ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1034.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1034/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: město Loket, se sídlem v Lokti, T. G. Masaryka 1, IČ 00259489, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 10, proti žalovanému: DIAMO, s. p., se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova 201, zastoupenému JUDr. Vladimírou Oktábcovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Milínská 205, IČ 00002739, o určení vlastnického práva k nemovitostem , vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 34 C 72/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. ledna 2015, č. j. 15 Co 423/2014-197, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. ledna 2015, č. j. 15 Co 423/2014-197, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 11. 9. 2014, č. j. 34 C 72/2013-167, zamítl žalobu na určení žalobce vlastníkem pozemků blíže specifikovaných ve výroku I., a ve výroku II. žalovaného zavázal zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 33 457 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobce je právním nástupcem obce N., jež nabyla dnem 1. 11. 1948 na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 16. 7. 1948, č. j. 81871/48-IX/Z-23 pozemek v k. ú. N., který je v současné době označen parcelními čísly 124, 125, 126, 127 a 466/4. Vzal za prokázané, že právní předchůdce žalobce byl vlastníkem pozemku ke dni 31. 12. 1949 a žalobce nabyl pozemek v souladu s ustanovením §2 zákona č. 172/1991 Sb. již ke dni 24. 5. 1991. Podle soudu prvního stupně však nelze zcela vyloučit možnost státu či státního podniku vydržet obecní majetek; je nepřiměřené trestat státní podnik – žalovaného za velmi dlouhou dobu trvající pasivitu obce. Věc posoudil podle §8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 173/2012 Sb. a žalobu zamítl z důvodu vydržení nemovitostí státním podnikem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 1. 2015, č. j. 15 Co 423/2014-197, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku II. žalovaného zavázal zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 16 456 Kč. Odvolací soud považoval v dané věci za podstatné posouzení, zda žalobce svou žalobou podle §2 zákona č. 172/1991 Sb. vykonával své vlastnické právo v souladu nebo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Vyšel ze zjištění, že Městský úřad Loket – odbor výstavby a územního plánování rozhodl kladně o návrhu žalovaného na vydání územního rozhodnutí o umístění stavby ,,Odvedení a čištění důlních vod“, a že účetní pořizovací hodnota stavby na předmětných pozemcích činila 26 618 000 Kč. Město Loket v rozhodnutí ze dne 4. 3. 1996 vyslovilo jako majitel dotčených pozemků souhlas s výstavbou. Ze smlouvy ze dne 29. 4. 2003 zjistil, že došlo k převodu hospodaření s majetkem státu ze státního podniku Lesy České republiky na žalovaného. Zdůraznil, že žalobce se mohl domáhat určení vlastnického práva již od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., t. j. ode dne 24. 5. 1991 a nikoli až od 1. 7. 2000, přičemž je zřejmé, že žalobce své vlastnické právo k pozemkům neuplatňoval od května 1991 do března 2013, t. j. téměř 22 let. Nečinný zůstal i přesto, že věděl o chystané stavbě, neboť byl účastníkem stavebního i vodoprávního řízení, nijak však nezasáhl ani v době příprav či průběhu stavby, kdy rozsáhlý komplex staveb na pozemku v hodnotě 26,5 miliónů realizoval v podložené víře (vycházeje ze všech dostupných údajů o vlastnickém právu státu), že staví na státním pozemku. Vybudováním obecně prospěšného zařízení na čištění vod realizoval povinnost, která mu byla uložena v roce 1992 Okresním úřadem v Sokolově. Pokud obec uplatnila svůj restituční nárok s podstatným časovým odstupem od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. a neučinila návrh na zápis do katastru nemovitostí, nelze vyloučit závěr o tom, že stát vlastnictví nepozbyl. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4041/2011. Proto odvolací soud posoudil individuální okolnosti daného případu též z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. Dospěl k závěru, že stát prostřednictvím žalovaného (státního podniku) jako vlastník vždy důvodně vystupoval a nakládal s pozemkem a hospodařil s ním jako řádný hospodář, nerušeně od roku 1948 až do roku 2013. Právní úkon žalobce, jímž se po letech přihlásil k vlastnictví pozemku, je nutno považovat za rozporný s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.; právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014 podle zákona č. 89/2012 Sb. nelze aplikovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3488/2013, podle něhož žaloba o určení vlastnictví nemůže být posuzována jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 obč. zák. Platí také, že pokud obec podá žalobu do 31. 3. 2013, o své vlastnictví uplynutím času nepřišla (viz aktuální judikatura Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 19/2014, sp. zn. 28 Cdo 4365/2013 a sp. zn. 28 Cdo 1020/2014). Rozhodnutí odvolacího soudu řeší rovněž otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, totiž, zda podání žaloby na určení vlastnictví na základě výslovného příkazu zákona č. 173/2012 Sb. (resp. novelizovaného ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), lze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a zda zastavění pozemků po rozhodném dni (po přechodu vlastnictví) brání určovací žalobě. Dále se jedná o otázku, zda aplikace §3 obč. zák. může vést k zániku vlastnického práva a k jakému okamžiku. Nesprávné právní posouzení odvolacího soudu spočívá v tom, že v dané věci nedošlo k transferu majetku na třetí osoby, pozemky jsou stále ve vlastnictví České republiky a stejně tak stavby na nich umístěné - časový aspekt věci v restitucích podle zákona č. 172/1991 Sb. má význam pouze při převodu majetku na třetí osoby, k čemuž zde nedošlo. Dále tvrdil, že pokud bylo zákonem č. 173/2012 Sb. umožněno podat žalobu na určení, nelze tento postup považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Obcím jím byla dána poslední možnost, jak dosáhnout vydání majetku a nelze proto dovozovat vydržení ani výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný ani jeho právní předchůdci nemohli být od 24. 5. 1991 v dobré víře a pozemky v dobré víře držet a nakládat s nimi. Vlastnické právo nabyl žalobce dnem 24. 5. 1991, v letech 1995 a 1996 došlo k zastavění pozemků a doklady o svém vlastnictví získal až v roce 2000. Výstavbě nemohl zabránit. Předmětné pozemky nikdy nebyly převedeny do vlastnictví třetí osoby a nejde tedy o střet dvou práv účastníků. Podle dovolatele žalobce má své vlastnické právo k pozemkům a žalovaný ke stavbám na nich stojícím. Žalobce podal do 31. 3. 2013 určovací žalobu a podle judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu uplynutím i více než 20 let od přechodu nedošlo k pozbytí vlastnictví obce k majetku nabytému podle zákona č. 172/1991 Sb. Navrhl proto změnu rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se mění rozhodnutí soudu prvního stupně a určuje se, že žalobce má právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a též na náklady dovolacího řízení.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, které bylo ve lhůtě podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolací soud se předně, dospěl-li k závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné s ohledem na námitku, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když učinil závěr, že žalobu na určení vlastnického práva lze zamítnout postupem podle §3 odst. 1 obč. zák. pro výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zabýval prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem při řešení shora předestřené otázky; v těchto dovolacích mezích (jimiž je dovolací soud vázán) a po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je nejen přípustné, ale i důvodné.
Podle §3 odst. 1 obč. zák výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
K uvedené otázce, zda podání žaloby o určení vlastnického práva představuje (může představovat) výkon práv v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., jejíž řešení je významné i pro rozhodnutí v dané věci (odvolací soud fakticky na základě posouzení této otázky žalobu zamítl), se Nejvyšší soud již opakovaně vyslovil (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1289/2013 nebo např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3488/2013). V prvně citovaném rozhodnutí dovolací soud ze své dosavadní judikatury připomněl, že nesprávný je závěr odvolacího soudu, že podání žaloby o určení vlastnického práva představuje výkon práv v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) a učinil tak s poukazem na starší již ustálenou judikaturu. K žalobě na určení vlastnictví z hlediska výkonu práva v rozporu s dobrými mravy totiž Nejvyšší soud zaujal právní názor již např. v rozsudku ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, uveřejněném v Právních rozhledech č. 8, ročník 1999, str. 429, v němž uzavřel, že uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2046/2004), neboť žaloba na určení vlastnického právo má deklaratorní charakter a pouze se jí konstatuje, zda určitý (sporný) právní vztah či právo existuje či neexistuje. Nejde tedy o výkon práva, jak to má na mysli ustanovení §3 odst. 1 obč. zák, ale o uplatnění procesního práva na určení existence práva nebo právního vztahu. V případě šikanózního uplatňování takové žaloby by pak leda nemohl být shledán naléhavý právní zájem na jejím podání, který je základním předpokladem úspěšnosti této žaloby (viz již zmíněný rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2374/98). Od uvedeného právního názoru se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci. V uvedených souvislostech je pak nepodstatné, jestli k podání předmětné žaloby, tak jako v tomto případě, došlo podle §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 173/2012 Sb., kdy uvedené specielní ustanovení takovou možnost výslovně konstruuje (a to dokonce pod sankcí ztráty vlastnictví, nebude-li podána ve lhůtě tam uvedené), nebo byla podána podle §80 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že kategorický závěr odvolacího soudu o tom, že výkon práva žalobce domáhat se určení vlastnictví k pozemku předmětnou žalobou je v rozporu s dobrými mravy (a to právě s přihlédnutím ke kritériím, jež Nejvyšší soud akcentoval již v judikatuře shora citované), neobstojí a jeho posouzení věci je třeba považovat za nesprávné.
Nad rámec nutného, s ohledem na restituční charakter sporu a na okolnost, že se odvolací soud zabýval i otázkou možného vydržení předmětných nemovitostí státem resp. státním podnikem (byť tato otázka není dovoláním zpochybňována), přičemž shledal nesprávným závěry soudu prvního stupně, považuje dovolací soud nad rámec dovolacího přezkumu za užitečné připomenout, že i ve vztahu k této otázce se judikatura ustálila díky nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12 (dostupný na www.nalus.cz ). Závěry vyplývající z tohoto nálezu byly aprobovány i následnou bohatou judikaturou Nejvyššího soudu. Již v rozsudku ze dne 19. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 4356/2013 (a znovu pak i v rozsudku ze dne 3. dubna 2014, sp. zn. 28 Cdo 751/2014, a stejně tak jako v usneseních ze dne 27. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 2586/2013 a 28 Cdo 3502/2013
– veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ) Nejvyšší soud připomněl, že ke znovunabytí vlastnictví obcí k tzv. historickému majetku (včetně tzv. dalšího přídělového majetku podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb.) docházelo ex lege již účinností tohoto právního předpisu a že lhůta stanovená obcím k podání návrhu za zápis nemovitostí do evidence nemovitostí (§8 zákona č. 172/1991 Sb.) byla lhůtou toliko pořádkovou a vlastní zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí (dnes katastru nemovitostí) má účinky toliko deklaratorní a že s nesplněním této povinnosti nebyla spojena žádná sankce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. 30 Cdo 2232/2000). Zákonem č. 173/2012 Sb. (jenž nabyl účinnosti dne 29. 6. 2012) byl pak zákon č. 172/1991 Sb. novelizován též v jeho ustanovení §8, tak, že původní znění upravující lhůtu k podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí (předtím u střediska geodézie) bylo nahrazeno novým zněním, jímž teprve byla jednoznačně stanovena nejzazší lhůta, do kdy je obec povinna podat návrh na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí nebo žalobu na určení vlastnického práva u soudu a současně jím byla stanovena fikce zpětného přechodu vlastnického práva na stát k 1. 4. 2013, pokud tak obec ve stanovené lhůtě neučiní. Tím zákonodárce současně vyloučil možnost vydržení vlastnického práva státem v důsledku nedodržení původně stanovené lhůty (shodně nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, nebo nález ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13). Vše shora uvedené platí i v případě, kdy na místě státu coby žalovaný vystupuje státní podnik, jehož je stát zakladatelem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2699/2014), kdy nutno na situaci hledět odlišně, než když jde o případ nabytí majetku třetí osobou převodem od státu.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Za dané procesní situace (při zrušení nákladového výroku rozsudku jako závislého rozhodnutí) bylo pak nadbytečné zabývat se dovoláním zpochybňovanou správností výroku II. rozsudku odvolacího soudu.
Protože rozsudek odvolacího soudu správný není a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.), a to jak v napadeném výroku o věci samé, tak i v akcesorickém výroku nákladovém; současně věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.).
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O nákladech řízení, a to včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu