ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1705.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1705/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) J. B., L., b) A. B., L., c) M. B., L., d) V. Š., L., e) P. Š., L., a f) P. K., L., všech zastoupených Mgr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Kladně, Váňova 3180, proti žalovaným 1) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, a 2) Arcibiskupství pražskému, se sídlem v Praze, Hradčanské náměstí 56/16, IČO 00445100, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 21/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2015, č. j. 28 Co 480/2015-151, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. května 2015, č. j. 6 C 21/2011-108 tak, že zamítl žalobu o určení, že A. B., byl ke dni úmrtí 19. 9. 1975 podílovým spoluvlastníkem v rozsahu ideální ½ pozemkových parcel p. č. 89/17, p. č. 90/47, p. č. 100/27, p. č. 292/68 a p. č. 292/69 v k. ú. L. u L., obec L., a že M. B., byla ke dni 18. 5. 1998 podílovou spoluvlastnicí v rozsahu ideální ½ pozemkových parcel p. č. 89/17, p. č. 90/47, p. č. 100/27, p. č. 292/68 a p. č. 292/69 v k. ú. L. u L., obec L. (výrok I.); uložil žalobcům povinnost nahradit žalované 1) náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 2 100 Kč (výrok II.), rozhodl ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 2), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a o povinnosti žalobců nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení, a to žalované 1) ve výši 600 Kč a žalovanému 2) ve výši 5 000 Kč (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnili. Považovali za nesprávné a vadné právní posouzení věci odvolacím soudem, tedy že došlo k přechodu předmětných pozemků na stát. Pouhé přenechání pozemků do užívání JZD na základě hospodářské smlouvy nenaplňuje žádný zákonný důvod pro uplatnění restitučních předpisů. Polemizovali s aplikací rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 154/2006 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 odvolacím soudem s tím, že na danou věc se uvedená rozhodnutí nevztahují. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení) a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř. shledal, že dovolání žalobců trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání podle §237 o. s. ř. s uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat je lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání současně musí být formulováno tak, aby z něj bylo zcela konkrétně patrné, které z hledisek přípustnosti vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné a musí uvést, a to ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a současně zcela konkrétně vyložit, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem (§241a odst. 3 o. s. ř.) a odůvodnit, jaké právní posouzení považuje za správné.
Žalobci v dovolání předně vůbec nevymezili žádný z předpokladů přípustnosti dovolání taxativně uvedených v §237 o. s. ř. (nesdělili, které z hledisek tam uvedených považují za splněné), jak to vyžaduje ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a neuvedli ani žádný způsobilý důvod dovolání, tj. právní posouzení věci, které pokládají za nesprávné s vysvětlením, v čem tato nesprávnost spočívá (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelé tedy nepředložili Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Jak sdělení některého z předpokladů přípustnosti dovolání, tak uvedení zcela konkrétního důvodu dovolání jsou nutné obsahové náležitosti dovolání, jejichž absence (i jen jedné z nich) brání pokračování v dovolacím řízení. Nedostatečně konkrétní odkazy na procesní pochybení bez vazby na požadavky vyslovené v ustanovení §237 o. s. ř. a pregnantní formulace právního problému (otázky) nepostačují. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ; anebo důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. l. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 – jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
K důvodům dovolání sluší se připomenout, že jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) je toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), jemuž nelze podřadit žalovanou kritizovaný postup odvolacího soudu v řízení; ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, smí dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud pro úplnost dodává, že polemika dovolatelů s aplikací v dovolání citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a další v dovolání uplatněné námitky dovolatelů tak nečiní kvalifikované podání dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že na ně žádný z účastníků nemá právo, neboť dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovaným žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu