ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.397.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 397/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně PhDr. V. B. , zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o 242.832 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 24/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2016, č. j. 18 Co 400/2014-175, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 6. 2014, č. j. 39 C 24/2013-64, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 82.812,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do zbytku požadované částky s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. – správně výrok III.). Obvodní soud přisvědčil žalobkyni, že žalovaný se na její úkor bezdůvodně obohatil ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), měl-li v posuzovaném období na jejím pozemku parc. č. 2342/453, v k. ú. S., obci P., umístěnu jím vlastněnou stavbu místní komunikace IV. třídy, aniž by ho k tomu opravňoval odpovídající právní titul. Opodstatněným naopak již neshledal tvrzení, že se žalovaný na úkor žalobkyně obohatil i užíváním jejích pozemků parc. č. 2342/401, 2342/402 a 2342/403 v téže obci i katastrálním území, neboť na nich se nacházející zeleň není silniční vegetací, a tudíž příslušenstvím místní komunikace, nýbrž zelení veřejnou, o niž pečuje městská část Praha 13.
K odvolání žalobkyně i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 26. 11. 2014, č. j. 18 Co 400/2014-119, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudek obvodního soudu shledal rozporným s dřívějšími rozhodnutími soudů v obdobném sporu týchž účastníků, týkajícím se stejných pozemků a lišícím se toliko obdobím, za něž byla náhrada požadována. Akcentuje nepřípustnost rozhodovat bez náležitého zdůvodnění o téže otázce mezi stejnými účastníky odlišně, přistoupil ke kasaci napadeného rozsudku.
K dovolání žalovaného se posledně zmíněným rozhodnutím zabýval Nejvyšší soud, jenž je usnesením ze dne 7. 1. 2016, č. j. 28 Cdo 1071/2015-150, zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud připomněl, že důvodné očekávání obdobného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, pro něž odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, může jen stěží vzniknout, bude-li se průběh řízení vycházející z obdobného faktického stavu vyvíjet odlišně, bude-li povinnost účastníků nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní naplňována ve vztahu k rozhodným skutečnostem rozdílným způsobem či bude-li mít soud na základě volného hodnocení důkazů za prokázaný jiný skutkový stav. Postrádaje v usnesení městského soudu patřičné srovnání dotčených sporů a spatřuje v něm rezignaci na snahu dostát instrukcím uloženým mu příslušnou procesní úpravou (§153 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), přistoupil Nejvyšší soud ke kasaci napadeného rozhodnutí. Blíže se z důvodu nastalé procesní situace nevěnoval ostatním právním otázkám nastíněným v dovolání, ve vztahu k nimž toliko odkázal na svá dřívější rozhodnutí – rozsudky ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, či ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015.
Městský soud v Praze i následným usnesením ze dne 31. 8. 2016, č. j. 18 Co 400/2014-175, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud měl po zopakování a doplnění důkazů za prokázané, že předmětné pozemky tvoří funkční celek s místní komunikací a zeleň, jež je umístěna na pozemcích, je pak vegetací silniční. Nejedná se tedy o veřejné prostranství, za jehož bezesmluvní užívání by povinována k náhradě měla být příslušná městská část. S ohledem na uvedený závěr a po připomenutí relevantní judikatury dovolacího soudu shledal žalovaného ve sporu pasivně věcně legitimovaným k vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání všech žalobou dotčených pozemků. Ani po doplnění dokazování ovšem nepovažoval za dostatečně zjištěné skutečnosti rozhodné pro určení výše bezdůvodného obohacení, pročež konstatoval potřebu zpracování nového znaleckého posudku, jejž žalobkyně ve fázi řízení před soudem prvního stupně navrhla, avšak soud jej neprovedl. Z vylíčených důvodů proto opakovaně zrušil rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti posledně uvedenému usnesení brojí žalovaný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v odklonu odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky vymezení pojmu stavby ve smyslu občanského práva, resp. jejího příslušenství, jakož i při hodnocení důkazů. Dovolatel odmítá závěry o zastavěnosti předmětných nemovitostí pozemní komunikací a posouzení zeleně jako silniční vegetace. Zdůrazňuje, že porost lze považovat za silniční vegetaci, jež je příslušenstvím komunikace, pouze pokud náleží vlastníku komunikace a je s ní trvale užíván, přičemž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 1983, sp. zn. 4 Cz 46/83. Rovněž s odkazem na konkrétní judikaturu dovolacího soudu vytýká městskému soudu, vycházel-li při posuzování stavby pouze z veřejnoprávních předpisů a nepřihlédl-li ke všem rozhodným skutečnostem. Závěrem brojí též proti postupu soudu při dokazování a jeho pochybení spatřuje v tom, že vyšel výhradně z důkazů navržených žalobkyní a pominul jím předkládanou informaci Odboru dopravy MHMP a sdělení ÚMČ Praha 13, z nichž se má podávat, že jsou dané pozemky na rozdíl od toho, na němž se nachází pozemní komunikace, udržovány právě městskou částí. Vzhledem k řečenému navrhuje napadené usnesení městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, považujíc je za nedostatečně odůvodněné a projevující toliko nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu stran charakteru dotčených pozemků. Připomíná již dříve rozhodnuté pře týchž účastníků, kterými se zabýval i Nejvyšší soud, jemuž proto navrhuje, aby dovolání v nynějším sporu jako nepřípustné odmítl.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem přípustné není.
Dovolatel v podstatě charakterem svých argumentů napadá závěr odvolacího soudu o jeho pasivní věcné legitimaci založený na úsudku o povaze dotčených pozemků. Nutným se jeví poznamenat, že obsahově totožnými námitkami žalovaného v obdobných sporech týchž účastníků, jejichž předmětem bylo vydání náhrady za užívání shodných pozemků, se dovolací soud již zabýval v řadě rozhodnutí, na něž a v nich uvedenou argumentaci lze pro stručnost odkázat i v nyní posuzované kauze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4525/2011, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3309/2013, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015, a ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2924/2015, jež obstála i v rámci přezkumu před Ústavním soudem – srov. jeho usnesení ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. III. ÚS 4359/12, ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3217/15, či ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 861/16). Nejvyšší soud se v nich vyjádřil jak obecně k povinnosti obce vydat bezdůvodné obohacení získané bezesmluvním užíváním pozemků jiného jako veřejného prostranství bez právního důvodu, tak k faktu, že hodnocení povahy předmětných pozemků a způsobu jejich užívání jsou otázkami skutkovými, jejichž řešení nemůže být v rámci dovolacího přezkumu revidováno (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3494/2016, jakož i další v něm odkazovaná rozhodnutí).
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani žalovaným v nynější věci nově uplatňovaná argumentace. Ač v úvodu svého podání avizuje nesouhlas se závěrem o zastavěnosti pozemků, blíže tuto svou výhradu nerozvádí, ani relevantně nezdůvodňuje. Namítá-li dále nesoulad rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou soudu dovolacího ve vztahu k vymezení pojmu stavby a jejího příslušenství, dezinterpretuje tím do jisté míry napadené rozhodnutí a v podstatě konstantně brojí proti dostatečně podloženému a řádně odůvodněnému skutkovému závěru přijatému odvolacím soudem stran zastavěnosti pozemků stavbou silnice a chodníků, jakož i o tom, že zeleň na dotčených pozemcích je vegetací silniční, jež je ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb. považována za příslušenství pozemní komunikace. Poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu SR sp. zn. 4 Cz 46/83 pak nelze pokládat za případný především pro zásadní rozdílnost skutkových okolností v něm řešené kauzy a nynějšího sporu. Nezbytným se ukazuje dodat, že posouzení dovolatelem zdůrazňované otázky týkající se vymezení stavby v občanskoprávním smyslu nebylo pro kasační rozhodnutí odvolacího soudu, založené na úsudku, že všechny dotčené pozemky, jež spolu funkčně souvisí, nepředstavují svým charakterem veřejné prostranství, určující, pročež nelze uvažovat o jeho vlivu na výsledek sporu. Ani námitky mířící naznačeným směrem tedy nemohou přípustnost dovolání přivodit (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013). Napadá-li pak žalovaný hodnocení důkazů, maje pocit, že odvolací soud nevěnoval dostatečnou pozornost jím poukazovaným listinám, které ovšem byly k důkazu provedeny již soudem prvního stupně, z jehož skutkových zjištění odvolací soud vycházel, jeví se vhodným připomenout, že ani námitky takového rázu, nejsou-li provázány s náležitě vymezenou otázkou procesního práva, nemohou přípustnost dovolání založit, neboť způsob, jímž odvolací soud hodnotil jednotlivé důkazy, se dovolacímu přezkumu vymyká (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3365/2015, či ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3808/2016).
Jelikož důvody, z nichž vychází i řešení aktuální pře, byly dovolateli detailně zpřístupněny již v dřívějších shora zmiňovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu a protože odvolací soud řečené závěry respektoval a rozhodl v souladu s nimi, přičemž na přípustnost dovolání nebylo možné usuzovat ani z námitek, o něž svou obranu žalovaný nově rozšířil, viz výše, nezbylo dovolacímu soudu než jeho podání ve smyslu §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 7. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu