ECLI:CZ:NS:2017:27.CDO.3456.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 3456/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Šukem v právní věci žalobkyně B. Č. , zastoupené JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou, se sídlem v Jičíně, Fortna 40, PSČ 506 01, proti žalovanému IT INCORPORATED s. r. o. , se sídlem v Konárovicích 1, PSČ 281 25, identifikační číslo osoby 27066100, zastoupenému JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou, se sídlem v Ledči nad Sázavou, Koželská 205, PSČ 584 01, o určení vlastnického práva k nemovitostem, o návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 216/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2017, č. j. 21 Co 94/2017-162, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 16. prosince 2016, č. j. 11 C 216/2015-147, zamítl návrh na přistoupení společnosti „ARTEMIS INTERNATIONAL, s. r. o.“, identifikační číslo osoby 25606051, do řízení na stranu žalovanou.
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka neuvádí ohledně předpokladů přípustnosti dovolání ničeho. Pouhá citace rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněného pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, z níž není patrno, který z předpokladů přípustnosti dovolání a ohledně které otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí, je splněn, nesplňuje požadavky §237 a §241a odst. 2 o. s. ř. na náležitosti dovolání.
Dovolatelka při vymezení předpokladů přípustnosti měla vzít v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu k dané věci, seznámit se s ní, vymezit se vůči ní a promítnout tuto aktivitu do textu dovolání s tím, že uvede, která z podmínek zakládajících přípustnost dovolání je podle ní splněna (absence judikatury, rozpor apod.) [k tomu srov. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, veřejnosti dostupnému − stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na webových stránkách Ústavního soudu].
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sen. zn. 31 NSCR 9/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14, či ze dne 21. července 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15.
Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2017
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu