ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2132.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2132/2017-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce STAVODĚL, výrobního družstva , IČ 000 27 693, se sídlem v Praze 10, V Chotejně 1267/1, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství , IČ 000 20 478, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení 1.679.150 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 4/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 72 Co 223/2016-169, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 12. 2015, č. j. 13 C 4/2010-132, uložil žalované zaplatit žalobci 1.679.150 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud zjistil, že žalobce v roce 1967 smluvně nabyl tři pozemky v katastrálním území H. od jiné družstevní organizace, v roce 2005 pak tyto nemovitosti úplatně převedl na družstvo N. za obnos odpovídající žalované částce. Předmětné pozemky byly ovšem v roce 2007 rozhodnutím dle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), vydány v rámci restitučního procesu oprávněným osobám. Žalobce, jenž vrátil přijatou kupní cenu družstvu N. coby plnění na základě smlouvy neplatné pro rozporu s §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., se následně obrátil na žalovanou s požadavkem na vyplacení náhrady, kterou vyčíslil v částce odpovídající úplatě sjednané za převod na řečeného kupujícího. Žalovaná však žalobci poskytla toliko částku 2.004 Kč, jež korespondovala s plněním zaplaceným žalobcem na základě hospodářské smlouvy z roku 1967. Soud konstatoval, že s ohledem na ochranu vlastnického práva garantovanou čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (jak byla tato ustanovení vyložena v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu i Nejvyššího soudu) žalobci, jenž pozbyl sporné nemovitosti v důsledku jejich vydání oprávněným osobám, náleží právo nejen na vrácení sumy, již zaplatil při jejich nabytí, ale též na kompenzaci obecné hodnoty předmětného majetku v době vydání. Zmíněná částka byla určena s pomocí znaleckého posudku, přičemž vyšlo najevo, že převyšuje obnos nárokovaný žalobcem. Soud proto mohl žalobě v plném rozsahu vyhovět, a to včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. 72 Co 223/2016-169, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že žalobcem uplatněný nárok na náhradu, jež musí být v „rozumném poměru“ k hodnotě vydaného majetku, je ve světle judikatury zjevně důvodným, na čemž ničeho nemění okolnost, že je právnickou osobou. Věc tudíž byla obvodním soudem posouzena přiléhavě. Správným je i závěr o povinnosti žalované platit úrok z prodlení, odvoláním napadené rozhodnutí tak mohlo být jako věcně správné potvrzeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíc, že nárok na vrácení kupní ceny, jenž žalobci svědčil podle §6 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. a o jehož výši byl veden předmětný spor, se vztahoval k ceně zaplacené při nabytí pozemků před účinností odkazovaného předpisu. Soudy však žalobci nesprávně přiřkly nejen částku, kterou zaplatil za dotčené nemovitosti v roce 1967, ale také kupní cenu, kterou musel vrátit osobě, jíž se pozemky pokoušel prodat v rozporu s §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. po uplatnění nároku na vydání věcí restituenty. Dovolatelka dále podotýká, že judikáty Evropského soudu pro lidská práva i nálezy Ústavního soudu, jež dovozují existenci práva těch, kteří museli vydat majetek oprávněným osobám, na přiměřenou náhradu, se týkaly osob fyzických, zatímco žalobce je osobou právnickou, a navíc byly vyneseny v kontextu aplikace zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Konečně žalovaná argumentuje, že žalobci nemohla vyplatit částku převyšující 2.004 Kč, na něž mu nesporně svědčil nárok dle §6 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., a musela vyčkat rozhodnutí soudu o dalším žalobcem požadovaném plnění. Pokud již soud měl za splněné podmínky uložení povinnosti k úhradě příslušenství, měl je vyčíslit za použití §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a nikoli podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky. Přiznání úroku z prodlení žalobci je za daných okolností rovněž v rozporu s dobrými mravy. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje Nejvyššímu soudu zrušit rozhodnutí obou soudů nižších stupňů.
K dovolání se obsáhle vyjádřil žalobce, jenž navrhl jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z dovolání se však žádná otázka odpovídající předestřeným kritériím nepodává.
Namítá-li žalovaná, že žalobci proti ní nesvědčil na základě §6 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. ani relevantní judikatury nárok na zaplacení částky odpovídající plnění, jež vrátil družstvu N., kterému se pokusil předmětné pozemky prodat v rozporu s §5 odst. 3 citovaného zákona, je třeba zdůraznit, že na podobné právní úvaze posouzení řešené kauzy soudy nižších stupňů nikterak založeno není. Na rozdíl od žalobce totiž soudy při kalkulaci obnosu, na nějž má vůči žalované právo, nevycházely z kupní ceny sjednané ve zmíněné smlouvě z roku 2005, nýbrž [konformně s ustálenou rozhodovací praxí, srovnej zejména rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 11. 2002, číslo stížnosti 36548/97 (P. a P. proti České republice), body 58 až 64, a ze dne 27. 5. 2010, číslo stížnosti 36561/05 (O. proti České republice), body 59 až 64, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2202/2009, ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4646/2010, či ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2789/2012] z obvyklé ceny dotčených nemovitostí v době vydání (pro úplnost lze dodat, že v souladu s právě připomenutou judikaturou nemusí být náhrada ve výši plné tržní ceny poskytnuta vždy, jsou-li zde okolnosti opodstatňující potřebu její redukce; tímto směrem však dovolatelka svou dovolací argumentaci – jíž je Nejvyšší soud v intencích §242 odst. 3 vázán – neubírá). Dospěvše k sumě přesahující žalobní požadavek, vyhověly pak soudy žalobě v plném rozsahu, a žalobci tak přisoudily částku, jež se s výší kupní ceny dohodnuté mezi ním a družstvem N. shoduje pouze proto, že v přezkoumávané věci nebyl vznesen nárok na plnění vyšší, jež by žalobci rovněž příslušelo.
K další dovolací argumentaci je pak nutné uvést, že sám fakt, že žalobce je právnickou, a nikoli fyzickou osobou, může při kalkulaci výše jeho nároku na náhradu za majetek pozbytý vydáním oprávněným osobám hrát roli jen stěží, neboť zmíněné oprávnění bylo dovozeno z ústavně garantovaného práva na ochranu vlastnictví (respektive pokojné užívání majetku), jež je plně slučitelné s povahou právnických osob, a svědčí jim tudíž stejně jako osobám fyzickým (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, bod 20; k postavení právnických osob z hlediska ústavněprávního pak obecně srovnej kupř. též nález pléna Ústavního soudu ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 15/93, či nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 201/01). I v posuzované kauze se tak mohou aplikovat závěry, k nimž dospěla judikatura při řešení případů, v nichž v pozici subjektů požadujících náhradu za vydaný majetek vystupovaly osoby fyzické.
Sluší se rovněž zdůraznit, že oproti mínění dovolatelky se výklad, dle něhož kompenzace náležející povinné osobě odlišné od státu, jež byla nucena vydat majetek osobě oprávněné, musí být v rozumném poměru k tržní hodnotě majetku v době vydání, prosazuje nejen při aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž i zákona č. 229/1991 Sb. [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2836/2009, nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, body 39 až 43, nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 11. 2009, číslo stížnosti 22186/03 (Pešková proti České republice), body 32 až 35].
Co se týče otázky přiznání úroků z prodlení žalobci, je třeba připomenout, že jelikož se ve vztahu k restitučním zákonům coby předpisům speciálním podpůrně používá obecné občanskoprávní úpravy, může být v případě prodlení s poskytnutím finanční náhrady z nich vyplývající požadován rovněž úrok z prodlení ve výši předvídané §517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (potažmo nařízením č. 142/1994 Sb., jež bylo vydáno s oporou v citovaném ustanovení), pakliže restituční zákonodárství samo neupravuje odlišný následek prodlení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 723/96, či rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009). Podobně se vyjádřil též Ústavní soud kupříkladu ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 515/06, kde uvedl, že nepřizná-li státní orgán dobrovolně finanční náhradu podle restitučního předpisu a vstupuje-li do mnohdy dlouholetého sporu, je takový přístup v zásadě možný, ale je nutno akceptovat i případné důsledky s tím spojené. Stát tedy musí počítat s tím, že pokud soud následně žalobci nárok přizná, vystavuje se riziku povinnosti zaplatit i úroky z prodlení, jako ostatně každý jiný účastník soudního sporu. Tohoto právního názoru se rozhodovací praxe přidržuje i v případech, v nichž se jedná o právo na náhradu za majetek vydaný oprávněné osobě uplatňované povinnou osobou odlišnou od státu (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3786/2013).
Nejvyšší soud má pochopení pro obtíže, jež patrně dovolatelce působí skutečnost, že žalované právo na náhradu ve výši obvyklé ceny nemovitostí v době jejich vydání oprávněným osobám bylo dovozeno judikatorně a přísně vzato nevyplývá z textu restitučního předpisu. Řečeným se však ničeho nemění na tom, že jde v současnosti (respektive již od vydání výše citovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. a P. proti České republice) o nárok založený českým právním řádem. Žalovaná je tudíž povinna jej uspokojovat v rozsahu podávajícím se z předestřené rozhodovací praxe, a nečiní-li tak, stíhá ji v zásadě povinnost platit úrok z prodlení z řádně a včas neuhrazené částky. Okolnosti, jež by přesvědčivě nasvědčovaly rozporu vznesení požadavku na zaplacení příslušenství žalobcem s dobrými mravy, pak dovolatelka nenastínila, nemluvě již o tom, že posouzení souladnosti výkonu práva s dobrými mravy zásadně přísluší soudům nižších stupňů, jež jsou pro svůj bezprostřední přístup ke skutkovým zjištěním lépe disponovány k uvážení celého kontextu případu (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013, popřípadě jeho usnesení ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2458/2011, a ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 460/2012).
Dovolacímu soudu tak nezbylo než dovolání žalované odmítnout coby nepřípustné (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšný žalobce nebyl zastoupen zástupcem ve smyslu §137 odst. 2 o. s. ř. a náhradu hotových výdajů nepožadoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 12. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu