ECLI:CZ:NS:2017:27.CDO.5581.2016.1
sp. zn. 27 Cdo 5581/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce NisaCom, a. s. , se sídlem v Jindřichovicích pod Smrkem 245, PSČ 463 65, identifikační číslo osoby 25016881, zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) ČD – Telematika a. s. , se sídlem v Praze 3, Pernerova 2819/2a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 61459445, zastoupenému Mgr. Pavlou Brennan Kahounovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, PSČ 110 00, 2) České dráhy, a. s. , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222, PSČ 110 15, identifikační číslo osoby 70994226, a 3) ČD – Informační Systémy, a. s. , se sídlem v Praze 3, Pernerova 2819/2a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 24829871, zastoupenému Mgr. Pavlou Brennan Kahounovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, PSČ 110 00, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 2/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2016, č. j. 1 Cmo 150/2015-163, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu a třetímu žalovanému (každému z nich) na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.182,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupkyně.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. dubna 2015, č. j. 52 Cm 2/2014-85, zamítl žalobu na určení, že vlastníkem odštěpného závodu České dráhy, a. s., TELEMATIKA, odštěpný závod (dále jen „odštěpný závod“), je druhý žalovaný (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním a třetím žalovaným (výrok II.) a druhým žalovaným (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvoláním žalobce a prvního a třetího žalovaného rozsudkem ze dne 29. března 2016, č. j. 1 Cmo 150/2015-163, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (první výrok), změnil jej ve výroku II. jen co do výše přiznané náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním a třetím žalovaným (třetí výrok) a druhým žalovaným (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Dovoláním zpochybněný závěr, podle něhož dovolateli nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť ochrany svého práva (zasaženého – podle tvrzení dovolatele – žalovanými) může dosáhnout (efektivněji) žalobou na plnění (na vydání peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení získané vlastníkem odštěpného závodu), je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu k výkladu §80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013, z níž se podává, že:
Naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Proto není určovací žaloba zpravidla opodstatněna tam, kde již byly právní vztah nebo právo porušeny a kde je třeba se domáhat ochrany žalobou na plnění; to však neplatí v případě, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Příslušné závěry se přitom vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá.
K tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, uveřejněný pod číslem 51/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Má-li dovolatel za to, že se vlastník odštěpného závodu bezdůvodně obohatil na jeho úkor, může se vydání bezdůvodného obohacení, resp. peněžité náhrady za ně, domáhat žalobou na plnění (což ostatně také činí). Za této situace žaloba na určení vlastnictví ke spornému odštěpnému závodu nemůže plnit svoji preventivní funkci ve smyslu shora citované judikatury; efektivnějším (a přiléhavějším) prostředkem právní ochrany dovolatele je žaloba na plnění (na vydání bezdůvodného obohacení, resp. zaplacení peněžité náhrady za ně). Namítá-li dovolatel, že rozhodnutím o žalobě na určení může být odstraněna jeho nejistota, kdo je vlastníkem odštěpného závodu, a koho má tudíž žalovat o vydání peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení získané vlastníkem této části závodu, pomíjí, že i kdyby soud jeho žalobě vyhověl a určil, kdo je vlastníkem odštěpného závodu, může tento vlastník odštěpný závod obratem převést třetí osobě. Jinými slovy, žaloba o určení vlastnického práva nepředstavuje efektivnější prostředek ochrany práv dovolatele. Jak přiléhavě uzavřel odvolací soud, ochranu dovolateli (jakožto tvrzenému věřiteli původního vlastníka odštěpného závodu) poskytují ustanovení §476 a násl. obch. zák.
Shledává-li dovolatel rozpor dovoláním napadeného rozhodnutí s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 535/2001, ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 767/2002, a ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 387/2006 (jež jsou veřejnosti dostupné - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 - na jeho webových stránkách www.nsoud.cz ), přehlíží, že uvedená rozhodnutí na projednávanou věc skutkově ani právně nedopadají, jelikož dovolatel má k dispozici (a uplatňuje) k ochraně svého tvrzeného práva žalobu na plnění.
Poukazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 614/2012, přehlíží, že v označeném usnesení Nejvyšší soud toliko učinil závěr, podle něhož dovolateli nesvědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o vkladu části podniku (označené jako odštěpný závod) už proto, že se může domáhat určení vlastnického práva k (dotčené) části podniku. Nejvyšší soud však neposuzoval (a s ohledem na konkrétní poměry projednávané věci a skutková zjištění v ní učiněná soudy obou stupňů ani nemohl posuzovat) – zda dovolateli svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k této části podniku.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem vytýkaná údajná vada řízení (nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), kdy dovolatel v souvislosti s ní Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Nadto lze uzavřít, že řízení uvedenou vadou zjevně netrpí (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Zatímco druhému žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, náklady prvního a třetího žalovaného sestávají z odměny jejich zástupkyně za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §7 bodu 5, §9 odst. 4 písm. b) a §12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 2.480 Kč a náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu v poloviční výši 150 Kč (neboť se jedná o společný úkon dvou účastníků zastoupených týmž advokátem) za každého z žalovaných. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 552,30 Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal prvnímu a třetímu žalovanému (každému z nich) k tíži dovolatele celkem 3.182,30 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu