ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2373.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2373/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Komerční banky, a.s. , IČ 453 17 054, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, proti žalovaným 1. A. P. , P., 2. Ing. J. P. , P., a 3. Ing. J. P. , P., všem zastoupeným Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 85, o zaplacení 4.540.883 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 226/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2015, č. j. 58 Co 247/2014-348, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2015, č. j. 58 Co 247/2014-348, se v části výroku I., jíž bylo prvostupňové rozhodnutí změněno, jakož i ve výrocích II. a III. ruší a věc se v naznačeném rozsahu odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 3. 2014, č. j. 28 C 226/2010-197, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 3. 2014, č. j. 28 C 226/2010-203, zamítl žalobu (původně podanou jako vzájemný návrh v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 28 C 216/2008 a posléze vyloučenou k samostatnému projednání), kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaní společně a nerozdílně uhradili částku 6.306.555,06 Kč s příslušenstvím (výrok I.), současně rozhodl i o nákladech řízení (výroky II. a III.). Soud zjistil, že žalovaní byli vlastníky budovy v městské části Praha 1, kterou žalobkyně užívala k nebytovým účelům na základě nájemní smlouvy sjednané s nimi v září 1991. Nebylo však prokázáno, že by k uzavření tohoto kontraktu přivolil příslušný obecní úřad (respektive že by žalovaní o udělení takového souhlasu včas požádali), jak tehdy účinná právní úprava vyžadovala, pročež se jedná o právní úkon absolutně neplatný. Žalobkyně se z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), domáhala vrácení nájemného zaplaceného v letech 2007 až 2009, její nárok však nemohl být shledán důvodným, jelikož soud dospěl k závěru, že dohodnuté nájemné se nacházelo v rozmezí minimální a maximální hodnoty znalecky zjištěného v místě a čase obvyklého nájemného za užívání srovnatelných nemovitostí coby peněžního ekvivalentu majetkového prospěchu, jejž v souladu s uvedenou smlouvou nabyla žalobkyně. Koresponduje-li plnění, jež nájemkyně podle sporného právního úkonu poskytla, svým rozsahem hodnotám, které sama přijala, nemá ani zčásti nárok na vrácení hrazených úplat.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2015, č. j. 58 Co 247/2014-348, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně ve výroku I. ohledně částky 1.765.672,06 Kč a specifikovaného příslušenství potvrdil, jinak je v tomto výroku změnil tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 4.540.883 Kč s úrokem z prodlení od 5. 3. 2010 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud shledal přiléhavou výhradu žalobkyně proti způsobu, jakým obvodní soud na základě znaleckého posudku pracoval s hodnotou obvyklého nájemného. Nebylo totiž možné vyjít z rozmezí minimálních a maximálních hodnot tržní hladiny nájemného a jakoukoli sumu nacházející se mezi nimi pokládat za obvyklé nájemné, nýbrž bylo třeba určit konkrétní částku, jejímž prostřednictvím lze kvantifikovat obohacení žalobkyně. Městský soud, jenž poznamenal, že není rozhodné „zda sjednané nájemné odpovídalo obvyklému nájemnému, ale jaké bylo obvyklé nájemné v daném místě a čase, tj. jaké plnění má být poskytnuto ze strany nájemce jako ekvivalent užívání pronajatých prostor oproti vrácení pronajímatelem přijatého obvyklého nájemného“, proto vyšel ze střední hodnoty tržního nájemného obsažené ve znaleckém posudku, jejž použil též soud prvního stupně, o zjištěný obnos pak ponížil objem žalobkyní poskytnutého peněžního plnění za rozhodné období a v tomto rozsahu konstatoval důvodnost žalobou uplatněného nároku. Namítali-li žalovaní promlčení žalobou uplatněného práva, odvolací soud jim nepřitakal, neboť počátek subjektivní promlčecí doby odvíjel ode dne právní moci rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 11. 2010, č. j. 28 C 216/2008-144, a Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2011, č. j. 51 Co 224/2011-197, jimiž byla v řízení vedeném mezi týmiž účastníky autoritativně deklarována neplatnost sporné nájemní smlouvy (jednalo se o kauzu, v níž se nynější žalovaní domáhali po Komerční bance, a.s., zaplacení dlužného nájemného z titulu smlouvy o nájmu předmětné nemovitosti).
Proti tomuto rozsudku (dle obsahu podání nikoli proti potvrzující části jeho výroku I.) brojí žalovaní dovoláním, v němž rekapitulují skutkový stav věci, namítajíce, že zde existuje uzavřená řada důkazů podporujících závěr, že dovolatelé adresovali někdejšímu Obvodnímu národnímu výboru pro Prahu 1 žádost o souhlas s uzavřením smlouvy o nájmu vzpomínaného objektu, o níž daný orgán ve lhůtě předvídané §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. 12. 1999, nerozhodl, pročež nastala fikce udělení souhlasu. S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2541/09 podotýkají, že jim nemůže jít k tíži fakt, že se originál žádosti v archivu příslušného úřadu nepodařilo dohledat. Dovolatelé dále předestírají, že odvolací soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu (ale též např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 483/01) zaobírající se hodnocením důkazu znaleckým posudkem, jelikož při vyčíslování obvyklého nájemného odborný závěr znalce týkající se nutnosti vycházet z rozpětí minimální a maximální hodnoty obvyklého nájemného, který shledal nepřesvědčivým, nahradil vlastní úvahou ohledně potřeby užití exaktně určené střední hodnoty namísto toho, aby znalce vedl k odstranění domnělých nedostatků v jeho úvahách.
Chybný je rovněž samotný přístup, jejž odvolací soud zvolil při vyčíslování majetkového prospěchu účastníků, neboť jednak proti sobě nesmyslně postavil „obvyklé nájemné“ a „obvyklé nájemné v místě a čase“, jednak vyšel z mylného předpokladu, že není rozhodující, zda sjednané nájemné odpovídalo obvyklému nájemnému, přestože podle judikatury Nejvyššího soudu se žalobkyně v souladu s §457 obč. zák. může domáhat vrácení smluvního plnění pouze v tom rozsahu, v němž objem jí poskytnutých prostředků přesahuje hodnotu prospěchu, jejž sama přijala (otázka vzájemného poměru sjednaného a obvyklého nájemného je tak pro řešený spor zcela zásadní). Dovolatelé mají rovněž za to, že městský soud si v rozporu s §213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nezjednal odpovídající důkazní podklad pro své skutkové závěry, poněvadž neprovedl důkaz listinou z roku 1992, která dokládá existenci úředního souhlasu s rozšířením plochy nájmu, a přinejmenším částečně tak vyvrací závěr o neplatnosti nájemní smlouvy. Postup odvolacího soudu pokládají žalovaní taktéž za překvapivý.
Předmětem kritiky dovolatelů se stal rovněž způsob, jakým odvolací soud uchopil otázku počátku subjektivní promlčecí doby, jež při plnění z neplatné smlouvy počíná dnem, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, v souladu s níž bylo plněno, je neplatná; jeho schopnost právně kvalifikovat rozhodné skutečnosti naopak významu postrádá. V dané kauze žalobkyně nabyla povědomí o okolnostech působících neplatnost její smlouvy se žalovanými již v listopadu 2006, kdy jí Úřad městské části Praha 1 sdělil, že neeviduje souhlas s uzavřením řečeného kontraktu. Žalobkyně tedy svou žalobu na vrácení části zaplaceného nájemného, již soud obdržel v roce 2010, podala opožděně. Žalovaní dále namítají rozpor výkonu předmětného práva s dobrými mravy, přičemž zejména odkazují na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2292/2006 a 28 Cdo 329/2010, v nichž byl akcentován význam dlouhodobosti existence vztahu mezi stranami neplatné nájemní smlouvy a jejich dobré víry.
Dovolatelé svou argumentaci uzavírají návrhem, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby jej zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými v souladu s §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Polemizují-li dovolatelé se závěrem soudů nižších stupňů, dle něhož se nepodařilo prokázat doručení žádosti o udělení souhlasu s uzavřením smlouvy mezi účastníky řízení příslušnému správnímu orgánu, je třeba zdůraznit, že tato otázka má jednoznačně skutkový charakter (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1400/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1668/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1356/2005), a úvahy nalézacího, potažmo odvolacího soudu, jež se jí dotýkají, tak nemohou podléhat dovolacímu přezkumu, který je zacílen výlučně na správnost právního posouzení věci (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2378/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 784/2015). Pokud žalovaní odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2541/09, lze pro úplnost podotknout, že sám Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 3012/13, vydaném ve sporu stejných procesních subjektů jako posuzovaná pře, jenž se odvíjel od identického skutkového základu, okolnosti předmětné kauzy od prve zmíněného případu odlišil a úsudek o neplatnosti dotčené nájemní smlouvy neshledal ústavně nekonformním.
Dovolatelům lze v obecné rovině přitakat potud, že při vzájemném vypořádání stran neplatné nájemní smlouvy v režimu §457 obč. zák. stojí oproti povinnosti pronajímatele vrátit přijaté úplaty povinnost nájemce vydat náhradu za užívání pronajatého statku, jež svou výší odpovídá hladině nájemného placeného obvykle v daném místě a čase za užívání srovnatelných objektů (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2220/2010, a ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 986/2012), přičemž se ta či ona smluvní strana může domáhat vydání bezdůvodného obohacení toliko v rozsahu, v němž jí poskytnuté hodnoty přesahují majetkový prospěch, jejž na základě předmětného kontraktu sama nabyla (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, eventuálně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2847/2015). Těmto tezím se však odvolací soud v napadeném rozsudku nikterak nezpronevěřil, neboť zjišťoval, zda a případně do jaké míry žalobkyní zaplacené nájemné převyšovalo tržní hladinu nájemného coby peněžní ekvivalent prospěchu získaného užíváním nemovitosti na základě neplatné smlouvy. Výtky, jež v tomto bodě žalovaní adresují odvolacímu soudu, se týkají nanejvýše nešťastné volby použitých výrazových prostředků a nijak nepostihují skutečný rozchod nosných úvah, na nichž spočívá zpochybněný rozsudek, s judikaturou Nejvyššího soudu.
Kritiku dovolatelů namířenou vůči postupu odvolacího soudu při práci s vypracovaným znaleckým posudkem pak dovolací soud pokládá za neopodstatněnou. Není sporu o tom, že je v rozhodovací praxi stabilizován názor, podle něhož má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, respektive je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže odborné závěry v něm obsažené nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě vypracoval posudek nový (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2965/2015, eventuálně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1557/2015; shrnutý výklad je ve shodě též s názorem Ústavního soudu vysloveným v dovolateli citovaném nálezu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01). Od naznačených tezí se nicméně odvolací soud v daném případě neodchýlil. Znalecký ústav, jenž vypracoval posudek na č. l. 48, ze kterého při určování obvyklého nájemného vycházely oba soudy nižších instancí, totiž jako odpověď na otázku zadanou coby znalecký úkol poskytl dva údaje: jednak pásmo obvyklého nájemného vymezené minimem a maximem, jednak střední hodnotu stanovenou jako konkrétní (průměrnou) částku. Tím, že odvolací soud ze dvou znalci předestřených údajů vybral ten, který podle jeho právního názoru plně korespondoval s veličinou, jíž je v souladu s konstantní judikaturou poměřován prospěch osoby užívající cizí věc dle neplatné smlouvy, jejich odborné závěry nekorigoval, nýbrž je toliko interpretoval a vyhodnotil s cílem dobrat se zjištění o právně relevantní skutečnosti, což jsou úkony, které soudu konfrontovanému se znaleckým posudkem bezesporu příslušejí.
Otázku ve smyslu §237 o. s. ř. neskýtá ani argumentace upínající se k dovolateli vznášené námitce rozporu výkonu žalovaného práva s dobrými mravy, jež ve své podstatě spočívá v poukazu na podobnost rysů řešeného případu s kauzami, jimž se dovolací soud věnoval v jiných rozhodnutích. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2292/2006, se ovšem fakticky nezabýval problematikou aplikačních předpokladů §3 odst. 1 obč. zák., nýbrž otázkou neplatnosti nájemní smlouvy, a to navíc v kontextu notně odlišném od přezkoumávané věci (v onom sporu měla uvedený právní úkon činit neplatným diskrepance mezi kolaudačním určením pronajímaných prostor a účelem vymezeným ve smlouvě, již soudy shledaly zanedbatelnou, a tudíž řádnost řečené smlouvy neohrožující). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, pak byl sice vydán ve věci, jež nese určité shodné rysy s posuzovanou pří, v jeho odůvodnění však nebylo nikterak naznačeno, že by v případě dlouhodobého užívání nemovitosti na základě nájemní smlouvy neplatné pro nedostatek souhlasu příslušného správního orgánu mělo být vznesení nároku na vrácení poskytnutého plnění z titulu bezdůvodného obohacení paušálně hodnoceno coby nemravné. Dovolací soud v citovaném rozhodnutí pokládal za nesouladné s dobrými mravy uplatnění námitky promlčení práva na vydání částky odpovídající rozdílu mezi výší zaplaceného a obvyklého nájemného, nikoli tento žalobní požadavek samotný. Ani zde tudíž nelze vysledovat žádný rozpor závěrů soudů nižších stupňů s judikaturou soudu dovolacího.
Předmětné dovolání je nicméně přípustným, poněvadž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky počátku subjektivní promlčecí doby ve vztahu k právu na vrácení plnění poskytnutého dle absolutně neplatné smlouvy.
Dovolací soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že byla-li nabyta majetková hodnota v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh promlčecí doby se subjektivně určeným počátkem upravené v §107 odst. 1 obč. zák. od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012). Schopnost ochuzeného relevantní fakta právně kvalifikovat naproti tomu rozhodná není (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3977/2007, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3169/2012, a ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5129/2014). Je zajisté dobře myslitelné, že teprve v průběhu určitého soudního řízení vyjdou najevo okolnosti, z nichž bude smluvní strana moci dovodit, že smlouva, na níž má účast, nebyla uzavřena platně. S ohledem na nezávažnost povědomí účastníka o přesném právním hodnocení určujících skutečností však není přiléhavé, aby byl v souvislostech řešeného případu počátek subjektivní promlčecí doby připínán k okamžiku, kdy soud z dotčeného skutkového stavu příslušné právní konsekvence dovodil tím, že neplatnost sporného právního úkonu v odůvodnění pravomocného rozhodnutí výslovně konstatoval (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4606/2015, přiměřeně srovnej i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 586/2002).
Zcela konkrétně lze vyzdvihnout, že v rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 11. 2010, č. j. 28 C 216/2008-144, jehož datum právní moci odvolací soud v přezkoumávané kauze pokládal za rozhodné pro stanovení počátku subjektivní promlčecí doby, se uvádí, že nynější žalobkyně (tehdy v pozici žalované) se bránila „zejména námitkou neplatnosti nájemní smlouvy z důvodu nedostatku předchozího souhlasu obecního úřadu“. Tento poznatek prima facie oslabuje pravděpodobnost eventuality, že by znalost skutečností činících zmíněnou smlouvu neplatnou daná účastnice seznala teprve z výsledného rozsudku. Ostatně Komerční banka, a.s., s uplatněním projednávaného nároku nevyčkávala vydání konečného rozhodnutí v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 216/2008, neb vzájemný návrh (posléze vyloučený k samostatnému projednání) na zaplacení částky, o niž se vede spor v předmětné věci, podala již 3. 3. 2010. Konstrukce, dle níž se žalobkyně o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na její úkor obohatil (§107 odst. 1 obč. zák.), tj. o okolnostech relevantních pro uplatnění práva na vydání majetkového prospěchu soudní cestou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 528/2006, ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1840/2008, a ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4812/2010), dozvěděla až poté, co řečený nárok před soudem skutečně vznesla, se dovolacímu soudu jeví protismyslnou.
V souhrnu je tedy možné konstatovat, že způsob, jímž soudy nižších stupňů v nynější kauze vyřešily otázku počátku subjektivní promlčecí doby, ve světle shora předestřeného neobstojí coby korektní, a daný problém je nutno znovu posoudit s náležitým zřetelem k závěrům rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Vzhledem k přípustnosti dovolání bylo třeba zhodnotit, zdali řízení před soudy nižších stupňů nezatěžovaly zmatečnosti či jiné vady ohrožující správnost rozhodnutí ve věci samé (§242 odst. 3 o. s. ř.). Ze spisu však Nejvyšší soud existenci podobných nedostatků nezjistil a poukazy žalovaných na možná pochybení v procesním postupu soudů neshledal přesvědčivými. Tvrdí-li dovolatelé, že městský soud nerespektoval §213 odst. 2 o. s. ř., nenabízejí argumenty, pro něž by tato výtka mohla být shledána opodstatněnou, neboť v dovolání artikulovaný názor, dle něhož bylo namístě, aby odvolací soud provedl rovněž další listinný důkaz týkající se existence souhlasu správního orgánu s uzavřením předmětné nájemní smlouvy, tj. otázky, v níž oba soudy nižších instancí dospěly ke shodnému skutkovému závěru, s námitkou porušení odkazovaného pravidla (regulujícího dokazování v odvolacím řízení) nekoresponduje a nevystihuje ani jinou vadu řízení, jelikož je svou podstatou výtkou vůči úplnosti zjištění skutkového stavu (k rozlišení vad řízení a pochybení při zjišťování skutkového stavu srovnej přiměřeně kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2749/2009, respektive rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1934/2010).
Není rovněž zřejmé, v čem dovolatelé spatřují překvapivost v postupu odvolacího soudu, poněvadž tuto vlastnost judikatura připisuje především druhostupňovým rozhodnutím, v nichž je bez varování zaujat právní názor, který nebyl zastáván žádnou ze stran ani soudem prvního stupně (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 32), čímž jsou účastníci připraveni o možnost skutkově a právně argumentovat k aspektu věci, jenž se v posledku ukázal být rozhodným (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1029/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2320/2015). V řešené věci ovšem městský soud nevyzdvihl jako relevantní žádnou skutečnost, kterou by za určující pro výsledek sporu nepokládal již obvodní soud, pročež lze o překvapivosti rozsudku odvolací instance hovořit jen stěží.
S ohledem na výše popsané pochybení při právním posouzení věci nicméně Nejvyšší soud postupem podle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. napadený rozsudek v rozsahu dotčeném dovoláním zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 4. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu