ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.128.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 128/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Dr. Ing. K. K. , zastoupeného Mgr. Ivanou Zelenkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Orlí 516/20, proti žalovanému M. B. , zastoupenému Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 940/23, o zaplacení 800 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 137/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2016, č. j. 49 Co 199/2015-120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 278 Kč k rukám advokáta Mgr. Milana Šikoly do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce napadl dovoláním shora označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. ledna 2015, č. j. 14 C 137/2014-68) tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 800 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné, proto, že napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
V rovině právních úvah (jde-li o určující závěr o promlčení uplatněného práva) odvolací soud vycházel ze závěru, který je konformní s ustálenou rozhodovací praxí (srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1121/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 1997, č. 11, s. 589; mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 158/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, ročník 2000, pod č. 68), podle níž pro počátek tříleté objektivní promlčecí doby (§107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“) je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo, přičemž v případně plnění poskytnutého na základě absolutně neplatného právního úkonu vzniká bezdůvodné obohacení již samotným přijetím plnění; tehdy začne běžet objektivní promlčecí doba pro jeho vydání (z literatury srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., II. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 610).
V posuzované věci se přitom žalobce (žalobou podanou u soudu v květnu r. 2014) domáhá vydání peněžitého plnění, o němž tvrdí, že je žalovanému poskytl již v prosinci r. 2007.
Rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci není v rozporu ani s žalobcem v dovolání předestřenou rozhodovací praxí dovolacího soudu – odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, jenž řeší otázku počátku promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního důvodu, jenž dodatečně odpadl (a za nějž by bylo lze považovat i neformální příslib budoucího úplatného převodu vlastnictví); v tomto směru má odvolací soud – v rovině skutkových zjištění – žalobcem zastávanou verzi (a k ní směřující interpretaci projevu vůle smluvních stran) o zamýšleném prodeji nemovitosti (bytové jednotky) za vyloučenou (dávaje poskytnutí částky do souvislosti s faktickým jednáním žalovaného již v roce 2007, ve spojení s obsahově jinak nejednoznačnou a neurčitou dohodou stran „o uvolnění nájemního bytu žalovaným“).
V dané souvislosti dovolatelem současně kladená otázka, již považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou (a jež v sobě nese kritiku závěrů odvolacího soudu o obsahu ujednání účastníků a o interpretaci jimi projevené vůle, zejm. jak interpretovat v poměrech projednávané věci účastníky užitý pojem „odstupné“), nepředstavuje kvalifikovanou otázku hmotného práva, pro jejíž řešení bylo by možno připustit dovolání, nýbrž jde o polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu v dané věci. [Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. jde o skutkové zjištění; o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2002]. Není pak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přestože pak žalobce v dovolání výslovně uvádí, že je podává proti rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu“, ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – nevznáší (čili ohledně něj ani neotevírá žádnou otázku, pro kterou mohla by být založena přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněného) žalovaného, jenž se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 11 500 Kč [§6 odst. 1, 7 bod 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 478 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2014) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu