ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3437.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3437/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. P. Z. , IČ 125 61 258, s místem podnikání v Kolíně, Okružní 447, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalované TOLIN, s. r. o. , IČ 270 95 932, se sídlem v Libodřicích 89, zastoupené JUDr. Františkem Listíkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Nad Spáleným mlýnem 621/12, o 1.118.355 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 115 C 50/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. července 2015, č. j. 21 Co 22/2015-125, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. července 2015, č. j. 21 Co 22/2015-125, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. září 2014, č. j. 115 C 50/2014-39, ve znění opravného usnesení ze dne 2. prosince 2014, č. j. 115 C 50/2014-67, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem pro uznání ze dne 29. 9. 2014, č. j. 115 C 50/2014-39, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 12. 2014, č. j. 115 C 50/2014-67, uložil žalované zaplatit žalobci v záhlaví uvedenou částku s úrokem z prodlení (výrok I.) a náklady řízení (výrok II.). Soud podotkl, že žalované byla dne 16. 6. 2014 doručena výzva k podání kvalifikovaného vyjádření dle §114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že původní 30denní lhůta byla postupně prodloužena do 20. 8. 2014. Žalovaná však podala vyjádření až dne 1. 9. 2014 po telefonické omluvě učiněné dne 29. 8. 2014, a soudu tak nezbylo než rozhodnout v souladu s §153a odst. 3 o. s. ř. na základě fikce uznání uplatňovaného nároku.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 7. 2015, č. j. 21 Co 22/2015-125, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně byl oprávněn využít výzvy ve smyslu §114b o. s. ř., neboť se jednalo o věc skutkově složitou s předpokladem velkého množství odlišných tvrzení účastníků, v níž bez spolupráce žalované nebylo možné náležitě vymezit předmět dokazování; podaná žaloba přitom obstála coby úplná a projednatelná. Soud dále zdůraznil, že zástupci žalované byla předmětná výzva doručena již dne 16. 6. 2014, původně stanovená lhůta k podání vyjádření pak byla opakovaně prodloužena až do 20. 8. 2014. Přes tento dostatečný časový prostor podala žalovaná vyjádření teprve 1. 9. 2014. Je sice pravdou, že již dne 29. 8. 2014 zástupce žalované omlouval zmeškání lhůty s tím, že byl dlouhodobě nemocen, ve své omluvě však nepoukázal na existenci důvodů, které by mu bránily ve včasném vyjádření, respektive sdělení překážky soudu (například náhlé zhoršení zdravotního stavu), a tyto skutečnosti počal tvrdit až v odvolacím řízení. Z předložených lékařských zpráv pak vyplývá, že zástupce žalované trpěl v rozhodném období zdravotními obtížemi, jež mu nicméně svou intenzitou neznemožňovaly kontaktovat soud a dát mu na vědomí, že z důvodu indispozice není s to podat včasné vyjádření. Odvolací soud tedy dovodil, že dne 21. 8. 2014 nastoupila vůči žalované fikce uznání žalobou vzneseného nároku, pročež okresní soud rozsudkem pro uznání rozhodl přiléhavě.
Proti tomuto rozsudku brojí žalovaná dovoláním, v němž předně namítá, že v řešené věci nebyly splněny předpoklady pro vydání výzvy dle §114b o. s. ř., jelikož žaloba byla neprojednatelnou s ohledem na nesrozumitelnost petitu, jakož i nedostatky tvrzení a označených důkazů. Dovolatelka dále podotýká, že již dne 10. 7. 2014 podala vyjádření, ve kterém vyslovila jednoznačný nesouhlas s uplatněným nárokem a uvedla, že jej neuznává. Tato skutečnost pak bránila soudu ve vydání rozsudku pro uznání. Na třetím místě žalovaná upozorňuje, že předmětný spor nebyl právně ani skutkově obtížný, což se podává z minimalistického žalobního podání a malého množství připojených listinných důkazů. Rovněž je třeba vzít na zřetel, že zástupce žalované byl dne 17. 8. 2014, tedy krátce před uplynutím poskytnuté lhůty, stižen život ohrožující cévní příhodou, jež mu znemožnila jakoukoli komunikaci s okolím. Jak dokládá předložená lékařská zpráva, v příslušném období nebyl s to nejen vyjádřit se ve věci, ale ani sdělit soudu, že u něj tato vážná překážka procesní aktivity nastala. Řečený advokát pak telefonicky kontaktoval soud, jakmile se jeho zdravotní stav zlepšil, a s vynaložením maximálního úsilí mu dne 1. 9. 2014 zaslal vyjádření k žalobě. Zmeškání stanovené lhůty k podání vyjádření podle §114b o. s. ř. tak nastalo z omluvitelných důvodů, a nemohlo mít proto za následek nastoupení fikce uznání nároku. Vydáním rozsudku pro uznání porušily soudy nižších stupňů rovněž zásadu spravedlivého procesu, neboť se jedná o instrument, jejž je nutné používat zdrženlivě, nikoli mechanicky a v pouhé snaze urychlit běh civilního řízení, potažmo vyhnout se věcnému posouzení sporu. Žalovaná tudíž navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů nižších instancí zrušil a věc Okresnímu soudu v Kolíně vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žaloba byla jednoznačně projednatelnou, neboť eventuální nedostatky tvrzení a označení důkazů bylo namístě zhojit až v průběhu řízení poučením dle §118a o. s. ř. Dále zdůraznil, že prostý projev nesouhlasu nebylo možné pokládat za vyjádření způsobilé odvrátit nastoupení fikce uznání ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. Polemizoval též s úvahou žalované, že by se mělo jednat o zcela jednoduchý spor, ztotožnil se s názorem odvolacího soudu, že nebyly prokázány okolnosti, jež by zástupci dovolatelky bránily ve stanovené lhůtě alespoň sdělit důvody nemožnosti podání vyjádření, a rozporoval, že by postup soudů nižších stupňů představoval zásah do práva žalované na spravedlivý proces. Závěrem Nejvyššímu soudu navrhl předmětné dovolání odmítnout, případně zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je podle dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nelze vydat usnesení s výzvou dle §114b o. s. ř., a tedy ani rozhodnout rozsudkem pro uznání na základě §153a odst. 3 o. s. ř., jestliže žaloba trpí vadami, které brání pokračování v řízení, ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3937/2015, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 504/2016). Namítá-li však dovolatelka, že v řešené věci nedostatky žaloby znemožňovaly její věcné projednání, nelze jí dát za pravdu. Údajná absence všech tvrzení nezbytných pro vyhovění žalobnímu návrhu, respektive neoznačení veškerých potřebných důkazů (či nezpůsobilost předložených důkazů prokázat rozhodné skutečnosti) nepředstavují vady působící neprojednatelnost žaloby ve smyslu §43 o. s. ř., je-li v návrhu vylíčen skutkový děj v rozsahu, který umožňuje jednoznačnou individualizaci žalovaného nároku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1540/2008, a ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3180/2013, eventuálně jeho rozsudek ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2813/2014). Povinnost tvrzení i povinnost důkazní může totiž žalobce splnit také dodatečně, v průběhu přípravy jednání či během řízení před soudem prvního stupně (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 33 Odo 85/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 49/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3215/2014). Pokud jde o údajné nedostatky žalobního petitu, lze připustit, že v části týkající se postupu soudu v případě podání odporu proti platebnímu rozkazu žalobce (zjevně pod vlivem právní úpravy směnečného rozkazního řízení zakotvené v §175 odst. 4, větě druhé, o. s. ř.) soudu navrhl, aby si počínal způsobem, který by v dané situaci neodpovídal relevantní procesní úpravě. Jako celek však žalobní žádání neponechává pochybností, jaká povinnost měla být žalované podle žalobce uložena (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 771/2004, či ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 5238/2007), a nelze tak hovořit o tom, že by byla žaloba v tomto směru zatížena vadou ve smyslu §43 o. s. ř.
Ke druhé dovolací námitce postačí podotknout, že podle ustálené judikatury žalovaný vyhoví požadavku na podání vyjádření podle §114b o. s. ř., jestliže z jeho včasného podání vyplyne, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a pokud alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho repliky, vyjádření ale nemůže být toliko obecné a vágní. Pouhý nesouhlas se žalobou nelze pak považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným §114b odst. 5 o. s. ř. (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 604/2010, ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3163/2013, a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4000/2011). Pakliže tedy žalovaná ve svém přípisu ze dne 10. 7. 2014 neuvedla než to, že se žalobou nesouhlasí, neboť se nezakládá na pravdě, přičemž důvody nesouhlasu podrobně osvětlí ve vyjádření podaném v dodatečné lhůtě, o jejíž poskytnutí žádá, je zřejmé, že tím požadavkům §114b o. s. ř., jak jsou vykládány v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nedostála.
Uvádí-li dále žalovaná, že uplatnění tzv. kvalifikované výzvy vylučovala jednoduchost posuzované pře, je třeba zdůraznit, že judikatura (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2674/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016) vylučuje postup dle §114b odst. 1 o. s. ř. toliko ve věcech zcela jednoduchých, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání (ovšem i v těchto nekomplikovaných sporech může být kvalifikované výzvy užito, je-li současně rozhodnuto platebním rozkazem, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2974/2015). Platí přitom, že náležitá příprava jednání je potřebná spíše jako pravidlo a případy zjevné bezdůvodnosti žaloby či očividné jednoduchosti kauzy budou spíše výjimečné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, a ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005). Dovolatelka nepředestírá přesvědčivé argumenty, na jejichž základě by bylo možné učinit bezpečný závěr o evidentní triviálnosti řešeného případu (sotva lze v daném směru považovat za určující počet stran žaloby), nehledě již na to, že stran uvedeného aspektu (respektive navazujícího posouzení, zda jde v tom či onom případě o věc, která vyžaduje extenzivnější přípravu jednání, či nikoli), jenž je povýtce individuální a obtížně zobecnitelný mimo rámec konkrétního řízení, musí být soudům nižších stupňů ponechána jistá diskrece.
Nejvyšší soud nicméně dospívá k závěru, že se odvolací soud přes korektnost dosud nastíněných úvah a nezpochybnitelnou pečlivost odůvodnění svého právního náhledu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu při posuzování podmínek vydání rozsudku pro uznání, čímž je v souladu s ústavně konformně vyloženým §237 o. s. ř. založena přípustnost dovolání (srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, bod 17, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 751/2014).
Ústavní soud v nedávné době opakovaně zdůraznil, že vydání rozsudku pro uznání na základě fikce předvídané §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. představuje institut, s nímž je vzhledem k jeho potenci intenzivně zasáhnout do procesních práv žalovaného nutné zacházet velmi citlivě (srovnej mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, bod 9). Ačkoli dikce citovaných ustanovení v zásadě neponechává rozhodujícímu soudci prostor pro uvážení při jejich aplikaci, obecná pravidla spravedlivého procesu a ústavní kautely pramenící z čl. 36 Listiny základních práv a svobod musí být i v takovém případě respektovány, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale též přístup k soudu (srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, bod 26). Jelikož je účelem fikce uznání žalobního nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, bod 7), obnáší shora zmíněná zdrženlivost při využívání předmětného institutu především důkladné posouzení otázky, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu, že se o zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou pasivitu ze strany žalovaného nejedná. Je-li z chování účastníka, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace §153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu (viz tamtéž, bod 8, dále srovnej též např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, bod 26).
Dle ustálené judikatury fikce uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. nenastává, jestliže žalovanému vážný důvod zabránil nejen v podání včasného vyjádření k doručené výzvě, ale též v tom, aby soudu byť jen sdělil existenci okolností, jež mu dodržení stanovené lhůty znemožnily (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2576/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3284/2010). Při posuzování závažnosti důvodů, jež žalovanému překážely ve splnění předmětné procesní povinnosti, musí mít soudy na zřeteli skutečnost, že nevyjádření se v určené lhůtě má za následek fikci dispozičního úkonu žalovaného, kterým je uznání nároku žalobce, pročež je namístě volit výklad vstřícnější vůči žalované straně a dát jí prostor k uplatnění jejích námitek (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3263/13, bod 23).
Ve světle právě uvedeného nelze přehlédnout zprávu doc. MUDr. T. H., CSc., ze dne 13. 5. 2015 založenou ve spisu na č. l. 115, ve které zmíněný lékař konstatuje svůj názor, že advokát žalované JUDr. František Listík nebyl ve dnech 17. až 22. 8. 2014 (tedy v období, do něhož spadal konec lhůty stanovené soudem prvního stupně žalované k vyjádření podle §114b o. s. ř.) schopen komunikovat s okolím telefonicky, písemně ani e-mailem. Ačkoli je pravdou, že by žalované (potažmo jejímu právnímu zástupci) bylo lze vytknout, že odkládala podání vyjádření až na samotný konec vymezené lhůty, zmíněný podklad nasvědčuje závěru (či přinejmenším v tomto směru ponechává rozumnou pochybnost), že zmeškání lhůty k vyjádření nebylo důsledkem obstrukčního taktizování či procesní pasivity, nýbrž překážky svou závažností ospravedlňující dočasnou nečinnost dovolatelky (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, a ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5089/2015). V pochybnostech se pak sluší upřednostnit závěr, že podmínky vydání rozsudku pro uznání naplněny nebyly.
Oproti krajskému soudu přitom Nejvyšší soud nepokládá za podstatné, že žalovaná existenci důvodů, jež jí měly zabránit v zaslání včasného vyjádření, podrobně vylíčila a doložila příslušnými lékařskými zprávami až v odvolacím řízení, neboť přezkoumání rozsudků pro uznání probíhá v režimu úplné apelace (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 350/2004, dále srovnej Drápal, L. In: Drápal, L., Bureš, J. Občanský soudní řád II. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1638), a v řízení o řádně podaném odvolání proti rozsudku tohoto typu je odvolací soud povinen zhodnotit, zda byly splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro jeho vydání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 108/2014). Nebyla-li žalovaná v řízení před soudem prvního stupně vyzvána ke specifikaci povahy a doložení onemocnění JUDr. Listíka, jež zapříčinilo zmeškání stanovené lhůty, nejeví se v kontextu řešené věci přiléhavým přičítat jí k tíži, že svou procesní aktivitu na daný aspekt zaměřila až po vydání rozsudku pro uznání okresním soudem.
S ohledem na výše popsanou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem Nejvyšší soud postupem podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zatížené týmž nedostatkem zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.
Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 7. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu