ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3050.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3050/2017-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. L. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti žalované H. Š. , zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 989/51, o zaplacení 43.200 Kč , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 62/2013, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2017, č. j. 19 Co 148/2016-105, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 21. 3. 2016, č. j. 15 C 62/2013-87, rozhodl, že namísto původního žalobce L. Z. bude v řízení dále jednat s J. L., na nějž byla předmětná pohledávka smluvně postoupena.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 2. 2017, č. j. 19 Co 148/2016-105, k odvolání žalované usnesení soudu prvního stupně potvrdil, přičemž podotkl, že platností postupní smlouvy (jejíž uzavření zde bylo bezpečně doloženo) se soud může zabývat až při posuzování věci samé, nikoli při rozhodování o procesním nástupnictví dle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Současně vyzdvihl, že ze spisu nelze přesvědčivě dovodit, že by počínání původního žalobce bylo zneužitím práva ve smyslu §2 o. s. ř. vedeným snahou vyhnout se případné povinnosti k náhradě nákladů řízení protistrany, neboť sama skutečnost, že je proti postupníku nařízeno více exekucí, není v tomto směru určující, obzvláště je-li J. L. spoluvlastníkem několika nemovitostí, u nichž nejsou evidována žádná omezení vlastnického práva, bylo-li současně prokázáno, že v jiném soudním sporu bez obtíží uhradil na nákladech řízení částku 16.844 Kč, a nedoložila-li ani odvolatelka nic, z čeho by bylo možné usuzovat na zneužití práva stranami smlouvy o postoupení žalované pohledávky.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž rekapituluje dosavadní průběh řízení a následně argumentuje ve prospěch závěru, že původní žalobce nemohl platně postoupit předmětnou pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť jeho vlastnické právo k užívanému prostoru je činěno předmětem sporu. Upozorňuje, že sám Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 30 Cdo 5030/2016, vydaném ve věci zcela obdobné, rozhodnutí o procesním nástupnictví J. L. vůči L. Z. zrušil s ohledem na zjevnou neplatnost zcizení předmětu řízení. Dovolatelka nadto podotýká, že proti nynějšímu žalobci je vedena řada exekucí, což ji vede k domněnce, že sporný převod žalovaného práva má účelový charakter a je motivován snahou původního žalobce vyhnout se povinnosti platit náklady řízení. Z tohoto důvodu je podle názoru žalované napadené usnesení v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, která akcentuje, že přípustnost procesního nástupnictví ve smyslu §107a o. s. ř. je nutno poměřovat též principem zákazu zneužití práva vyplývajícím z §2 o. s. ř. Pochybení soudů nižších stupňů je konečně založeno též tím, že návrh Z. na vstup J. L. do řízení nebyl doručen žalované, jež tak nedostala možnost se k němu vyjádřit. Z těchto důvodů navrhuje dovolatelka zrušení napadeného usnesení a vrácení věci Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil L. Z., jenž Nejvyššímu soudu navrhl jeho zamítnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností (jež není dána §238a o. s. ř., neboť naříkaným usnesením nebylo rozhodnuto o procesním nástupnictví v odvolacím řízení, nýbrž o potvrzení rozhodnutí Městského soudu v Brně o procesním nástupnictví v řízení před soudem prvního stupně, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3015/2016, a ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5776/2016).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Takovou otázku však žalovaná ve svém dovolání nenastolila.
Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu může soud ve výjimečných případech zamítnout žalobcův návrh ve smyslu §107a o. s. ř. za použití ustanovení §2 o. s. ř. Takový postup se jeví vhodným, je-li daným návrhem sledováno zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému účastníku řízení nedobytnou. Prostá obava, že případné právo z titulu náhrady nákladů řízení zůstane neuspokojeno, však k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k natolik zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže). Výše popsaný způsob rozhodnutí o návrhu na procesní nástupnictví tudíž přichází v úvahu pouze v případech zcela zjevného zneužití řečeného institutu a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován restriktivně (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3997/2015, ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, a ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4291/2016). Dovolatelka na výše shrnutou rozhodovací praxi poukazuje s tím, že odvolací soud otázku možného zneužití institutu procesního nástupnictví dle §107a o. s. ř. původním žalobcem neposoudil, respektive se jí nikterak nezabýval, to je však tvrzení zjevně nepodložené, neboť krajský soud v napadeném usnesení vzpomínané judikatorní závěry náležitě reflektoval, přičemž mimo jiné ve světle faktu, že postupník je spoluvlastníkem několika nezatížených nemovitostí, dovodil, že zde nelze usuzovat na ohrožení dobytnosti eventuálního práva žalované na náhradu nákladů řízení. Žádné okolnosti, jež by přiléhavost zmíněné úvahy vyvracely (nad rámec obecného tvrzení, že jsou proti J. L. vedena exekuční řízení, jež předestřela již v řízení před odvolacím soudem a s nímž se tento soud argumentačně vypořádal), pak žalovaná neuvádí.
Zdůvodňuje-li námitku nemožnosti postoupení žalované pohledávky L. Z. na J. L. její sporností (potažmo nejistotou ohledně vlastnického práva, od něhož se odvíjí), sluší se podotknout, že v souladu s ustálenou judikaturou při posuzování existence předpokladů §107a o. s. ř. soud nezkoumá platnost postupní smlouvy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 25/2013, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, popřípadě ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 535/2013), a navíc platí, že předmětem postoupení může být i pohledávka, jejíž existence je sporná (srovnej mezi jinými usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2529/2007, nebo jeho rozsudek ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4658/2009).
Dovolatelce by v principu bylo možné dát za pravdu, že v přezkoumávané kauze došlo k pochybení, neboť soud prvního stupně o procesním nástupnictví dle §107a o. s. ř. rozhodl, aniž by návrh původního žalobce na jeho provedení doručil žalované a umožnil jí podat k němu vyjádření (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 90/2016, a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3241/2016). Avšak vzhledem k tomu, že žalovaná proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně mohla brojit odvoláním v režimu úplné apelace, v rámci něhož byla oprávněna předestřít relevantní námitky, zejména poukázat na případné okolnosti nasvědčující účelovosti postoupení předmětné pohledávky (což také učinila), byla tato vada zhojena a není způsobilou ohrozit věcnou správnost napadeného rozhodnutí (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2224/2015).
Odkazuje-li dovolatelka na usnesení ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5030/2016, jímž Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, který aproboval připuštění sukcese J. L. do postavení L. Z., je třeba připomenout, že v oné věci byl veden spor o určení vlastnického práva k bytové jednotce, kterou se původní žalobce v průběhu řízení pokusil převést. Dovolací soud v daném kasačním rozhodnutí přikázal prověřit, zda dotčený převod nemá účelový charakter, vzhledem ke zcela frapantnímu nedostatku kupní smlouvy, na základě níž měl J. L. nabýt spornou jednotku, totiž absenci ujednání o kupní ceně v uvedeném kontraktu. V řešené kauze je však uplatňována pohledávka z bezdůvodného obohacení, jejíž právní osud je nezávislý na dispozicích s objektem, jehož užíváním měla vzniknout (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 930/2015, a rozhodnutí v něm citovaná). Na postupní smlouvu samotnou jsou přitom kladeny odlišné obsahové požadavky než na smlouvu kupní (kupříkladu se jako její podstatná náležitost nevyžaduje ujednání o tom, zda je pohledávka postoupena úplatně či bezúplatně, popřípadě o výši úplaty, srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2010). Důvody, pro něž neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu ve sporu vedeném u dovolacího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 5030/2016, tudíž nelze vztáhnout na nyní řešenou věc.
Nejvyšší soud tak musel dovolání žalované odmítnout coby nepřípustné (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 11. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu