ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4176.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4176/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně A. P. , zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 23, za účasti hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o žalobě podle §244 a násl. o. s. ř. , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 289/2010, o dovolání hlavního města Prahy proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2015, č. j. 24 Co 96/2015-280, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. března 2015, č. j. 33 C 289/2010-252, jímž bylo přerušeno řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 210/2013. Dovodil, že jsou splněny podmínky pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud u Okresního soudu v Českých Budějovicích v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 210/2013 bude rozhodováno o určení dědice po JUDr. A. S.; jedná se o řízení, v němž bude řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v této věci v situaci, v níž postavení závětního dědice má v hierarchii oprávněných osob přednostní postavení před postavením vnučky původního vlastníka. Jestliže tedy žalobkyně požaduje přerušení řízení s poukazem na řízení, v němž je řešena otázka jejího postavení závětní dědičky původního vlastníka, je namístě řízení přerušit.
Proti usnesení odvolacího soudu podalo hlavní město Praha dovolání, jehož přípustnost dovozovalo z §237 o. s. ř. a jako dovolací důvod uplatnilo nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Podle dovolatele přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zákonem konstruováno jako možnost, což nevylučuje, aby si soud o otázce řešené v jiném řízení učinil sám úsudek (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013, ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3724/2013) s tím, že musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení dané věci. V řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 210/2013 však není řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v této věci, neboť žalobkyně nemůže být (podle dovolatele) závětním dědicem po JUDr. A. S. ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. a) a b) zákona o půdě. Tím může být pouze její otec. Žalobkyně by mohla být pouze oprávněnou osobou pouze na základě ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, jakožto vnučka JUDr. A. S.. Výsledek řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 210/2013 je pro rozhodnutí v této věci zjevně irelevantní, a dále poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014. Přerušení řízení v dané věci je tedy neúčelné a nehospodárné. Navrhl proto změnit rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje.
Žalobkyně navrhuje odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), shledal Nejvyšší soud dovolání podle §237 o. s. ř. nepřípustným.
Podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
K obligatornímu přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. soud přistoupí v případě, že jeho rozhodnutí závisí na otázce, kterou není oprávněn v daném řízení řešit. Typicky tak bývá řízení přerušeno do doby vyřešení otázky, zda byl spáchán trestný čin, přestupek či jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů (viz §135 o. s. ř.), nejde však o jediné situace, kdy přerušení řízení přichází v úvahu.
Odvolací soud své potvrzující rozhodnutí vystavěl na závěru, že otázka postavení žalobkyně jako závětní dědičky po JUDr. A. S. představuje pro toto řízení otázku zásadní, neboť postavení závětního dědice má v hierarchii oprávněných osob přednostní postavení před postavením vnučky; je-li tato otázka v řízení vedeném před Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 210/2013 řešena meritorně, jsou dány podmínky pro přerušení tohoto řízení.
V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálená v tom smyslu, že ustanovení §109 odst. 2 o. s. ř. dává soudu možnost, nikoliv povinnost řízení přerušit. Důvody přerušení řízení jsou dány zejména tehdy, probíhá-li řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, jež se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle §135 odst. 2 o. s. ř. V usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, dále zaujal Nejvyšší soud názor, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., týkající se možnosti soudu řízení přerušit, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu. Dovolací soud přitom úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumává pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 26 Cdo 3401/2015). Hlavní důvod pro přerušení řízení pak spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1868/2014).
V dané věci se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možnost přerušení řízení zabýval, neboť podrobně odůvodnil závěr, proč je otázka řešená ve zmíněném řízení sp. zn. 16 C 210/2013 podstatná pro toto řízení a jeho úvahy zcela jistě nelze považovat za nepřiměřené, nýbrž pro danou věc přiléhavé. Ostatně námitky dovolatele svědčí pro to, že jde o otázku spornou, kterou je lépe vyřešit meritorně.
Vyslovený závěr, že je namístě v projednávané věci řízení přerušit, neboť ve věci dříve zahájené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 210/2013 (vedené ohledně určení dědice po JUDr. A. S.) bude řešena otázka významná pro posouzení aktivní legitimace žalobkyně v této věci, je v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, které se fakticky držel i soud odvolací, a proto bylo namístě dovolání odmítnout (§243c odst. 1 o. s. ř.), přičemž Nejvyšší soud tak učinil bez jednání v souladu s §243a odst. 1, větou první, o. s. ř.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. srpna 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu