ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3808.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3808/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně MUDr. S. Š. , B., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 29/8a, proti žalovanému Aeroklubu Brno-Medlánky z.s. , IČ 449 91 533, se sídlem v Brně, Turistická 494, zastoupenému JUDr. Tomášem Kalabusem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, o 809.259,15 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 235 C 153/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2016, č. j. 15 Co 226/2015-581, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2016, č. j. 15 Co 226/2015-581, se vyjma části výroku I., jíž byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. února 2015, č. j. 235 C 153/2011-500, potvrzen ve výroku II., zrušuje a věc se v naznačeném rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 2. 2015, č. j. 235 C 153/2011-500, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 24.483,44 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 809.259,15 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Požadovaná suma měla podle žalobkyně představovat bezdůvodné obohacení, kterého se žalovanému dostalo užíváním pozemků v jejím vlastnictví. Provedené dokazování vedlo soud k závěru, že označené parcely jsou žalovaným využívány jakožto součást areálu letiště ve smyslu zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Příslušné veřejnoprávní oprávnění k provozu letiště ovšem nepředstavuje důvod, pro nějž by vlastník letištního pozemku musel strpět jeho užívání bezúplatně. Vzhledem k absenci řádného soukromoprávního titulu žalovaného k nakládání s pozemky je tak třeba žalobkyni přiznat právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného. Tu soud stanovil dle závěrů vyslovených v posudku znaleckého ústavu Stavexis, jenž na rozdíl od žalobkyní předložené expertízy znalkyně JUDr. Kalinové reflektoval významné omezení ve způsobu užívání dotčených parcel dané veřejným zájmem na ochraně přírody. Letiště M. je totiž součástí tzv. významného krajinného prvku „Syslí rezervace“ registrovaného v souladu s §6 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Plocha náležející do zmíněné chráněné oblasti přitom musí být obhospodařována tak, aby zde byly udrženy nízkostébelné travnaté plochy, jakákoliv realizace užitné hodnoty pozemků je tak možná jen způsobem garantujícím zachování trvalých travních porostů. Jelikož znalkyně Kalinová nesrovnávala adekvátní pozemky, neobstojí její vývody jako správné, což nevyvrací ani poukaz na skutečnost, že letiště je stavbou sui generis , neboť jakkoli by vzletovou a přistávací dráhu situovanou na předmětných pozemcích bylo možné pokládat za leteckou stavbu dle zákona č. 49/1997 Sb., stavby v občanskoprávním smyslu na dotčené ploše po právu umisťovat nelze. Naznačená fakta pak nasvědčují nižší hodnotě takto nezastavitelných pozemků. Vzhledem k tomu, že posudek znaleckého ústavu Stavexis zmíněné nedostatky nevykazoval, odpovídal též ostatním provedeným důkazům a jeho rozpornost se závěry JUDr. Kalinové byla soudem odstraněna po slyšení obou znalců, což eliminovalo potřebu revizního posouzení, byla žalobkyni přisouzena částka odpovídající obvyklému nájemnému vypočtenému řečeným ústavem; ve zbytku byla žaloba zamítnuta. O nákladech řízení pak soud rozhodl v duchu zásady úspěchu ve věci na základě §142 odst. 2 o. s. ř.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, č. j. 15 Co 226/2015-581, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., napadených odvoláním žalobkyně, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud kvitoval náhled soudu prvního stupně ohledně vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, přičemž shledal přesvědčivým též vysvětlení, proč se městský soud přidržel závěrů znaleckého ústavu Stavexis. Akcentoval, že účelem využití předmětných nemovitostí je provoz letiště, přičemž nepřípustným by bylo realizovat užitnou hodnotu pozemků způsobem s tímto neslučitelným. Nakládání s dotčenými pozemky pak musí respektovat též jejich začlenění do významného krajinného prvku „Syslí rezervace“. Závěry ústavu Stavexis, jenž porovnával předmětné nemovitosti s plochami obdobnými, včetně dvou letištních, a přihlížel k omezeným možnostem využití pozemků, se proto jeví korektními.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí spočívá na otázkách dovolacím soudem doposud neřešených. Nejvyšší soud by se měl předně vyjádřit k tomu, zda je možné pozemky nacházející se pod vzletovou a přistávací dráhou, tedy pod leteckou stavbou ve smyslu zákona č. 49/1997 Sb., a evidované v katastru nemovitostí jako ostatní plocha posuzovat pro případ ocenění jako zemědělské. Rovněž by mělo být objasněno, má-li posudek zpracovaný znalcem bez příslušné specializace stejnou důkazní hodnotu jako posouzení vyhotovené odborníkem s odpovídajícím zaměřením, a zda je výslech zpracovatelů při rozdílnosti posudků postačující k odstranění tohoto rozporu, třebaže se předložené výsledky liší naprosto diametrálně (v daném případě třicetinásobně). Dovolatelka míní, že atypičnost objektu posouzení, jakož i značná rozdílnost názorů znalců si žádaly, aby bylo postupováno dle §127 odst. 3 o. s. ř. a k přezkoumání posudků byla ustavena náležitě odborně vybavená instituce. Dále akcentuje, že soudy, stejně jako jimi preferovaný znalecký ústav Stavexis pochybily, vzaly-li v úvahu pouze to, že se jedná o zatravněné pozemky, a nezohlednily-li, že předmětné pozemky jsou v souladu s příslušnou vyhláškou evidovány jako ostatní plocha se způsobem využití ostatní dopravní plocha, ani fakt, že podle zákona č. 49/1997 Sb. je vzletová a přistávací dráha leteckou stavbou. Dovolatelkou zastávanému náhledu pak prospívá též oceňovací vyhláška č. 441/2013 Sb., dle níž jsou všechny vzletové a přistávací dráhy oceňovány jako pozemky pro komunikaci. Žalobkyně dále upozornila na to, že znalci jsou povinni vykonávat svou činnost v oboru a odvětví, pro které byli jmenováni. Odbornost znalce Dřínovského z ústavu Stavexis se přitom vztahuje na oblast „Ekonomika,“ odvětví „Ceny a odhady“ a specializaci „Nemovitosti“, do níž nespadá stanovení výše nájemného z pozemků.
Žalobkyně dále míní, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, neboť nepostupoval v souladu s §142 odst. 3 o. s. ř., umožňujícím přiznat náhradu nákladů v plné výši i tomu z účastníků, jenž měl úspěch toliko částečný, záviselo-li rozhodnutí soudu na jeho uvážení nebo na znaleckém posudku. Dovolatelka zdůraznila, že její nárok byl co do základu dán, spornou byla pouze jeho výše, vyčíslovaná prostřednictvím znaleckých posudků. Stranou pozornosti soudu by pak neměl zůstat ani fakt, že dovolatelka při podávání žaloby vycházela ze závěrů znaleckých posudků, v jejichž světle se jevil uplatněný požadavek jako oprávněný. V kontextu řešeného sporu se pak uložení náhrady nákladů řízení protiví §1 o. s. ř. akcentovanému účelu občanského soudního řízení spočívajícímu v zajištění spravedlivé ochrany soukromých práv a oprávněných zájmů (jehož význam byl připomenut v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 157/13). Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završila dovolatelka návrhem na jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření rozporoval argumentaci žalobkyně a navrhl, aby bylo podané dovolání, shledá-li je Nejvyšší soud přípustným, zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K otázce korektnosti způsobu ocenění předmětných pozemků je třeba předně připomenout judikaturu akcentující, že lze-li pozemek podle veřejného práva užívat jen k určitým účelům a má-li takové omezení vliv na výši obvyklého nájemného, není možné stanovit vyšší náhradu za bezdůvodné obohacení, než jaká odpovídá veřejným právem dovolenému způsobu užívání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, či přiměřeně též jeho usnesení ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 1014/2006). Soudy nižších stupňů nastíněnou tezi náležitě reflektovaly a zohlednily mimo jiné specifika daného území jakožto registrovaného významného krajinného prvku (včetně limitace způsobu jeho obhospodařování odvíjející se od reglementace obsažené v zákoně č. 114/1992 Sb.), jakož i jimi ovlivněnou výši obvyklého nájemného, pročež lze jejich úvahy označit za souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Vyzdvihuje-li dovolatelka kvalifikaci pozemků z pohledu zákona č. 49/1997 Sb., respektive jejich kategorizaci dle katastrálních předpisů, nikterak těmito svými výhradami nevyvrací klíčový závěr o omezení reálné využitelnosti parcel determinující určení výše obvyklého nájemného, neobjasňuje, proč by jí prezentované aspekty měly potlačit uplatnění shora nastíněných judikatorních vývodů, a nenastoluje tedy ani otázku způsobilou založit přípustnost dovolání. K poukazu na předpisy o oceňování se jeví vhodné připomenout, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je obvyklou cenu v daném místě a čase, jež je rozhodující při určení rozsahu bezdůvodného obohacení ve smyslu §458 odst. 1 obč. zák., nutno odlišovat od ceny úřední (administrativní) zjištěné metodikou obsaženou v oceňovacích předpisech, tj. v zákoně č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, a prováděcích vyhláškách (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 223/2012, a judikaturu v něm citovanou). Nelze tak spatřovat žádné pochybení v tom, že soud prvního stupně při zjišťování obvyklé tržní hodnoty nájmu pozemků srovnatelných s předmětnými důsledně nesledoval metodiku vycházející ze zákona č. 151/1997 Sb. a na něj navazujících předpisů.
Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z otázky upínající se k důkazní hodnotě předložených posudků. Nejvyšší soud již dříve připomněl, že procesní právo nestanoví odlišnou důkazní sílu jednotlivých důkazních prostředků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014), přičemž je dlouhodobě ustálen výklad, v souladu s nímž znalecký posudek hodnotí soud v zásadě jako každý jiný důkaz dle §132 o. s. ř. (ke specifikům práce se znaleckým posudkem srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5137/2015). Otázka, nakolik je konkrétní posudek přesvědčivý, respektive do jaké míry skýtá náležitý podklad pro učinění potřebných skutkových zjištění, má pak skutkový charakter, a nepodléhá tudíž dovolacímu přezkumu zacílenému výlučně na aspekty právní (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2870/2014, a ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014, nebo jeho rozsudek ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5705/2015). K tvrzení o nedostatečné specializaci znalce, o jehož posudek soud opřel své rozhodnutí, lze dále podotknout, že dovolatelka sama blíže neobjasňuje, na čem staví svou úvahu, že odbornost v oboru „ekonomika“, odvětví „ceny a odhady“ a specializaci „nemovitosti“ nezahrnuje náležitou erudici potřebnou pro stanovení obvyklého nájemného (znalosti z předestřených oblastí se nepochybně jeví nezbytné pro přesné zjištění požadovaného údaje), a je tedy neadekvátní k podání předmětného znaleckého posudku.
Přípustnost dovolání konečně není s to založit ani otázka odstraňování rozporu mezi předloženými znaleckými posudky. Judikatura setrvale připomíná, že revizní přezkoumání znaleckých posudků s rozdílnými závěry je namístě tehdy, nedojde-li k osvětlení jejich nesouladu prostřednictvím výslechu znalců (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, či jeho usnesení ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015). Pro postup soudu tedy není významný kvantitativní rozdíl mezi výsledky znaleckých posudků či atypičnost předmětu posouzení, ale to, zda se podaří zjištěnou diskrepanci pomocí výslechu znalců vyjasnit tak, aby soud mohl učinit patřičný závěr ohledně rozhodných skutečností. Pakliže v dané věci problematické body výpovědi znalců náležitě osvětlily (což je opět otázkou hodnocení důkazů vymykající se přezkumu dovolacím soudem), pak nelze než postup soudů nižších stupňů kvitovat jako procesně korektní a konformní s ustálenou rozhodovací praxí.
Dovolání směřující proti meritorní části rozsudku odvolacího soudu proto Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Oproti tomu lze přípustnost dovolání dovodit ve vztahu k nákladové části napadeného rozsudku (s ohledem na souhrnnou výši přisouzených částek přitom dovolací přezkum není vyloučen ani bagatelním limitem ve smyslu §238 o. s. ř., k tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016), neboť při aplikaci norem regulujících rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolací soud dostatečně nedbal závěrů vyjádřených v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu.
Nejvyšší soud již dříve upozornil, že přiznání plné náhrady nákladů řízení účastníkovi, který měl ve věci úspěch pouze částečný, v souladu s §142 odst. 3 o. s. ř. je i v případech, kdy rozhodnutí o výši plnění závisí na znaleckém posudku, postupem toliko možným. Soudu je totiž dána diskrece, zda k aplikaci tohoto ustanovení přistoupí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3356/2013, nebo jeho usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5183/2014, a ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 399/2016). I za splnění podmínek stanovených v hypotéze normy obsažené v §142 odst. 3 o. s. ř. tedy může být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci coby základního principu rozhodování o nákladech civilního sporného procesu, shledá-li pro to soud přesvědčivé a srozumitelné důvody (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2558/07, ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2904/12, a ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2942/12). Ačkoli však rozhodnutí o nákladech řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř. (k jehož použití lze přikročit, měl-li účastník co do základu věci plný úspěch a jeho neúspěch se projevil jen ve výši plnění, kterou na počátku sporu přesně neznal, respektive nemohl znát, srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3306/2015) není obligatorní, musí být v procesní situaci, v níž jsou předpoklady předjímané citovanou normou zjevně dány, jeho nevyužití soudem náležitě odůvodněno (neopodstatněné upozaďování předmětného pravidla je setrvale vytýkáno zejména v judikatuře Ústavního soudu, viz jeho nálezy ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 793/12, ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 157/13, či ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2365/11).
Měla-li v projednávaném sporu žalobkyně toliko dílčí úspěch, přičemž rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, bylo na odvolacím soudu, aby reagoval na návrhy žalobkyně v tomto směru a v souladu s výše odkazovanou judikaturou uvážil, zda není namístě postup na základě §142 odst. 3 o. s. ř., eventuálně náležitě objasnil, proč je třeba přidržet se obecné zásady úspěchu ve věci vyjádřené v §142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Neučinil-li tak, nemůže jeho rozhodnutí s ohledem na výše předestřené judikatorní závěry obstát jako korektní, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než je v příslušném rozsahu dle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit a věc Krajskému soudu v Brně podle §243e odst. 2, věty první, o. s. ř. vrátit k dalšímu řízení.
Pakliže by krajský soud dospěl k závěru, že je o nákladech řízení v posuzované věci namístě rozhodnout v duchu §142 odst. 3 o. s. ř., neopomene zohlednit ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015.
Odvolací soud je v souladu s §243g odst. 1, částí věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 4. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu