ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3692.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3692/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně EMV s.r.o. , IČ 48038792, se sídlem v Praze 4, Vlnitá 890/70, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 371/22, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o zaplacení částky 2,030.912,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 173/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2012, č. j. 54 Co 306/2012-130, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2012, č. j. 54 Co 306/2012-130, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. ledna 2012, č. j. 30 C 173/2009-98, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 1. 2012, č. j. 30 C 173/2009-98, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 2,030.912,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně požadovala uvedený obnos z titulu bezdůvodného obohacení, jež žalovanému vzniklo na její úkor tím, že mu jako domnělému vlastníku zaplatila tuto částku za užívání (bez právního důvodu) v žalobě blíže specifikovaných pozemků, jejichž skutečným vlastníkem je Česká republika. Žalovaný totiž oproti svému předpokladu nemohl nabýt předmětné pozemky na základě §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jelikož se jednalo o pozemky zastavěné. Provedené dokazování společně s úvahami vyslovenými v rozhodnutí uveřejněném pod č. 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 821/2007 vedly soud k závěru, že na pozemky nelze pohlížet jako na zastavěné stavbami bránícími jejich přechodu dle zákona č. 172/1991 Sb. z České republiky na žalovaného, jelikož se na nich nacházely pouze stavby dočasné, jejichž doba užívání uplynula před účinností restitučního zákona, a jež tedy měly být odstraněny nejpozději ke dni 1. 1. 1991. Brojila-li by Česká republika, jež restitučním zákonem pozbyla historického majetku obcí, proti přechodu pozemků na obec poukazem na protiprávní stav spočívající v jejich zastavěnosti stavbami, jež měly být odstraněny ke dni účinnosti restitučního zákona, nepožíval by takovýto výkon práva ochrany s ohledem na rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 obč. zák. Předmětné pozemky lze tak mít za nezastavěné dle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., pročež je na žalovaného třeba pohlížet v posuzovaném období jako na jejich řádného vlastníka. Obdržené plnění za užívání pozemků tak není bezdůvodným obohacením ve smyslu §451 obč. zák.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 10. 10. 2012, č. j. 54 Co 306/2012-130, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal úvahám soudu prvního stupně a zdůraznil, že §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. je třeba vykládat tak, že stavby bránící přechodu pozemků ze státu na obec jsou legálního původu a trvalé povahy. V daném případě však bylo zjištěno, že k na pozemku se nacházejícím montovaným halám existovalo pouze právo dočasného užívání, jež uplynulo ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Soud prvního stupně rovněž nepochybil, nevyhověl-li návrhu na vypracování znaleckého posudku k otázce zastavěnosti, neboť takový posudek by nemohl nahradit rozhodnutí příslušného stavebního úřadu o povolení staveb, jež by vytvořilo právní základ jejich existence. Nebyla-li v řízení zjištěna překážka bránící přechodu vlastnictví ze státu na obec, nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně o bezdůvodném obohacení žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, jež se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle §241a o. s. ř. a že přípustnost podaného dovolání je dána §237 odst. 1 a 3 o. s. ř. Dovolatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a vyjádřila názor, že úvahy soudu prvního stupně odporují soudem odkazovaným závěrům Nejvyššího soudu. V daném případě nebyly splněny podmínky přechodu pozemků na žalovaného podle §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., jelikož pozemky byly zastavěné, přičemž právní charakter těchto staveb z hlediska stavebního zákona je nerozhodný. Uvedenému nasvědčuje i stanovisko ministerstva financí vylučující rozlišování mezi stavbami trvalými a dočasnými při posuzování zastavěnosti v rámci úpravy přechodu pozemků do vlastnictví obcí i obsah zákona č. 114/2000 Sb. pozměňujícího zákon č. 172/1991 Sb. tak, že od 1. 7. 2000 byl připuštěn i přechod pozemků zastavěných zákonem vymezenými drobnými stavbami nehledě na jejich dočasnost, což potvrzuje, že pozemky zastavěné těmito stavbami nepřešly do majetku obcí dříve. Na pozemcích legálně zřízené skladové haly pevně spojené se zemí betonovým základem nesplňují kritéria staveb, ve vztahu k nimž zákonodárce umožnil přechod vlastnického práva na obce. Dovolatelka dále poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 124/96 a sp. zn. III. ÚS 336/96 zaobírající se problematikou zastavěnosti pozemků a zdůraznila, že soudem prvního stupně zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 821/2007 stavebně právní charakter staveb neřeší. Nepřiléhavé se dovolatelce jeví závěry soudů nižších stupňů k otázce zastavěnosti pozemků i ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 767/2006 akcentujícího nutnost vykládat pojmy v restitučních zákonech nezávisle na stavebních předpisech i nezbytnost přihlížet k právům třetích osob. Práva třetích osob jsou přitom důvodem existence institutu překážek vydání nemovitostí, pročež neobstojí ani úvaha o aplikaci §3 obč. zák. ve vztahu ke státu, jež pomíjí práva vlastníků staveb na dotčených pozemcích. Dovolatelka zmínila rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 2/2007 vyslovující se k projednávané situaci tak, že charakter staveb jako dočasných není postaven na jisto a otázka vlastnictví pozemků pod halami nebyla jednoznačně zodpovězena. Dle uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu současně nelze k tíži žalobkyně klást ztrátu spisové dokumentace k daným stavbám, přičemž nebyla-li dostatečně prokázána jejich dočasnost, není možné opomenout princip právní jistoty a dobrou víru žalobkyně, jež je již řadu let užívá. Dovolatelka je toho názoru, že soudy v tomto řízení zcela pominuly problematiku charakteru staveb a své posouzení založily toliko na jednom dochovaném rozhodnutí, jež „objevil“ žalovaný, v jehož působnosti je dotčený stavební úřad. Nebyly-li provedeny navržené důkazy, nemohla být na jisto zodpovězena otázka stavebněprávního charakteru staveb.
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje dovolatelka i v tom, že nebyl proveden navrhovaný důkaz znaleckým posudkem ke zjištění výše obvyklého nájemného za užívání pozemků. Zdůraznila, že nabízela úhradu nájemného skutečnému vlastníku, neměla totiž zájem užívat pozemky bezplatně, a navíc je neužívala v plné výměře. Oproti tomu žalovaný se dlouhodobě vyhýbal řešení vlastnických vztahů k pozemkům. Dovolatelka korigovala závěry odvolacího soudu rovněž v tom směru, že nenavrhovala provedení znaleckého posudku k otázce zastavěnosti pozemků, ale k otázce obvyklého nájemného, a tímto posudkem měl být současně určen i rozsah plochy užívané žalobkyní. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu pak završila návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V daném případě je možno dovolatelce přisvědčit, že odvolací soud se svým rozhodnutím odklonil od závěrů zastávaných judikaturou Nejvyššího soudu, pročež lze na podané dovolání pohlížet jako na přípustné.
Dovolání je současně i důvodné. Nejvyšší soud se trvale kloní k tomu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5144/2008), že výklad pojmů obsažených v restitučních zákonech je žádoucí provádět relativně nezávisle a není možné jej podřizovat jejich pojetí v předpisech veřejnoprávních, jež je vhodné použít nanejvýš podpůrně. Při posuzování, zda lze objekt na pozemku mít za stavbu z pohledu předpisů restitučních, upravujících vztahy ve své podstatě soukromoprávní, tedy není bez dalšího rozhodující, jak je na něj nahlíženo stavebněprávními předpisy, a je třeba jej hodnotit optikou úpravy občanskoprávní (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1534/2004). Ani případná absence náležitých veřejnoprávních podkladů existence stavby tak není sama o sobě způsobilá ovlivnit, zda na řešený objekt lze pohlížet jako na stavbu, jíž by mohla být založena překážka vydání pozemku dle restitučních předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 72/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 1999, sp. zn. 28 Cdo 572/99). Nejvyšší soud přitom již dříve podotknul, že dočasnost z pohledu správních předpisů nemusí být způsobilá změnit občanskoprávní nahlížení na danou stavbu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001). Překážku přechodu nemovitostí na obec spočívající v zastavěnosti pozemku tudíž nelze posuzovat toliko z hlediska práva veřejného, ale je třeba se zaobírat povahou staveb z hlediska občanskoprávního (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, a judikaturu v něm odkazovanou) i způsobem, jímž ovlivňují užívání pozemku (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2195/2010, a judikaturu v něm odkazovanou). Je možné rovněž zmínit, že Nejvyšší soud shledává zastavěným pozemek dle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. i tehdy, stojí-li na něm drobná stavba (odpovídající §3 odst. 1 písm. b/ dříve účinné vyhlášky č. 85/1976 Sb.), za niž lze pokládat také oplocení kolem staveniště (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3668/2009). Soudem prvního stupně vzpomínané rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007, akcentující nutnost zužujícího výkladu pojmu „zastavěnost pozemku“, pak s uvedeným není nikterak v rozporu, neboť se nevyjadřuje v tom smyslu, že by v zájmu restriktivnosti výkladu bylo možno pomíjet faktický stav pozemku. Taktéž zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 267/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 23/1997, sice hovoří o stavbě relativně trvalého charakteru, aniž by však naznačoval, že trvalost stavby z pohledu restitučních zákonů je třeba posuzovat dle předpisů stavebních, a naopak názory v něm vyslovené směřují k závěru, že kvalifikace stavby dle stavebněprávních předpisů není při výkladu restitučních zákonů rozhodující. Náhled soudů obou stupňů podřizující se při posouzení povahy staveb a jejich způsobilosti založit překážku přechodu pozemků na žalovaného stavebním předpisům tedy s ohledem na výše uvedené nemůže obstát jako správný.
Hovoří-li soud prvního stupně o tom, že odvolával-li by se stát na zastavěnost pozemků bránící jejich přechodu na obec, byl by takový výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 obč. zák., přehlíží, že k přechodu majetku státu na obce dle zákona č. 172/1991 Sb. docházelo již při splnění zákonných podmínek, aniž by bylo zapotřebí výkonu jakéhokoliv práva ze strany obce či státu, jejž by bylo možno poměřovat kritériem dobrých mravů. Měl-li snad na mysli eventuální argumentaci ve sporu o vlastnictví k pozemkům, pak tuto předně nelze ztotožňovat s výkonem práva, navíc je vhodné podotknout, že naformuloval-li stát předpoklady přechodu majetku na obce, nezavázal se tím působením svých orgánů zajistit, aby dotčené pozemky byly ve stavu vyhovujícím těmto podmínkám, když při značné nepřehlednosti vývoje majetkoprávních vztahů i způsobu užívání pozemků ode dne 31. prosince 1949 (tedy ode dne, k němuž bylo dáno historické vlastnictví obcí) není reálně očekávatelný naprostý soulad administrativního i faktického stavu pozemků, přičemž se nejeví přiléhavým bez dalšího upřednostnit stav administrativní či faktický.
Jelikož v případě přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží i k vadám ohrožujícím správnost rozhodnutí ve věci, lze dovolatelce přisvědčit, že odvolací soud pochybil, nevypořádal-li se v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. s poukazovaným návrhem na provedení důkazu znaleckým posudkem k otázce výše prospěchu nabytého užíváním pozemků, neboť při závěru, že užíváním pozemků se žalobkyně obohatila na úkor žalovaného, je namístě zabývat se i zpochybněním výše částky, jež mu měla být poskytnuta, a tedy i eventuální částečnou důvodností žaloby.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání bylo podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, taktéž zatíženého uvedeným pochybením v právním posouzení, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu