ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1473.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1473/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Blansko u Kaplice , IČ 650 25 733, se sídlem v Kaplici, Farské náměstí 80, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalovaným 1. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2. městu Kaplice , IČ 002 45 941, se sídlem v Kaplici, Náměstí 70, zastoupenému JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, o určení vlastnického práva k nemovitostem , vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 89/2015, o dovolání 2. žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. prosince 2016, č. j. 8 Co 1432/2016-250, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 5. ledna 2017, č. j. 8 Co 1432/2016-267, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. prosince 2016, č. j. 8 Co 1432/2016-250, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 5. ledna 2017, č. j. 8 Co 1432/2016-267, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 30. 5. 2016, č. j. 6 C 89/2015-196, zamítl návrh žalobkyně na určení vlastnického práva 1. žalované k ve výroku blíže specifikovaným pozemkům (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nevyhověl tak požadavku žalobkyně, jež se v intencích §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), domáhala určení, že vlastníkem konkretizovaných pozemků, které považovala za historický majetek svého právního předchůdce (Farního beneficia Blansko), je 1. žalovaná. Ač pokládal žalobkyni za osobu oprávněnou ve smyslu §18 zákona č. 428/2012 Sb., nemohl přisvědčit jejímu žádání, neboť žalovaný 2. (jemuž aktuálně svědčí zápis v katastru nemovitostí) se stal vlastníkem předmětných pozemků na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), přičemž se tak nestalo v rozporu s blokačním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), jež nebrání takovému typu přechodu vlastnického práva. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, soud prvního stupně žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž je rozsudkem ze dne 6. 12. 2016, č. j. 8 Co 1432/2016-250, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 8 Co 1432/2016-267, změnil tak, že za vlastníka dotčených pozemků určil 1. žalovanou, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud předně kvitoval názor okresního soudu, jenž na žalobkyni pohlížel jako na osobu oprávněnou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. Po doplnění a částečném zopakování dokazování ovšem shledal, že je zapotřebí odlišovat technicky stanovené datum převzetí nemovitostí do užívání právním předchůdcem 2. žalovaného a okamžik faktického fyzického převzetí, k němuž prokazatelně došlo až po 1. 1. 1950. Na fikci zpětného převzetí konstituovanou od listopadu 1950 pokyny a výnosy Ministerstva zemědělství je pak třeba nahlížet jako na operativní rozhodnutí státu jakožto vlastníka předmětných nemovitostí po 1. 1. 1950 (ve smyslu usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2898/12, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2906/2011). Nepřevzal-li tedy právní předchůdce žalovaného 2. pozemky, neujal-li se hospodaření na nich do 31. 12. 1949 (prokazatelně se tak stalo až po 21. 11. 1950) a absentuje-li přídělová listina, jež by mu tyto přiřknula, nemohou být naplněny podmínky ustanovení §2 ani §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., pročež nelze uzavřít, že vlastnické právo přešlo ze státu na 2. žalovaného ve smyslu posledně citovaného zákona, a k jeho zápisu do katastru nemovitostí proto došlo nedůvodně, a tudíž i v rozporu s účelem §29 zákona o půdě. Maje žalobu za důvodnou, přistoupil ke změně napadeného rozsudku a rozhodl, jak bylo shora uvedeno.
Proti zmíněnému rozsudku podal 2. žalovaný dovolání, pokládaje je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Předně brojí proti závěru odvolacího soudu o tom, že nedošlo k přechodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem na dovolatele podle zákona č. 172/1991 Sb. Za prokázanou považuje skutečnost, že se jeho právní předchůdce pozemků fakticky ujal a na nich hospodařil již před 31. 12. 1949, o čemž svědčí i v řízení k důkazu provedené listiny. Jedná se tedy o historický majetek obce, na čemž nemůže nic změnit ani fakt, že přídělové řízení bylo završeno až po 1. 1. 1950, což ostatně odpovídá tehdejší běžné praxi. Náhled odvolacího soudu v tomto ohledu pokládá za rozporný s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 1993, sp. zn. Odon 4/93, přičemž jej označuje za přepjatě formalistický (odkazuje přitom patrně na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II ÚS 2898/12, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012). Rovněž nesdílí názor odvolacího soudu na význam absence zápisu vlastnického práva právního předchůdce dovolatele v pozemkových knihách. K tomu připomíná, že pro přechod vlastnictví k nemovitostem podle dekretů prezidenta, jakož i podle zákona č. 46/1948 Sb. neměly zápisy do pozemkových knih konstitutivní povahu, pročež na nich přechod vlastnického práva nezávisel. V tomto směru považuje napadený rozsudek za rozporný s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97. 2. žalovaný dále akcentuje, že dané nemovitosti nabyl v důsledku přechodu vlastnického práva dříve náležícího státu, na nějž se nevztahují blokační účinky §29 zákona o půdě. Poukazuje přitom na nejednotnou rozhodovací praxi dovolacího soudu (konkr. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, a ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015). Upozorňuje dále, že v judikatuře Nejvyššího soudu absentuje stanovisko, vyjadřující se k problematice přechodu vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb. na obce v souvislosti právě s ustanovením §29 zákona o půdě a jeho eventuálními blokačními účinky. Závěrem namítá, že se soudy řádně nevypořádaly s otázkou možného vydržení dotčených nemovitostí dovolatelem, jenž byl v dobré víře, že je nabyl do svého vlastnictví na základě §2a odst. 3 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. Vzhledem k vylíčenému proto požaduje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení, přičemž navrhuje odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem žádnou otázku ve smyslu citovaného ustanovení neskýtá.
Podstatou dovolatelovy argumentace je předně nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o nesplnění podmínek podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. pro přechod předmětných nemovitostí do jeho vlastnictví. V tomto směru je důležitým neopomíjet, že krajský soud své rozhodnutí, dle něhož se nejedná o historický majetek obce ve smyslu shora citovaného zákona, založil na skutkovém zjištění, že právní předchůdce žalovaného 2. dotčené pozemky před 31. 12. 1949 fakticky nepřevzal a na těchto nehospodařil, a proto by ani v případě splnění ostatních podmínek předvídaných uvedenou právní normou (mj. příděl byť zpětně datovaný ve prospěch obce) nemohl dospět ke kladnému závěru o přechodu vlastnického práva na nynějšího dovolatele v intencích zákona č. 172/1991 Sb. Nejvyšší soud ve své judikatuře konstantně připomíná, že podstatou novely zákona č. 172/1991 Sb., provedené zákonem č. 114/2000 Sb., na jejímž základě měl být s účinností od 1. 7. 2000 rozmnožen obecní majetek, nebyla legalizace kontroverzních přídělů z doby před 31. 12. 1949, kdy obec mohla nabýt nemovitosti do svého tzv. historického majetku. Účelem novelizace se stalo – jak patrno i z ustanovení §2a odst. 2 zmíněného zákona – mj. vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku obecního vlastnictví (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1952/2005). Nově tak byla umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, avšak k výkonu vlastnického práva obce (faktickému hospodaření na pozemcích) docházelo prokazatelně již před tímto dnem (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 484/2015). Citované judikatuře ani znění zákona se tudíž nepříčí úvaha odvolacího soudu, dle níž nemohlo dojít k oprávněnému nabytí vlastnického práva k pozemkům žalovaným 2. ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., a to ani v důsledku zpětně datovaného přídělu, nebylo-li prokázáno, že na nich přede dnem 31. 12. 1949, tj. v období, kdy mohly obce nabývat vlastnické právo, fakticky hospodařil. Uvedené pojetí rovněž nelze označit za přepjatě formalistické.
Námitky žalovaného 2. zpochybňující nastíněný náhled odvolacího soudu brojí tedy toliko proti skutkovým závěrům krajského soudu, prosazujíce současně názor dovolatele, že jeho právní předchůdce fyzicky držel sporné pozemky již před 1. 1. 1950. Tyto ovšem nemohou být předmětem revize dovolacím soudem, jemuž jakožto instanci toliko přezkumné v otázkách právních a nikoliv nalézací nepřísluší skutková zjištění soudů nižších stupňů jakkoliv korigovat, pročež ani argumenty orientované tímto směrem nemohou přípustnost dovolání založit (srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1247/2017, jakož i další v něm citovaná rozhodnutí).
Ohrazuje-li se pak dovolatel, že k přechodu vlastnického práva na obce v roce 1949 docházelo nehledě na zápis této okolnosti v evidenci nemovitostí, lze jeho náhledu přisvědčit, neboť v uvedeném období skutečně i přes platnost intabulačního principu přecházelo vlastnické právo k nemovitostem zejména v důsledku úředního výroku (obzvláště na základě dekretů prezidenta či zákonů o znárodnění) ještě před zaknihováním, popřípadě bez zřetele na ně (srov. kupříkladu dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 1993, sp. zn. Odon 4/93, či z novější judikatury zejm. usnesení téhož soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 157/2006, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94). Řečené je ovšem pro vyřešení nyní posuzovaného sporu bez významu, neboť zde skutečností samotnému přechodu vlastnického práva (na základě zákona č. 172/1991 Sb.) k dotčeným pozemkům na žalovaného 2. bránící byla shledána předně absence jejich faktické držby (fyzického převzetí a hospodaření) ze strany právního předchůdce dovolatele.
Považuje-li dále dovolatel rozhodovací praxi Nejvyššího soudu za nejednotnou ve výkladu pojmu přechod vlastnického práva obsaženého v §18 zákona č. 428/2012 Sb. ve spojitosti s §29 zákona o půdě, či naznačenou otázku ve vztahu k majetku obcí zcela neřešenou, jeví se vhodným připomenout závěry judikatury dovolacího soudu zdůrazňující, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb. (nehledě na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon č. 229/1991 Sb.) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány §29 zákona o půdě, přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v §4 daného předpisu nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, a ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1247/2017, či obdobně jeho rozsudek ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016). I vyřešení této dovolatelem označené otázky se ovšem jeví v nynější situaci, bylo-li uzavřeno, že se v konkrétním případě nejedná o historický majetek obce, na niž proto nemohl jako takový přejít, nadbytečným.
Namítá-li pak dovolatel eventuální vydržení vlastnického práva k dotčeným pozemkům, opomíjí, že řešení předestřené otázky se soudy doposud v řízení nevěnovaly, neboť je z jeho strany vyjádřena poprvé až v dovolacím řízení. Nebyla-li tedy očividně předmětem přezkumu odvolacím soudem, nemůže na jejím posouzení napadené rozhodnutí spočívat, a proto ani argumentace orientovaná tímto směrem není s to přípustnost dovolání založit (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2397/2016, či ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).
Vzhledem ke shora vylíčenému je tedy patrné, že žalovaný 2. v dovolání nenastolil žádnou otázku naplňující kritéria §237 o. s. ř., pročež Nejvyšší soud jeho podání v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl. S ohledem na uvedené nemohl dovolací soud shledat důvodným ani v něm obsažený návrh na odklad vykonatelnosti (či v daném případě přiléhavější odklad právní moci) napadeného rozhodnutí, jejž proto zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni ani 1. žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 9. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu