ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3369.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3369/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Českomoravský cement, a. s. , se sídlem Mokrá-Horákov, Mokrá 359, IČ 262 09 578, zastoupené JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 238/39, za účasti 1) B. S. , 2) T. K. , 3) M. A. E. K. , 4) M. P. K. , všech zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, N. Y. 10122, Spojené státy americké (v České republice se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87), 5) Správy železniční dopravní cesty, státní organizace , se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, IČ 709 94 234, a 6) České republiky - Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství, Pozemkovým úřadem Brno, rozhodnutím ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 1815/96/4-RNP, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 156/2008, o dovolání žalobkyně a účastníků 1), 2), 3) a 4) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2015, č. j. 18 Co 20/2014-545, a o dovolání účastníků 1), 2), 3) a 4) proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. května 2013, č. j. 39 C 156/2008-455, takto:
I. Dovolání žalobkyně a dovolání účastníků 1), 2), 3) a 4) se odmítají .
II. Řízení o dovolání účastníků 1), 2), 3), a 4) proti rozsudku Městského soudu v Brně
ze dne 2. května 2013, č. j. 39 C 156/2008-455, se zastavuje .
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a účastníky 1), 2), 3) a 4) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně v řízení podle části páté občanského soudního řádu (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 2. 5. 2013, č. j. 39 C 156/2008-455, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 8. 2013, č. j. 39 C 156/2008-483, zamítl žalobu na určení, že „účastníci 1) až 4) nejsou osoby oprávněné dle §2 odst. 3 zákona č. 243/92 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona 243/1992 Sb., a že restituční nárok účastníků 1) až 4) není prokázán k pozemkům v k. ú. M.“ ve výroku specifikovaným (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit účastníkům 1) až 4) na náhradě nákladů řízení částku 59.554,- Kč k rukám jejich zástupce Vratislava Pěchoty, Jr., Esq. (výrok II.), a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a „Správou železniční dopravní cesty s. o., Státním pozemkovým úřadem s. o.“ se žádnému z těchto účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 1. 2015, č. j. 18 Co 20/2014-545, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že „ žalobu žalobkyně na znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství, Pozemkovým úřadem Brno, rozhodnutím ze dne 12. 4. 2005, zn. 1815/94/4-RNP, ohledně restitučního nároku k pozemkům PK p. č. 481/3, 724, 777, 782, 795 a částem původních pozemků PK 489/1, 791, 792/1 a 792/2, které podle katastru nemovitostí tvoří část pozemku p. č. 1897/1, vše v k. ú. M., odmítl , ve zbývající části výroku I. jej potvrdil , ve výrocích II. a III. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vyšel z toho, že označeným rozhodnutím pozemkového úřadu, pravomocným dne 21. 4. 2005, bylo rozhodnuto, že účastníci 1) až 4) jsou osoby oprávněné podle §2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., nejsou však vlastníky v něm specifikovaných pozemků v k. ú. M. z důvodu jejich zastavěnosti [§11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“)]. Odvolací soud dovodil, že ohledně výše označených pozemků postrádá žalobce legitimaci k podání žaloby, neboť ve vztahu k nim nebyl osobou povinnou; rozhodnutí soudu prvního stupně proto změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu odmítl. Ve zbývajícím rozsahu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť o restitučním nároku účastníků 1) až 4) rozhodl správní orgán správně. Ohledně odvolacích námitek účastníků 1) až 4) vztahujících se k „žalobnímu protinávrhu“, obsaženému v jejich podání doručeném soudu prvního stupně dne 3. 3. 2010, odvolací soud uvedl, že při projednání věci podle části páté o. s. ř. je soud „limitován“ žalobou a jejími důvody, že žalobu v dané věci podala žalobkyně, nikoliv účastníci 1) až 4), a že soud proto může rozhodovat jen v rozsahu vyplývajícím ze žaloby, tj. zda účastníci 1) až 4) jsou osobami oprávněnými; na tom nic nemění ani to, že žalobkyně v žalobě navrhla, aby označené správní rozhodnutí bylo zrušeno v celém rozsahu, neboť podstatný není žalobní petit, ale důvody, pro které žalobkyně tvrdí, že byla správním rozhodnutím dotčena na svých právech, což v dané věci bylo její tvrzení, že nebyly splněny jí konkrétně označené zákonné předpoklady pro restituci podle zákona o půdě ani podle zákona č. 243/1992 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež podle svého obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje proti části výroku I., jíž byl rozsudek soudu prvního stupně „ve zbývající části výroku I.“ potvrzen, a dále účastníci 1) až 4), kteří jej napadli v obou jeho výrocích. Účastníci 1) až 4) dále dovolání směřují i proti rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání žalobkyně i účastníků 1) až 4) odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť nejsou přípustná.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dovolání žalobkyně vymezených právních otázkách se rozhodnutí odvolacího soudu neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále), rozhodnutí nepřináší právní otázky nové (dovolacím soudem neřešené) a Nejvyšší soud rovněž neshledává důvody, pro které by relevantní právní otázky (v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené) měly být posouzeny jinak.
Ke znovunastolené otázce včasnosti (jakož i k obsahovým náležitostem) uplatnění nároku oprávněnými osobami a k naplnění restitučního důvodu (jeho kvalifikaci) lze odkázat již na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2069/2014, vydané ve skutkově podobné věci týchž účastníků (včetně judikatury citované v jeho odůvodnění); dále srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5050/2007, ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4621/2007, ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5048/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4622/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1573/2008. Z takto označené judikatury vyplývá, že oprávněné osoby mohly uplatnit svůj nárok podle zákona o půdě, ve spojení s §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (tedy ve lhůtě do 9. 8. 1996, což zde učinily), nebo podle zákona o půdě ve spojení s §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb. (tedy ve lhůtě do 30. 6. 2001), přičemž k uplatnění nároku postačilo i obecné označení nárokovaného majetku, jehož bližší specifikaci bylo možno uvést i v průběhu řízení. Argumentace dovolatelky judikaturou Ústavního soudu (zejm. nálezem ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94, o nepřípustnosti pravé zpětné účinnosti právních norem, o kterou zde při pozdějším rozšíření skutkových podstat restituce nejde) případná není, stejně tak jako předestřená judikatura o důsledcích včasného neuplatnění nároku (byl-li zde nárok uplatněn před uplynutím propadných lhůt, na rozdíl od dovolatelkou citovaného případu, posuzovaného Ústavním soudem ve věci sp. zn. IV. ÚS 72/94, v režimu zákona č. 403/1990 Sb.).
Otázku, zda jsou účastníci 1) až 4) oprávněnými osobami (se zřetelem na to, že předmětné pozemky byly před jejich přechodem na stát evidovány jako majetek společnosti Leo Czech a spol., jejímiž komplementáři byly předchůdci těchto účastníků), Nejvyšší soud v této věci kladně zodpověděl již v rozsudku ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3362/2011 (k jehož závěrům se pak znovu přihlásil např. i v rozsudku ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3211/2011, vydaném v jiné podobné věci týchž účastníků), opíraje se přitom i o závěry ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Neshledává proto důvody, pro které by se měl od tohoto závěru (jenž není závěrem ojedinělým, nýbrž jde o ustálenou judikaturu) odchýlit.
Z ustálené rozhodovací praxe odvolací soud nevybočil ani v otázce vymezení nemovitého majetku v režimu (působnosti) zákona o půdě (§1 odst. 1, §30), platí-li, že ustanovení §30 zákona o půdě rozšiřuje (nikoli zužuje) okruh působnosti zákona, a to i na ty pozemky, které do definice uvedené v ustanovení §1 odst. 1 tohoto zákona nespadají, tedy pozemky, které již nejsou součástí zemědělského půdního fondu (nesplňují oba, ba dokonce ani jeden z uvedených znaků); zde postačí, že v době přechodu na stát byly pozemky používány k účelům zemědělské výroby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009). Přitom lze za obhospodařování považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (udržení) do kategorie zemědělských pozemků (přiměřeně srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 24). Otázka faktického způsobu užívání (obhospodařování) pozemku je pak věcí skutkového zjištění, nikoliv kvalifikovanou otázkou právní.
Ovšem i k otázkám týkajícím se posouzení okolností, za nichž účastníci 1) až 4) (resp. jejich právní předchůdci) pozbyli předmětný majetek, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dříve vyjadřoval (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2069/2014, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5159/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4622/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4734/2007, ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3287/2011, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1573/2008), jakož i k argumentaci o neplatnosti konfiskace vykonané v období nacistické nesvobody (kterou nelze eliminovat účinky ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., a zbavit jej tak jeho smyslu a účelu, a to v rozporu se samotným zákonem, který již ve svém názvu počítá se zmírněním křivd způsobených holocaustem, a dále v rozporu s §1 citované novely, v němž se vymezuje věcná působnost na majetkové křivdy utrpěné odnětím majetku „v důsledku převodů a přechodů vlastnického práva, které byly prohlášeny za neplatné dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946 Sb.“). Proto žalobkyni neprospívá ani námitka zakládající se na argumentaci neplatnosti konfiskace z doby nacistické nesvobody, došlo-li k jejímu vyslovení v poválečném období. K samotné otázce platnosti případného znárodnění majetku pak lze znovu (podpůrně) odkázat na závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 4. 1996, sp. zn. IV. ÚS 259/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5, č. 27 (jak ostatně činí již odvolací soud). V dané souvislosti jako zjevně nepřípadný je třeba kvalifikovat i opětovný odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5376/2007, jímž odmítl dovolání ve věci prokázané ztráty vlastnictví v důsledku vyvlastnění, uskutečněného ovšem v roce 1961 v souladu s tehdy platnými předpisy a za adekvátní náhradu (čímž nebyl naplněn žádný z restitučních titulů ani podle §6 odst. 1 zákona o půdě).
Námitkou, že „žalovaní [účastníci 1) až 4)] neosvědčili řádný dědický titul, ve kterém by mělo být uvedeno, v jaké výši dědicům náleží případný podíl na majetku a jiných právech“, dovolatelka nevymezuje otázku hmotného práva, jež by mohla založit přípustnost dovolání (nehledě na absenci vymezení hledisek přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. ve vztahu k takto položené otázce). Na řešení otázky „platnosti a účinků poslední vůle (M. K.) z 21. 8. 1939“ ostatně napadené rozhodnutí ani nezávisí, uzavírá-li odvolací soud, že účastníci 1) až 4) jsou odvozenými oprávněnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě (vůči čemuž dovolatelka dovoláním ani nyní nebrojí). Ostatní námitky ve vztahu k závěrům odvolacího soudu o odškodnění jedné z oprávněných osob na základě mezinárodní dohody (které bylo - jak plyne ze zjištění soudů nižších stupňů - toliko částečnou kompenzací a netýkalo se ostatních oprávněných osob), stejně tak jako hypotézy o možném odškodnění jiných osob či o prodeji podílu P. K. jiné (zahraniční) osobě, nesou se pak již výslovně v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), jíž nelze založit přípustnost dovolání. (Není zpochybněním právního posouzení věci, vychází-li dovolatel z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dále je možno poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, vydané v obdobné věci týchž účastníků (ústavní stížnost žalobkyně proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 841/2016).
Pokud pak jde o dovolání účastníků 1) až 4), Nejvyšší soud poukazuje na jeho usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, v němž vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Nelze přitom brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná, újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Stejný názor pak Nejvyšší soud zaujal i v rozsudku ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154.
Jestliže v této věci byl výrokem I. napadeného rozsudku odvolacího soudu mimo jiné změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (jímž byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta) tak, že žaloba byla částečně odmítnuta, a ve zbývajícím rozsahu byl (zamítavý) výrok I. rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen, pak je zřejmé, že účastníkům 1) až 4) nebyla rozhodnutím odvolacího soudu - objektivně vzato - způsobena žádná újma na jejich právech odstranitelná „zrušením“ uvedených částí výroku I. rozsudku. Účastníci 1) až 4) proto nejsou subjektivně oprávněni k podání dovolání proti uvedeným částem výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání účastníků 1) až 4) v tomto rozsahu podle ustanovení §243c odst. 3, věty první, a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl, jak bylo již shora uvedeno.
Napadají-li účastníci 1) až 4) rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, pak ve vztahu k těmto výrokům neuplatnili v dovolání žádnou dovolací argumentaci. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání účastníků 1) až 4) i ve zbývajícím rozsahu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že věc vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti, na kterou se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. (srov. ustanovení §1 odst. 1 tohoto zákona), je právní věcí, která vyplývá z občanskoprávních vztahů a o níž podle zákona rozhoduje správní orgán - pozemkový úřad (srov. §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.). Nabylo-li rozhodnutí pozemkového úřadu právní moci, může být - jak vyplývá z ustanovení §244 odst. 1 o. s. ř. - tatáž věc vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti projednána na návrh (na základě žaloby podané podle ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. a §246 o. s. ř.) v občanském soudním řízení způsobem a za podmínek uvedených v části páté občanského soudního řádu (§244 až 250l o. s. ř.). Soud projedná věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci v řízení před soudem (§250f o. s. ř.). Z dispoziční zásady ovládající občanské soudní řízení mimo jiné vyplývá, že věc, o níž rozhodl správní orgán, smí být v řízení podle části páté občanského soudního řádu rozhodnuta nejen v takovém rozsahu, v jakém o ní rozhodl správní orgán, ale také v rozsahu vymezeném žalobcem ; žalobci se proto ukládá, aby v žalobě vymezil, v jakém rozsahu má být spor nebo jiná právní věc soudem projednána a rozhodnuta. Rozsah, v jakém soud věc projedná a rozhodne, je tedy určován jednak tím, o čem správní orgán pravomocně rozhodl, jednak požadavkem žalobce vyjádřeným v žalobě o tom, v jakém rozsahu má být věc soudem znovu projednána a rozhodnuta. Rozsah , v jakém žalobce požaduje projednání a rozhodnutí věci soudem, může měnit jen do uplynutí lhůt k žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4457/2015, a dále též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2045).
Účastníci 1) až 4) v dané věci žalobu podle části páté o. s. ř. ve lhůtě dvou měsíců od doručení citovaného rozhodnutí správního orgánu (§247 odst. 1 o. s. ř.) nepodali, jak z obsahu spisu vyplývá, a jejich podání ze dne 25. 2. 2010, obsahující mimo jiné „žalobní protinávrhy“ (srov. §41 odst. 2 o. s. ř., podle kterého každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen) bylo soudu prvního stupně doručeno až dne 3. 3. 2010. Za této situace bylo sice namístě, aby soud prvního stupně tento návrh podle ustanovení §250g odst. 1 písm. a) o. s. ř. pro opožděnost odmítl; o tomto chybějícím výroku rozsudku však již rozhodnout nelze, neboť účastníci 1) až 4) nepodali návrh na jeho doplnění ve lhůtě 15 dnů od doručení rozsudku soudu prvního stupně, a doplnění i bez návrhu soudem v úvahu taktéž nepřichází, jelikož rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci (srov. §166 odst. 1 o. s. ř.). Náprava tohoto pochybení soudu v dovolacím řízení již možná není.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že účastníci 1) až 4) směřují „dovolání“ také přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a účastníky 1) až 4) nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Ostatní účastníci řízení před soudy obou stupňů nebyli účastníky dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu