů nižších stupňů ve věci samé), neboť dovolatel v souvislosti s nimi Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Nadto lze uzavřít, že řízení uvedenými vadami zjevně netrpí (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněného pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání konečně nečiní přípustným ani další námitky dovolatele stran porušení poučovací povinnosti soudu a zákazu překvapivých rozhodnutí. Dovolatel odvolacímu soudu opětovně toliko vytýká tvrzené vady řízení, aniž by otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na níž napadené rozhodnutí spočívá. Rozhodnutí odvolacího soudu navíc nelze považovat za překvapivé ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu již proto, že neplatnost postupní smlouvy pro rozpor s §196a odst. 3 obch. zák. namítal první žalovaný již ve svém prvním vyjádření ve věci ze dne 10. listopadu 2014 (k tomu srov. např. důvody shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 300/2010, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud poznamenává, že pohledávku na výplatu subvence, jež má původ v právu veřejném, nelze poměřovat (co do způsobilosti k postoupení) ustanoveními práva soukromého (§524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Nárok na výplatu subvence je institutem finančního práva, který není předmětem občanskoprávních vztahů, a tudíž jej nelze – v případě, že zde není žádná speciální právní úprava – platně postoupit (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 4474/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2014, sp. zn. 26 Cdo 781/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 501/2016). Ani poté, kdy se stane splatnou, neztrácí pohledávka svou veřejnoprávní povahu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 29. srpna 2017
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu