ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.27.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 27/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně hlavního města Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované TJ ASTRA Zahradní Město, z. s., IČO 00538477, se sídlem v Praze 10, V korytech 27/157, zastoupené JUDr. Jaroslavem Vrzalem, advokátem se sídlem v Praze 10, Litevská 1174/8, o určení vlastnického práva , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 70/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2014, č. j. 20 Co 350/2014-94, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám JUDr. Jaroslava Vrzala, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 22. 5. 2014, č. j. 16 C 70/2013-61, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 10. 7. 2014, č. j. 16 C 70/2013-78, a ze dne 11. 7. 2014, č. j. 16 C 70/2013-80, určil, že pozemky parc. č. 2527/30 o výměře 272 m 2 , ostatní plocha, ostatní komunikace, a parc. č. 2527/35 o výměře 111 m 2 , ostatní plocha, jiná plocha, doposud zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, na LV 60000 pro k. ú. Z., obec P., jsou vlastnictvím žalobkyně (výrok I), žalobu zamítl ohledně určení vlastnictví k pozemku parcelní číslo 2322/1, o výměře 959 m 2 , ostatní plocha, ostatní komunikace, doposud zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, na LV 60000 pro k. ú. Z., obec P. (výrok II), a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III). Žalobkyně se určení vlastnického práva domáhala s odkazem na §2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, neboť ke dni 31. 12. 1949 byly v jejím vlastnictví a ke dni 24. 5. 1991 ve vlastnictví České republiky. Soud dovodil existenci naléhavého právního zájmu na určení podle §80 písm. c) o. s. ř. V případě pozemků parc. č. 2527/30 a 2527/35 se jednalo o pozemky vně areálu TJ Astra Zahradní Město tvořené chodníkem a částí komunikace, které přešly do vlastnictví žalobkyně na základě rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. 8. 1992. Soud aplikoval §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., protože se jednalo o pozemky nezastavěné. Ohledně pozemku parc. č. 2322/1 žalobu zamítl za použití §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., neboť pozemek je v trvalém užívání vedlejší účastnice v jejím oploceném areálu a je využíván ke sportovním aktivitám.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 20 Co 350/2014-94, potvrdil v zamítavé části rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I), ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek změnil tak, že žalovaná a vedlejší účastnice jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení 9 276 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV). Ve vyhovujícím výroku o věci samé zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním žalobkyně nedotčen a nabyl právní moci. Neztotožnil se s důvodem zamítnutí žaloby podle §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., neboť pro rozhodnutí nebylo významné, že vedlejší účastnice měla v rozhodné době pozemek v trvalém užívání, nýbrž to, zda lze předmětný pozemek označit za pozemek nezastavěný. Na pozemku je umístěna účelová komunikace zřízená pro potřeby sportovního areálu, která je ve vlastnictví vedlejší účastnice. Komunikace je samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu (§119 zákona č. 40/1964 Sb.) a v tomto smyslu je také stavbou. Na sporném pozemku tedy byla před účinností zákona č. 172/1991 Sb. umístěna stavba komunikace, jejíž vlastnický režim byl odlišný od vlastnického režimu pozemku, a je nutno tento pozemek považovat z pohledu §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. za zastavěný. Žalobkyně o své domnělé vlastnické právo k pozemku, jež jí mělo vzniknout před více než dvaceti lety, nedbala až do roku 2013. Vedlejší účastnice v meziobdobí uplatnila k pozemku nároky odvíjející se od zaniklého práva jejího trvalého užívání. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně navzdory jeho dílem nesprávnému odůvodnění potvrdil. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení změnil, a to z důvodu, že procesní úspěch účastníků řízení před soudem prvního stupně nebyl rovnocenný, protože žalobkyně uspěla ohledně dvou pozemků ze tří. Náhradu nákladů jí nelze odepřít ani s poukazem na postavení statutárního města, protože činnost jejího vlastního aparátu je zaměřena na plnění vlastních úkolů obce v její samostatné či přenesené působnosti a nikoliv na vedení sporů o vlastnické právo, tento spor současně nelze označit za jednoduchý.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž nesouhlasila se závěrem, že na předmětném pozemku se nachází stavba komunikace ve vlastnictví vedlejší účastnice, která je samostatnou nemovitou věcí v občanskoprávním smyslu, jenž slouží k přístupu a obsluze sportovišť, pročež pozemek nelze žalobkyni vydat. Účelová komunikace se nachází pouze v severní části předmětného pozemku, jižní část je volná a porostlá travou. Komunikace není samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012), neboť je tvořena pouze jednoduchou vrstvou asfaltu značného stáří. Předmětný pozemek není ani nebyl užíván za účelem provozu sportovního zařízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3362/2010), ani k přístupu k tenisovým dvorcům, a v případě vydání bude možné tyto dvorce nadále užívat k jejich účelu v nezměněném stavu. Žalobkyně poukazuje na to, že ke dni 31. 12. 1949 byla vlastníkem nejen předmětného pozemku, ale též pozemků, na nichž se nyní nacházejí tenisové dvorce, tribuna a oplocení sportovního areálu vedlejší účastnice. Přestože podle judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005) je třeba i tyto pozemky považovat za pozemky nezastavěné, žalobkyně se jejich vydání nedomáhá a trvá pouze na vydání předmětného pozemku, který s těmito pozemky nikterak nesouvisí, čímž bude naplněn účel restitučního §2 zákona č. 172/1991 Sb.
Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedla, že na předmětném pozemku je umístěna účelová komunikace – asfaltová přístupová cesta k hřištím, a to uvnitř sportovního areálu TJ ASTRA, který slouží ke sportovním účelům, a je užíván se souvisejícími plochami, bez nichž by provoz sportovních zařízení (údržba, čištění umělé trávy, navážení antuky) nebyl bez neodůvodněných potíží možný. S ohledem na umístění pozemku parc. č. 2322/1 uvnitř sportovního areálu je zcela nemožné jeho využití k jiným účelům, jeho vydání by podstatným způsobem zasáhlo do činnosti TJ ASTRA a vyvolalo další soudní spory, čímž by nebyl naplněn princip „dobrého uspořádání práv a povinností“.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka předně namítá, že účelová komunikace se nachází pouze v severní části předmětného pozemku, zatímco jižní část je volná. Dovolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2600/2012, v němž Nejvyšší soud vycházel z názoru, že jde-li o jediný pozemek (s jedním parcelním číslem), je nutno jej považovat za zastavěný i tehdy, je-li stavba umístěna jen na jeho (neoddělené) části (viz též rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 3 Cdo 41/92, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/1994 Sb.). S dovolatelkou lze souhlasit potud, že účelová komunikace se nachází na části pozemku parc. č. 2322/1, nicméně vzhledem k závěru vyplývajícímu z citovaného usnesení nemá tato skutečnost vliv na posouzení zastavěnosti pozemku. Odvolací soud rozhodl v souladu s citovanou judikaturou, vznesená námitka tudíž nemohla vést ke konstatování přípustnosti dovolání.
Další námitka se týká posouzení charakteru komunikace nacházející se na předmětném pozemku, a sice zda je či není samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu. V rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3692/2014, Nejvyšší soud konstatoval, že výklad pojmů obsažených v restitučních zákonech je žádoucí provádět relativně nezávisle; není možné jej podřizovat jejich pojetí v předpisech veřejnoprávních. Překážku přechodu nemovitostí na obec spočívající v zastavěnosti pozemku tudíž nelze posuzovat toliko z hlediska práva veřejného, ale je třeba se zaobírat povahou staveb z hlediska občanskoprávního. V rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012, pak Nejvyšší soud obdobně uvedl, že obsah pojmu „stavba“ nelze vykládat jen podle stavebních předpisů, které jej chápou dynamicky, tedy jako činnost směřující k uskutečnění díla. Naopak pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, publikovaný v Soudních rozhledech č. 8/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 12/1998). Těleso účelové komunikace přitom může být samostatnou nemovitou věcí v občanskoprávním smyslu (nemovitostí odlišnou od pozemku, na němž je vybudována) tehdy, jde-li o stavbu spojenou se zemí pevným základem (§119 odst. 2 obč. zák.), tj. věcí neoddělitelnou od země, aniž by došlo k jejímu porušení, která současně není součástí pozemku (§120 odst. 1 obč. zák.), tj. není funkčně nebo fyzicky spojena s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by došlo ke znehodnocení pozemku (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 60/2003, či nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 25/1993). Při posuzování toho, zda půjde o samostatnou věc či součást pozemku, je vždy nutno zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů, a také se zřetelem k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994, sp. zn. 3 Cdo 40/93).
V rozsudku velkého senátu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007 pod č. 76/2007, či v rozsudku ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3411/2008, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pozemní komunikace (v posuzovaném případě komunikace místní) může být samostatnou stavbou ve smyslu ustanovení §119 odst. 2 obč. zák. s tím, že právní vztahy k ní nemusí být totožné se vztahy k pozemku. Tento rozsudek byl vydán po postoupení dané věci senátem 22 Cdo, jenž se hodlal odchýlit od právního názoru vysloveného v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, podle něhož platilo, že „místní komunikace jsou druhem pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim.“ Okolnost, že pozemní komunikace (v posuzovaném případě komunikace účelová) může být samostatnou nemovitou věcí, jež netvoří součást pozemku, na němž je vybudována, dovodil v rozsudku ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. 5 As 62/2008, rovněž Nejvyšší správní soud.
K názoru, že komunikace na předmětném pozemku není stavbou, od něhož se citovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia odchýlil, se však nelze přiklonit ani v nyní projednávané věci. Odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl v souladu se shora citovanými judikaturními závěry. Vzal v úvahu, že na sporném pozemku byla umístěna stavba účelové komunikace, která byla zřízená pro potřeby sportovního areálu, přičemž její vlastnický režim byl odlišný od vlastnického režimu pozemku. Na ortofotomapě předmětného pozemku je zjevně odlišitelné, kde končí pozemek a kde začíná komunikace. Dovolací soud dodává, že se jedná o stavbu spojenou se zemí pevným základem, která současně není součástí pozemku, přičemž jejím oddělením od země by došlo k jejímu porušení. Předmětnou pozemní komunikaci proto dovolací soud považuje za stavbu a předmětný pozemek za zastavěný, uvedená námitka tudíž nemohla založit přípustnost dovolání.
Podle poslední námitky dovolatelky předmětný pozemek není ani nebyl užíván za účelem provozu sportovního zařízení. Odvolací soud naproti tomu zjistil, že účelová komunikace byla na pozemku umístěna právě pro potřeby sportovního areálu. Vedlejší účastnice řízení pak uváděla, že oplocený areál jako celek slouží ke sportovním účelům, a předmětný pozemek je užíván konkrétně za účelem provozu sportovního zařízení, k zajištění údržby hřišť za použití automobilu a další techniky, při čištění umělé trávy nebo navážení antuky.
Přestože se tato námitka nachází v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu, která jako taková přípustnost dovolání založit nemůže, dovolací soud k ní pro úplnost uvádí, že z ortofotomapy je zřejmé, že ačkoliv přístup ke sportovišti je umožněn i z jiných míst, je dotčená komunikace jediným místem, které může sloužit pro přístup technických zařízení ke sportovišti. Předmětný pozemek je proto nepochybně potřebný k provozu a údržbě sportoviště, v důsledku čehož by vydání této části pozemku žalované vedlo k omezení provozu sportovního zařízení. Odkaz dovolatelky na závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3362/2010, pak také není přiléhavý, neboť ten se týkal pozemku, jenž byl tvořen travnatým pásem a situovaným za živým plotem oddělujícím sportoviště od této „ostatní plochy“, na němž samém žádné sportovní aktivity neprobíhaly, a který nebyl dlouhodobě využíván ke sportovním účelům, a tedy nebyl nezbytně nutný k provozování sportovního zařízení. Jeho vydání oprávněné osobě tak nevedlo k omezení či narušení provozu areálu sportovního zařízení.
S ohledem na předestřené je zřejmé, že dovolatelka nepoukázala na otázku, pro niž by na dovolání bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že České republice žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, proto mohlo být vysloveno, že ně žádná z nich nemá právo, zatímco vedlejší účastnici na straně žalované vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle §9 odst. 4 písm. b) a §7 bodu 5 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3 100 Kč, společně s náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu a po připočtení 21% DPH má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu