ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2986.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2986/2017-781
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) J. H. , a b) V. P. , obou zastoupených JUDr. Ivanou Kožíškovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, za účasti dalších účastníků řízení – 1) K. V. (též jako procesní nástupkyně účastnice ad 2/ K. V., zemř. 14. 2. 2016), zastoupené Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, 2) hlavního města Prahy , IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, a 3) České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 490/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2017, č. j. 24 Co 32/2012-636, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. září 2011, č. j. 16 C 490/2003-336, určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky (žalobce a/ s podílem o velikosti 8/40 a žalobce b/ s podílem o velikost 7/40) pozemků v k. ú. K. (výrok I), zamítl žalobu v části, kterou žalobci žádali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky dalších 8/40 (žalobce a/), resp. 9/40 (žalobce b/) označených pozemků (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Věc byla soudem prvního stupně projednávána v řízení podle části páté občanského soudního řádu (§244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) poté, co žalobci napadli rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 10. 10. 2003, č. j. PÚ 6350/92, jímž tento správní orgán – podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) – nevyhověl návrhu žalobců (a dalších dvou tehdejších účastnic řízení – K. V. a K. V.) na určení, že tito jsou spoluvlastníky pozemků v k. ú. K. (dále též jako „předmětné pozemky“), dle podílů vymezených ve výroku rozhodnutí.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že vlastnictví k předmětným pozemkům přešlo na čsl. stát, zastupovaný organizací „Výstavba hl. města Prahy – Výstavba sídlišť“, na základě kupních smluv ze dne 27. 7. 1981, jež s označenou organizací uzavřeli (jako prodávající) žalobce a) J. H. a J. P. a K. C. (jejichž právními nástupci se stali žalobce b/ a obě původní účastnice 1/ a 2/). Kupní smlouvu – dle závěru soudu prvního stupně – uzavřeli prodávající nejen ve stavu tísně (pod nátlakem, kdy jim hrozilo vyvlastnění pozemků bez náhrady), ale také za nápadně nevýhodných podmínek, naplňujících tak restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Ačkoliv se prodávajícím dostalo za prodej pozemků náhrady ve výši odpovídající ceně pozemků dle tehdy platných právních předpisů, jež byla určena v souladu s ustanovením §14 vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, v tehdy platném a účinném znění (dále jen „vyhláška č. 43/1969 Sb.“), šlo o plnění, jež – dle úvahy prvostupňového soudu – neodpovídalo skutečné hodnotě pozemků, kdy neadekvátnost peněžitého plnění (dle soudem citované judikatury Ústavního soudu, zejm. nálezu sp. zn. I. ÚS 168/95) může vyplývat i z diskriminační povahy cenové vyhlášky č. 43/1969 Sb., jež nelegitimně znevýhodňovala soukromé vlastnictví. Na nevýhodnost podmínek prodeje lze usuzovat i z toho, že náhrada za předmětné pozemky stanovená dle uvedené cenové vyhlášky byla nižší než cena tehdy „obvyklá“ a byla neproporcionální např. i v porovnání s tehdejšími cenami jiného zboží. Nerealizováním přislíbené výstavby, jež měla být v budoucnu realizována na předmětných pozemcích, došlo pak také ke zmaření nejenom případných výhod plynoucích z převodu pozemku na stát, ale i investic vložených převodci do stavebního bytového družstva.
Veden těmito úvahami soud prvního stupně žalobě vyhověl, v rozsahu, v němž žalobci uplatňují právo v podílech jim svědčících jako oprávněným osobám (§4 odst. 1, odst. 2 písm. c/ zákona o půdě), kdy na žalobce a/, jako původní oprávněnou osobu, připadá podíl o velikosti 8/40, zatímco na žalobce b) – syna původní spoluvlastnice J. P. připadá (spolu s účastnicí K. V.) polovina jejího podílu o velikosti 14/40 celku. Nárokovali si žalobci i podíly připadající na účastnice ad 1) a 2), tento jejich požadavek není důvodný, a to i s přihlédnutím k ustanovení §21 zákona o půdě o přirůstání podílů oprávněné osoby, v situaci, kdy nárok u pozemkového úřadu (s jasně vymezenými podíly) uplatnily i tyto účastnice a o jejich návrhu bylo rovněž rozhodnuto (výrok II rozsudku soudu prvního stupně).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání žalobci (jež napadli výrok pod bodem II o zamítnutí žaloby) a účastník hl. m. Praha (napadající vyhovující výrok ve věci samé pod bodem I).
O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2012, č. j. 24 Co 32/2012-412, jímž rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se (i v tomto rozsahu) žaloba zamítá (výrok I), zatímco ve výroku II (o částečném zamítnutí žaloby) rozsudek potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III – V). Žalobci podané dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 3. 2013, č. j. 28 Cdo 127/2013-493, zamítl (jde-li o jeho část směřující proti měnícímu výroku rozsudku), resp. odmítl (v části napadající potvrzující výrok).
K žalobci podané ústavní stížnosti Ústavní soud – uzavíraje, že rozsudky odvolacího a dovolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) – nálezem ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 28 Cdo 127/2013-493, a spolu s ním pak i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2012, č. j. 24 Co 32/2012-412, ve výroku pod bodem I (jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že se žaloba zamítá), jakož i ve výrocích na tomto rozhodnutí závislých (III – V).
Usnesením ze dne 17. 3. 2015, č. j. 28 Cdo 130/2015-562, Nejvyšší soud opětovně rozhodl o dovolání žalobců v části směřující proti výroku pod bodem II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2012, č. j. 24 Co 32/2012-412, tak, že dovolání v této části odmítl [po té, co jako s judikaturou souladný aproboval závěr, že žalobci si nemohou nárokovat i podíly, jež v zákonem stanovené lhůtě neuplatnili a jejichž vydání (byť neúspěšně) požadovaly další oprávněné osoby (účastnice ad 1/ a 2/), o jejichž nárocích již bylo taktéž rozhodnuto pravomocným (a pro tyto účastnice již konečným a nezměnitelným) rozhodnutím pozemkového úřadu]. Ústavní stížnost žalobců směřující proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu (a odvolacího soudu – výroku pod bodem II) Ústavní soud usnesením ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1760/15, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Rozsudkem ze dne 23. ledna 2017, č. j. 24 Co 32/2012-636 (jenž je předmětem tohoto dovolacího přezkumu) Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně (znovu) změnil tak, že zamítl žalobu v části, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky (žalobce a/ podílu o velikosti 8/40, a žalobce b/ podílu o velikosti 7/40) předmětných pozemků (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před oběma soudy (výroky II – IV) a o výši odměny a náhrady hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobců, advokátky JUDr. Ivany Kožíškové (výrok V).
Za správné vzal odvolací soud závěry soudu prvního stupně, že kupní smlouvy ze dne 27. 7. 1981, jež jsou titulem převodu předmětných pozemků na stát, byly prodávajícími uzavřeny ve stavu tísně. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že se tak stalo nikoliv za podmínek, jež by bylo lze kvalifikovat jako nápadně nevýhodné a že restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě tudíž naplněn není. I s ohledem na odkazovanou rozhodovací praxi Ústavního soudu odvolací soud zdůraznil, že byla-li kupní cena sjednána podle §14 vyhlášky č. 43/1969 Sb., jako cena maximální (v částce 15 Kčs/m 2 ), nelze usuzovat na naplnění znaku „nápadně nevýhodné podmínky“, neboť jinou kupní cenu nebylo v tehdejší době možné platně sjednat. V dané době nebylo možno hovořit ani o ceně „obvyklé“. Nápadně nevýhodné podmínky nelze dovozovat ze srovnání cen nemovitostí s tehdejšími cenami jiného zboží, neboť ceny nemovitostí byly obecným produktem tehdejší doby a postihovaly každého, kdo v té době nemovitosti prodával. Znevýhodnění prodávajících – dle závěru odvolacího soudu – nelze spatřovat ani v příslibu, že po prodeji předmětných pozemků budou prodávající moci realizovat, v rámci členství ve stavebním bytovém družstvu, výstavbu rodinného domu, kdy členství v SBD v dané době bylo spíše výhodou, žalobci – jak jim bylo přislíbeno – se členy bytového družstva skutečně stali, jeho členy byli po řadu let a pokud po několika letech bylo družstvo nakonec zrušeno bez toho, že by se mu podařilo bytovou výstavbu uskutečnit, nejde o okolnost, jež mohla by mít vliv na posuzování podmínek, za nichž o mnoho let dříve došlo k uzavření kupní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výroku pod bodem I, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) spatřují v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné právní posouzení věci, naplňující tak dle jejich názoru dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř., považují posouzení otázky, zda kupní smlouvy, jimiž došlo k převodu předmětných pozemků na stát, byly uzavřeny i za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Odvolacímu soudu vytýkají, že při hodnocení, zda se stranám smlouvy dostalo ekvivalentního plnění, přihlížel pouze k tomu, že kupní cena za převáděné nemovitosti byla stanovena podle §14 vyhlášky č. 43/1969 Sb., a již nikterak nezohlednil, že takto byly oceněny toliko předmětné pozemky, bez trvalých porostů a drobných staveb, které se na převáděných pozemcích nacházely. Současně namítají, že odvolací soud, navzdory závěrům, jež dovolací soud vyslovil např. v rozsudku (ze dne 28. 2. 2001) sp. zn. 28 Cdo 1941/2000 a Ústavní soud v předchozím kasačním nálezu ze dne ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, vydaným v této věci, v rámci své úvahy nepřihlédl k tomu, že žalobci byli na svých právech dotčeni i tím, že převod uskutečnili s deklarovaným příslibem budoucí výstavby rodinného domu na převáděných pozemcích v rámci plánované družstevní výstavby, jenž se ovšem později nerealizoval. Dovozují, že odvolací soud při posouzení věci – v rozporu se základním interpretačním principem restitučních předpisů, zdůrazněným Ústavním soudem např. i v nálezu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09 – volil výklad pro restituenty nejméně příznivý. Poukazují i na další aspekty věci a její ústavněprávní rozměr, spatřujíce v postupu soudu a jím vydaném rozhodnutí zásah do celé řady dalších práv, každému zaručených Listinou základních práv a svobod. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Účastníci 1), 2) a 3), jak plyne z obsahu jimi podaných vyjádření k dovolání, považují rozsudek odvolacího soudu za věcně správný, jenž je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně – shledá-li je, přes řečené, přípustným – jako neopodstatněné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – v řízení o dovolání postupoval podle zákona podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. lednem 2014.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zdali je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) tu jest třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dovolání vymezených právních otázkách se rozhodnutí odvolacího soudu neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále), rozhodnutí nepřináší právní otázky nové (dovolacím soudem neřešené) a Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by relevantní právní otázky, v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené, měly být v tomto případě posouzeny jinak.
Podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Při interpretaci pojmu „nápadně nevýhodné podmínky“ obsaženého v restitučních předpisech (§6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě; §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů) lze vyjít z bohaté (a po řadu let již ustálené) rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, jež spatřuje nápadně nevýhodné podmínky zejména v podstatném rozporu s cenovými předpisy v rozhodné době platnými, byť připouští, že na ně lze usuzovat i z jiných okolností konkrétního případu (k tomu srov. např. již stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 50/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 34/93; obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 168/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 79, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1268/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1066, sv. 15).
U úplatných smluv jde především o posouzení, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a zda objektivně v daných souvislostech byl poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/1993). Při zkoumání znaku nápadně nevýhodných podmínek podle citovaného ustanovení je třeba vždy pečlivě hodnotit, jde-li o nevýhodnost takové intenzity, že ji lze kvalifikovat jako nápadnou (shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. II. ÚS 53/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, č. 53). Nápadně nevýhodné podmínky se mohou jevit jako existující i při porovnání tehdejších prodejních cen nemovitostí s cenami dnešními; takto však nelze ust. §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. či §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě vykládat, protože „nevýhodné podmínky“ v tomto smyslu (tj. ve srovnání s dneškem) byly obecným produktem tehdejší doby a postihovaly každého, kdo tehdy nemovitosti prodával (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3868/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1756/2015, či usnesení ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4650/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srovnej např. nález ze dne 16. 11. 1994, sp. zn. I. ÚS 139/93, či nález ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 65/96, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, č. 55, a sv. 5, č. 56).
Dle odkazované judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu je také každý z obou pojmů užívaných restitučními předpisy (§6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě; §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů), tj. tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, třeba interpretovat odděleně, byť věcně, resp. skutkově spolu často úzce souvisí, jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení. Zákon odlišuje skutečnosti, které jsou rozhodující pro posuzování tísně účastníka, od skutečností, které jsou určující pro posouzení nápadně nevýhodných podmínek, i když si mohou být blízké a mohou spolu věcně souviset.
Byla-li kupní cena v době uzavření smlouvy dohodnuta na základě tehdy platných cenových předpisů, není možné bez dalšího usuzovat na adekvátnost či neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a podle toho na existenci nápadně nevýhodných podmínek; nápadně nevýhodné podmínky je nutno posuzovat konkrétně podle okolností daného případu a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu dané osoby ve srovnání s jinými osobami (shodně např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. II. ÚS 711/04).
V posuzované věci odvolací soud uzavírá, že uplatňovaný restituční titul dle §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb. zákona o půdě naplněn není, v situaci, kdy kupní smlouvy uzavřené v roce 1981 žalobcem a/ a předchůdkyněmi žalobce b/, jež zde představují právní důvod (titul) přechodu pozemků na stát, byly prodávajícími uzavřeny sice ve stavu tísně, nikoliv však za nápadně nevýhodných podmínek, jestliže se prodávajícím za prodej pozemků dostalo náhrady (kupní ceny) odpovídající nejvyšší možné sazbě ceny pozemků dle tehdy platných předpisů (15 Kčs/m 2 dle §14 odst. 1 písm. a/ vyhlášky č. 43/1969 Sb.) a kdy ani další žalobci uplatňované okolnosti v dané době nepředstavovaly znevýhodnění prodávajících (a tím spíše je nelze kvalifikovat jako podmínky nápadně nevýhodné, ve srovnání s jinými osobami, jež prodávaly pozemky za principiálně obdobných podmínek).
Uvedený závěr – v rovině právního posouzení věci – je se shora předestřenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu bezpochyby konformní a není v rozporu ani s další, žalobci odkazovanou judikaturou těchto soudů.
Zde sluší se připomenout, že kasačním nálezem ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, vydaným v dané věci, Ústavní soud vytkl odvolacímu soudu (potažmo i soudu dovolacímu, jenž rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2012, č. j. 24 Co 32/2012-412, v celém rozsahu aproboval) nedostatek řádného zdůvodnění rozhodnutí, ve vztahu k argumentům, na nichž své rozhodnutí založil soud prvního stupně (jenž žalobě vyhověl); v tom Ústavní soud spatřoval porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelů ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kdy současně – v rovině obecné – připomněl některé ze zásad, jimiž se řídí interpretace a aplikace restitučních předpisů.
Ústavním soudem vytknuté nedostatky odvolací soud nyní přezkoumávaným rozhodnutím bezezbytku odstranil. Přijatý závěr, že nápadně nevýhodné podmínky (ve smyslu §6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě) nelze dovozovat ze srovnání tehdejších cen nemovitostí s cenami dnešními, ale ani s tehdejšími cenami jiného zboží (byly-li ceny nemovitostí obecným produktem tehdejší doby, a postihovaly každého, kdo v té době nemovitosti prodával) je rovněž souladný s ustálenou, shora prezentovanou judikaturou, stejně tak jako závěr, že v období pevně stanovených cen (a to nejenom při smluvním nabývání nemovitostí pro stát od občanů – §22 vyhlášky č. 43/1969 Sb., ale i ve vztahu mezi občany samotnými; srov. §399 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991) nelze hovořit o „obvyklé ceně“ nemovitostí. V posuzované věci, kdy se prodávajícím za pozemky dostalo nejvyšší možné náhrady (jako za pozemky určené k zastavění, dle §14 odst. 1 písm. a/ vyhlášky č. 43/1969 Sb., kdy této sazbě korespondovala by i cena práva osobního užívání pozemku dle §11 cit. vyhlášky), nebyli žalobci jakkoliv dotčeni (diskriminováni) ani dřívějším ekonomicko-politickým pojetím vlastnictví a jeho rozlišováním na vlastnictví osobní a soukromé (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 168/95, či nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10).
Nápadně nevýhodné podmínky – jak plyne z judikatury shora uvedené – zajisté nemusí představovat toliko rozpor s tehdy platnými předpisy, ale i jiné okolnosti (např. nucené vystěhování z obce aj.); této intenzity ovšem žalobci tvrzené a dokládané skutečnosti zdaleka nedosahují (k tomu srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1508/2013). V souzené věci nebylo zjištěno, že prodávající v přímé souvislosti s prodejem pozemků utrpěli nějakou další vážnou újmu, jež jim snad nebyla nijak kompenzována, v rámci utržené kupní ceny určené v úrovni nejvyšší možné sazby dle tehdy platných právních předpisů. Znevýhodnění prodávajících nelze spatřovat ani v právně nezávazném příslibu možné budoucí výstavby v rámci členství ve stavebním bytovém družstvu, v situaci, kdy se převodci – tak, jak jim ostatně bylo přislíbeno – členy stavebního bytového družstva také skutečně stali (a oproti úhradě členského vkladu se jim tak nutně dostalo majetkového práva v podobně členského podílu v družstvu); okolnost, že původně zamýšlená výstavba později realizována nebyla (a že snad po mnoha letech došlo i k likvidaci družstva), odvolací soud logicky vyhodnotil jako okolnost bez příčinné a časové souvislosti s dříve uskutečněným prodejem, která nemůže mít zásadní význam ani při posouzení podmínek, za nichž o mnoho let dříve došlo k uzavření kupní smlouvy (a potud jde i o situaci odlišnou od případu, který Nejvyšší soud řešil v rozsudku ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1941/2000, na nějž poukazují dovolatelé; proto ani s tímto rozhodnutím – jež spočívá na jiných, individuálních okolnostech tehdy projednávané věci – rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není).
Závěry odvolacího soudu zajisté obstojí v konfrontaci i s dovolateli vyzdvihovanou zásadou ex favore restitutionis, bezpočtukrát zdůrazňovanou i v judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nejenom dovolateli odkazovaný nález ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09, ale např. již nález ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. I. ÚS 118/98, a další), jejíž aplikací však nelze založit restituční nárok v rozporu se zákonem. Nadto lze připomenout, že legislativní zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu a projevem jeho „svobodné vůle“, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení a v jakém rozsahu, kdy stát také určil podmínky, za nichž lze tyto nároky vznášet, přičemž vytyčený rámec restitučního zákonodárství soudům v procesu zmírňování majetkových křivd nepřísluší překročit (k tomu srov. např. i nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04).
Za daného stavu nemůže pak přípustnost dovolání založit ani argumentace dovolatelů v rovině ústavněprávní, jestliže se odvolací soud napadeným rozsudkem neodchýlil ani od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (k tomu srov. i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.45/16), kdy reflektoval i závěry, jež Ústavní soud v dané věci vyslovil ve svém v předchozím kasačním nálezu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, a odstranil tehdy Ústavním soudem vytýkané nedostatky (spočívající zejm. v deficitu řádného odůvodnění rozhodnutí) a i ve světle dalších nálezem připomenutých principů dostál požadavkům spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rozhodnutím neporušil ani jiná ústavně zaručená práva dovolatelů.
Jestliže pak dovolatelé přicházejí nyní i s argumentací, že nápadně nevýhodné podmínky smlouvy jsou dány i tím, že „v kupní ceně nebyly zohledněny ceny za drobné stavby a trvalé porosty, které se na předmětných pozemcích nacházely“, jde o závěr, jež dovozují z jiného skutkového stavu, než který vzaly za prokázaný soudy nižších stupňů (jež je podepřen i obsahem kupních smluv samotných). V tomto směru dovolatelé dezinterpretují již závěry soudu prvního stupně, jenž se – s ohledem na žalobci tehdy uplatňovanou argumentaci – sice soustředil zejména na posouzení ekvivalentnosti cenové nabídky za prodej pozemků samotných, odhlížeje pak od náhrady, jíž se prodávajícím v rámci kupní ceny dostalo za porosty a drobné stavby; ovšem závěr, že prodávající obdrželi náhradu pouze za „holé“ pozemky, ani soud prvního stupně nečinní a v tomto směru jeho zjištění nezpochybnil ani soud odvolací.
I s ohledem na tyto uplatňované námitky sluší se snad znovu zopakovat, že převod předmětných pozemků (vymezených spoluvlastnických podílů k nim), spolu s dalším (nezemědělským) pozemkem, se uskutečnil na základě tří (samostatných) kupních smluv, které dne 27. 7. 1981 uzavřeli (jako prodávající) J. H. (co do svého podílu o velikosti 1/5 pozemků) a K. C. (1/4 pozemků) a J. P. (7/20 pozemků), přičemž z obsahu těchto smluv je evidentní, že určenou (výslednou) kupní cenu kromě ceny za samotné pozemky (v nejvyšší možné sazbě 15 Kčs/m 2 , dle §14 odst. 1 vyhlášky č. 43/1969 Sb.), tvoří dále také cena za porosty (§17 a §18 vyhlášky), drobné stavby (§7 vyhlášky), oplocení (§5 vyhlášky), jakož i venkovní úpravy (§8 vyhlášky) či studnu (§6 vyhlášky), v částkách ve smlouvách vždy přesně specifikovaných. J. H. (dle velikosti jeho podílu) se tak podle jím uzavřené smlouvy dostalo náhrady celkem 22.524,50 Kčs, K. C. částky 11.983,25 Kčs a J. P. 12.166,25 Kčs. Tedy i z tohoto pohledu odpovídá ocenění pozemků, jež stalo se podkladem určené kupní ceny, tehdy platným předpisům a ani tato námitka dovolatelů proto opodstatněná není.
Nejvyšší soud pak nepřehlédl ani doplnění dovolání, jež učinil samotný žalobce b) podáními ze dne 24. 4. 2017 a ze dne 24. 5. 2017, k nimž ovšem nemohl přihlédnout již proto, že jde o podání, jímž je měněn (rozšiřován) uplatněný dovolací důvod po uplynutí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty k dovolání (srov. §240 odst. 1, §242 odst. 4 o. s. ř.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2975/2014), nehledě na to, že tato podání – v rozporu s ustanovením §241 odst. 4 o. s. ř. – nebyla sepsána (ba ani aprobována) advokátkou zastupující dovolatele v tomto řízení. Ostatně, na řešení právní otázky uplatněné v těchto podáních, týkající se výkladu a aplikace ustanovení §21 zákona o půdě o přirůstání uprázdněných podílů jiné oprávněné osobě, napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (jde o otázku, jejíž řešení bylo významné pro rozhodnutí o jiné části předmětu řízení, o níž bylo již dříve – konečně a nezměnitelně – rozhodnuto výrokem II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2012, č. j. 24 Co 32/2012-412, a kdy dovolání proti němu podané, stejně tak jako později podaná ústavní stížnost, byly odmítnuty; viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, č. j. 28 Cdo 130/2015-562, resp. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1760/15).
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání, jež proto Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků, protože dovolání žalobců bylo odmítnuto a náklady, jež vznikly ostatním účastníků v souvislosti s podáním obsahově skromných vyjádření k dovolání (v nichž odkázali na závěry odvolacího soudu, jež považují za správné), nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.
S ohledem na závěry vyslovené v předchozím zrušujícím nálezu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, v němž Ústavní soud v dané věci vytkl obecným soudům nedostatečné zdůvodnění předchozích rozhodnutí, i Nejvyšší soud nyní přistoupil k odůvodnění svého rozhodnutí způsobem překračujícím rámec zákonem jinak zásadně požadované stručnosti (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. prosince 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu