ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4346.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4346/2017-263
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce INSOLV, v. o. s. , se sídlem v Praze 2 - Novém Městě, Rumunská 1798/1, IČ 283 98 483, jako správce konkursní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Sulejovicích, Kaplířova 233, IČ 148 68 334, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Schnirchova 1374/28, za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 151/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. března 2017, č. j. 12 Co 195/2016-217, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. března 2017, č. j. 12 Co 195/2016-217, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Na základě žádosti Pozemkového fondu České republiky rozhodlo Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 27. 6. 2012, č. j. 114429/2012-MZE-13312, sp. zn. 9 RM22788/2012-13312, podle §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), tak, že na pozemek ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 225 m 2 v k. ú. D. T., zapsaný na LV ve vlastnictví České republiky se správou Pozemkového fondu České republiky se vztahuje režim zákona o půdě. V odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné uvedlo, že žádost o vydání rozhodnutí v pochybnostech o charakteru ve výroku uvedené nemovitosti ve smyslu §17 odst. 6 zákona o půdě podal Pozemkový fond České republiky za účelem určení správy majetku ve vlastnictví státu a že pochybnost žadatele je vznášena s odůvodněním, že se jedná o pozemek, který je předmětem soudního sporu o jeho vyloučení z konkursní podstaty úpadce státního podniku Služby pro zemědělství Střížovice, s. p. v likvidaci, vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Správní orgán dospěl k závěru, že „posuzovaný pozemek byl k 24. 6. 1991 polní cestou, jako takový byl součástí zemědělského půdního fondu, a proto se na něj vztahuje režim zákona o půdě ve smyslu jeho ust. §1 odst. 1 písm. a)“.
Na základě rozkladu podaného společností INSOLV, v. o. s., IČ 283 98 483, jako správcem konkursní podstaty podniku Služby pro zemědělství Střížovice, státního podniku v likvidaci, rozhodl ministr zemědělství rozhodnutím ze dne 1. 11. 2012, č. j. 198070/2012-MZE-12151, tak, že rozklad se podle §152 odst. 5 písm. b) správního řádu zamítá a rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 27. 6. 2012, č. j. 114429/2012-MZE-13312, sp. zn. 9 RM22788/2012-13312 se podle §90 odst. 5 správního řádu potvrzuje.
Žalobou podle části páté občanského soudního řádu, podanou dne 1. 8. 2013, se žalobce domáhal, aby soud rozhodl, že rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 1. 11. 2012, č. j. 198070/2012-MZE-12151, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 27. 6. 2012, č. j. 114429/2012-MZE-13312, sp. zn. 9 RM22788/2012-13312, se nahrazuje tak, že na označený pozemek se nevztahuje zákon o půdě. Žalobu odůvodnil zejména tím, že napadeným rozhodnutím ministra zemědělství (a jemu předcházejícím prvoinstančním rozhodnutím) „byl dotčen a poškozen na svých právech, a to tak, že jím byl zbaven oprávnění hospodařit s předmětným pozemkem“, a že napadené rozhodnutí (a jemu předcházející prvoinstanční rozhodnutí) je v rozporu se zákonem o půdě, protože předmětný pozemek ke dni 24. 6. 1991 netvořil zemědělský půdní fond, ani do něj nenáležel z důvodu, že nebyl naplněn materiální (faktický, věcný) znak - nepostradatelnost pro zemědělskou výrobu ve smyslu §1 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 3. 2. 2016, č. j. 12 C 151/2013-199, rozhodl, že „na pozemek ostatní plocha, ostatní komunikace, o výměře 225 m 2 v k. ú. D. T., zapsaný v katastru nemovitostí na listu vlastnictví ve vlastnictví České republiky se režim zákona o půdě č. 229/1991 Sb., nevztahuje“ (výrok I.), že „tímto rozsudkem se zcela nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 27. 6. 2012, č. j. 114429/2012-MZE-13312, sp. zn. 9 RM22788/2012-13312, a rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 1. 11. 2012, č. j. 198070/2012-MZE-12151“ (výrok II.), a „žalované“ uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 5.783,- Kč k rukám Mgr. V. S. (výrok III.). Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že předmětný pozemek není zemědělskou půdou obhospodařovanou, a není ani půdou, která má být obhospodařována (byť dočasně není) podle §1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., ve znění účinném k 24. 6. 1991.
K odvolání účastnice řízení Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 28. 3. 2017, č. j. 12 Co 195/2016-217, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba, aby bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 27. 6. 2012, č. j. 114429/2012-MZE-13312, sp. zn. 9 RM22788/2012-13312, a rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 1. 11. 2012, č. j. 198070/2012-MZE-12151, se odmítá (výrok I.); dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit „žalované“ na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2.251,- Kč (výrok II.). Odvolací soud dovodil, že rozhodnutí vydané podle §17 odst. 6 zákona o půdě představuje přímý zásah do rozsahu práva hospodaření, a že podle již ustálené judikatury podléhá takové rozhodnutí správního orgánu přezkumu v soudním řízení na základě žaloby podané podle §244 a násl. o. s. ř. Ovšem takovému přezkumu by mohl být podroben jen v případě, že žalobce je, jak vyplývá z §250g odst. 1 písm. b) o. s. ř., na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva (nebo povinnosti) založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta, dotčen, jinak řečeno, že bylo rozhodnutím správního orgánu do jeho právní sféry zasaženo. Tak by tomu nepochybně bylo v případě státního podniku v likvidaci Služby pro zemědělství Střížovice, jenž má k předmětnému pozemku právo hospodaření, avšak v případě žalobce, který byl „toliko“ jmenován správcem konkursní podstaty úpadce, tomu tak není. Bylo by tomu tak pouze v případě, že by předmětný pozemek byl zapsán do majetku náležejícího do majetkové (konkursní) podstaty státního podniku. Jak však vyplynulo z obsahu spisu, předmětný pozemek „není v soupisu konkursní podstaty úpadce veden“. Za takového stavu není žalobce (jako správce konkursní podstaty) aktivně věcně legitimován k podání žaloby, a je proto namístě žalobu podle §250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítnout.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání (výslovně proti všem jeho výrokům, avšak posuzováno dle jeho obsahu jen proti jeho výroku I.) z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání dovozuje z §237 o. s. ř., neboť má za to, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jedná se o následující „právní otázky“, s jejichž řešením nesouhlasí a k nimž odvolací soud přijal tyto dílčí závěry: „A) Před odmítnutím žaloby není soud povinen pokusit se o odstranění jejích vad postupem dle §43 o. s. ř.“ (v tomto ohledu dovolatel nesouhlasí s tím, že žaloba byla podána neoprávněnou osobou, neboť dle §246 odst. 1 o. s. ř. k aktivní věcné legitimaci žalobce stačí jen to, aby v žalobě tvrdil, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, přičemž namítá, že „pokud soud dospěl k závěru, že žalobce toto tvrzení v žalobě výslovně neuvedl, nejedná se o neoprávněnost osoby, která žalobu podala, ale o vadu žaloby, o jejíž odstranění se soud nejprve musí pokusit postupem dle §43 o. s. ř.“; s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 As 50/2004-59, považuje uvedený závěr odvolacího soudu za chybný a „v rozporu se zákonem, jakož i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR“), „B) Nedostatek podmínek řízení lze ze strany protistrany namítat kdykoli v průběhu řízení“ (i tento závěr odvolacího soudu považuje dovolatel za chybný a rozporný s tím, „jak o této právní otázce bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem ČR, jakož i Ústavním soudem“, přičemž „při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR“), „C) Odvolací soud není povinen poučit účastníka řízení o změně právního názoru či právní kvalifikace“ (s tímto závěrem odvolacího soudu taktéž nesouhlasí a poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, podle nějž poučovací povinnost dle §118a o. s. ř. neplní pouze soud prvního stupně, ale také odvolací soud, který ji plní při odvolacím jednání, jak je zřejmé z §213b odst. 1 o. s. ř.), a „D) Žalobce není k podání žaloby aktivně věcně legitimován“ (v tomto ohledu dovolatel namítá, že vyřešení této právní otázky spočívá v určení, zda předpokladem k aktivní věcné legitimaci žalobce je skutečnost, že daný pozemek má být sepsán v majetkové podstatě či nikoliv, a poukazuje na to, že ze spisu zcela nesporně vyplývá, že předmětný pozemek do majetkové podstaty zahrnut byl). Dále dovolatel namítá, že odvolací soud svým postupem v dané věci, v němž zcela absentuje jakákoliv předvídatelnost, porušil jeho právo na spravedlivý proces, když dospěl k závěru o nedostatku jeho aktivní věcné legitimace, aniž by tento nedostatek byl v průběhu správního či soudního řízení zpochybněn. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V posuzované věci se žalobce - správce konkursní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státního podniku v likvidaci - který byl účastníkem řízení před správním orgánem, domáhá žalobou podanou podle §244 o. s. ř. a násl. nahrazení rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 1. 11. 2012, č. j. 198070/2012-MZE-12151 (a rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 27. 6. 2012, č. j. 114429/2012-MZE-13312, sp. zn. 9 RM22788/2012-13312), tak, že na označený pozemek se nevztahuje zákon o půdě. Jak bylo již shora uvedeno, tuto žalobu odůvodnil tím, že těmito rozhodnutími „byl dotčen a poškozen na svých právech, a to tak, že jím byl zbaven oprávnění hospodařit s předmětným pozemkem“ a že napadené rozhodnutí (a jemu předcházející prvoinstanční rozhodnutí) je v rozporu se zákonem o půdě, protože předmětný pozemek ke dni 24. 6. 1991 netvořil zemědělský půdní fond, ani do něj nenáležel z důvodu, že nebyl naplněn materiální (faktický, věcný) znak - nepostradatelnost pro zemědělskou výrobu ve smyslu §1 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu.
Za této situace řešil odvolací soud právní otázku, zda po prohlášení konkursu na majetek úpadce je správce konkursní podstaty, který byl účastníkem řízení před správním orgánem o žádosti Pozemkového fondu České republiky na vydání rozhodnutí, zda se na označený pozemek vztahuje zákon o půdě (§17 odst. 6 tohoto zákona), aktivně věcně legitimován k podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu, tvrdí-li, že „byl dotčen a poškozen na svých právech tak, že jím byl zbaven oprávnění hospodařit s předmětným pozemkem“, či nikoli.
Protože tuto otázku práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobce je přípustné podle §237 o. s. ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen "správní orgán") podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.
Podle §246 o. s. ř. k návrhu je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. Tento návrh se nazývá žalobou (odst. 1).
K doložení svého oprávnění k podání žaloby musí žalobce v žalobě tvrdit, že rozhodnutím správního orgánu, který rozhodoval ve věci soukromého práva, byl dotčen na svých právech (že byl v těchto právech nějakým, byť málo významným, způsobem zkrácen) a že tuto újmu lze odstranit tím, že o věci bude znovu rozhodnuto soudem. Závěr o oprávněnosti žalobce k podání žaloby vyjádří soud v rozhodnutí o žalobě tak, že žalobu odmítne, není-li žalobce k žalobě oprávněn [§250g odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo o žalobě rozhodne věcně, je-li žalobce k žalobě oprávněn (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2048 a násl.).
Podle §250a odst. 1 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem.
Účastníkem řízení je vždy osoba, která podala žalobu (žalobce), bez zřetele k tomu, zda je k podání žaloby legitimována (zda jí podle §246 odst. 1 náleží právo návrhové). Posouzení otázky, zda žalobce je vskutku osobou dotčenou na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla její práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta, je závěrem o věcné legitimaci , nikoliv závěrem o účastenství v řízení.
O tom, že účastnicí daného řízení je Česká republika - Státní pozemkový úřad není žádných pochyb [srov. §1 odst. 1 a 2 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, účinného od 1. 1. 2013, jímž byl zřízen Státní pozemkový úřad, jakožto organizační složka státu s celostátní působností, a §22 odst. 1 tohoto zákona, který stanoví, že dnem nabytí účinnosti tohoto zákona vstupuje Česká republika do všech práv a povinností Pozemkového fondu České republiky, včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů a ze správních nebo soudních řízení, jejichž účastníkem byl Pozemkový fond České republiky, a včetně postavení Pozemkového fondu České republiky jako povinné osoby podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi)].
Podle §250g odst. 1 o. s. ř. soud žalobu odmítne, a) byla-li podána opožděně, b) byla-li podána někým, kdo k žalobě není oprávněn, c) je-li nepřípustná.
Ustanovení §250g a násl. o. s. ř. upravují jednotlivé způsoby a formy rozhodnutí soudu o žalobě podané podle části páté. Ve vztahu k obecným ustanovením o řízení se tedy jedná o úpravu speciální, která má při aplikaci přednost. Zákon předpokládá zvláštní úpravu jak pro rozhodnutí, kdy se soud věcí samou vůbec nezabývá (odmítnutí žaloby podle §250g o. s. ř. a zastavení řízení podle §250h o. s. ř.), tak i pro rozhodnutí meritorní (zamítnutí žaloby podle §250i o. s. ř. a nahrazení rozhodnutí správního orgánu podle 250j odst. 2 o. s. ř.).
K námitkám v dovolání, které ovšem přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, je možno uvést, že obecnou úpravu bude na místě aplikovat tehdy, pokud žalobce přes výzvu soudu neopraví (nedoplní) své podání a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat (§43 odst. 2 o. s. ř.). O takovou situaci se v daném případě nejedná.
Vedle důvodů pro odmítnutí žaloby předpokládaných obecnými ustanoveními o řízení (§43 odst. 2, §246 odst. 2 o. s. ř.), občanský soudní řád výslovně v §250g odst. 1 určuje též zvláštní důvody pro odmítnutí žaloby podané podle §244 a násl. Těmito důvody jsou opožděné podání žaloby, podání žaloby někým, kdo k tomu není oprávněn, a nepřípustnost žaloby. K podání žaloby podle §244 a násl. o. s. ř. je oprávněn ten, kdo tvrdí dotčení na svých právech rozhodnutím správního orgánu. Hodnocení, zda určitá osoba je či není oprávněna k podání žaloby, je třeba činit především ve vztahu k §246 odst. 1 o. s. ř. Osobou oprávněnou k podání žaloby může být nejen účastník řízení před správním orgánem, ale též účastník v tomto řízení opomenutý (§250a o. s. ř.). Jestliže žalobce tvrdí, že byl dotčen na svých právech, ale z povahy věci je to vyloučeno, soud žalobu odmítne podle §250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. V ostatních případech soud rozhodne věcně , tj. žalobu buď zamítne, dojde-li k závěru, že žalobce na svých právech dotčen nebyl, v opačném případě pak rozhodne ve věci samé jinak, než rozhodl správní orgán (srov. opětovně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2049).
Podle §17 odst. 1 zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 7. 1993 doposud, nemovitosti ve vlastnictví státu uvedené v §1 odst. 1 spravují právnické osoby zřízené zákony České národní rady a Slovenské národní rady (dále jen „pozemkové fondy“), s výjimkou pozemků uvedených pod písmeny a) až d). V pochybnostech o tom, zda se jedná o nemovitosti, na které se vztahuje tento zákon, rozhodují příslušné ústřední orgány státní správy republiky [odst. 6 tohoto ustanovení, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (poté odstavec 5 a následně 4)].
Podle ustálené judikatury rozhodnutí vydané podle §17 odst. 6 zákona o půdě představuje přímý zásah do rozsahu práva hospodaření, k jehož dovršení není dalšího správního rozhodování třeba (§17 odst. 1 téhož zákona), a to i tehdy bylo-li vydáno mimo spor založený tzv. restitučními právními předpisy (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 6 A 85/96 - 24, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3260/2008). K dané problematice se vyjádřil i Nejvyšší správní soud, když konstatoval, že rozhodnutí podle §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je svou povahou věcí spadající do práva soukromého, neboť je zde rozhodováno správními orgány s důsledky ve vztahu k vlastnickému právu k nemovitostem (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 5 A 91/2002 - 16). Proti takovému rozhodnutí je podle tohoto soudu možné podat žalobu podle části páté o. s. ř. Nejvyšší soud pak k uvedené problematice konstatoval, že účelem rozhodnutí správního orgánu podle §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. je nejen posouzení otázky, zda se na konkrétní nemovitost právní režim tohoto zákona vztahuje, ale i určení subjektu, jenž je s touto nemovitostí oprávněn hospodařit, tedy toho, jenž pro stát jako vlastníka věci vykonává správu nemovitosti (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 747/2010, ze dne 23. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 94/2010, a ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1118/2009).
Z výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem, oddíl AXVIII, vložky 475, plyne, že rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2000, č. j. 18 K 124/99-23, byl prohlášen konkurs na majetek společnosti Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci, a byl mu ustanoven konkursní správce s tím, že účinky prohlášení konkursu nastaly dnem vyvěšení usnesení na úřední desce soudu tj. 20. 10. 2000. Usnesením téhož krajského soudu ze dne 23. 9. 2009 bylo ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 18 K 124/99 rozhodnuto, že dosavadní správce konkursní podstaty se zprošťuje funkce správce konkursní podstaty úpadce a že novým správcem konkursní podstaty byla ustanovena společnost INSOLV, v. o. s., se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1108/3.
Prohlášení konkursu má ten účinek, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce (srov. §14 odst. 1 větu první zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1566/96, uveřejněné pod č. 17/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž bylo vyloženo, že úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní. Žalobu o těchto nárocích, podanou úpadcem po prohlášení konkursu, je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešla na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace. Ve sporu, v němž správce vymáhá ve prospěch konkursní podstaty nárok úpadce, musí být jako žalobce uveden přímo správce konkursní podstaty úpadce; dále srov. body XVI. a XIX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2306/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2013, pod číslem 65).
V rozsudku ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2306/2010, Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, podle nějž „není-li zde jiné osoby, která k takovému majetku uplatňuje právo neslučitelné s jeho příslušností ke konkursní podstatě, pak skutečnost, že majetek ve vlastnictví úpadce byl sepsán do konkursní podstaty až poté, co správce konkursní podstaty uplatnil práva s ním spojená soudní cestou, nemá žádný vliv na závěr, že právo nakládat s tímto majetkem měl správce konkursní podstaty již od prohlášení konkursu na majetek úpadce [§14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2007].
V již citovaném usnesení ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1118/2009, Nejvyšší soud řešil otázku, zda po prohlášení konkursu na majetek úpadce je správce konkursní podstaty, který byl účastníkem řízení před správním orgánem podle §17 odst. 6 zákona o půdě, aktivně věcně legitimován k podání žaloby podle §244 a násl. občanského soudního řádu, a to s kladným závěrem, a dále s poukazem na R 52/1998 dovodil, že žalobu o nárocích podanou úpadcem po prohlášení konkursu by bylo třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešlo na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace.
Ze závěrů uvedených v citované judikatuře dovolacího soudu pro danou věc zcela jednoznačně plyne, že i kdyby předmětný pozemek nebyl do konkursní podstaty úpadce sepsán, je i v takovém případě po prohlášení konkursu na majetek úpadce správce konkursní podstaty (žalobce), který byl účastníkem řízení před správním orgánem o žádosti Pozemkového fondu České republiky (dále jen „Fond“) na vydání rozhodnutí, zda se jedná o nemovitost, na kterou se vztahuje zákon o půdě (§17 odst. 6 tohoto zákona), aktivně věcně legitimován k podání žaloby podle §244 a násl. o. s. ř., tvrdí-li, že „byl dotčen a poškozen na svých právech tak, že jím byl zbaven oprávnění hospodařit s předmětným pozemkem“.
Právní závěr odvolacího soudu, že v posuzované věci není žalobce aktivně věcně legitimován k podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu a že by tomu tak bylo pouze v případě, že by předmětný pozemek byl zapsán do majetku náležejícího do majetkové (konkursní) podstaty státního podniku, takže je namístě žalobu žalobce podle §250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítnout z důvodu, že byla podána osobou k tomu neoprávněnou, je tudíž nesprávný, navíc v situaci, kdy žádost o vydání rozhodnutí o charakteru předmětného pozemku podle §17 odst. 6 zákona o půdě podal Fond za účelem určení správy majetku ve vlastnictví státu s odůvodněním, že se jedná o pozemek, který je předmětem soudního sporu o jeho vyloučení z konkursní podstaty úpadce státního podniku Služby pro zemědělství Střížovice, s. p. v likvidaci, vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem, což odvolací soud zřejmě zcela přehlédl. Stejně tak chybným je i jeho názor, že aktivně věcně legitimován k žalobě podle §244 a násl. o. s. ř. by v dané věci byl úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. platí, že je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je řízení postiženo i tehdy, jestliže odvolací soud vydá tzv. překvapivé rozhodnutí. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, jestliže je jeho přijetím účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 210/2000, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000). Podle judikatury Ústavního soudu je rozhodnutí překvapivé, nese-li postup obecných soudů při zjišťování skutkového stavu věci a formulaci právních závěrů z těchto zjištění vycházejících znaky libovůle; v takovém případě soudy odepírají účastníkovi právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 453/2004, uveřejněný pod č. 33/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud v souladu se shora uvedenou zásadou předvídatelnosti rozhodnutí ve svých závěrech nepostupoval, když z pohledu předcházejícího řízení před správními orgány i soudem prvního stupně danou věc posuzoval zcela originálním způsobem, aniž dal žalobci, který byl účastníkem řízení před správními orgány, možnost skutkově a právně stran otázky jeho oprávnění podat žalobu podle části páté občanského soudního řádu argumentovat (což vyplývá již z toho, že odvolací soud nařídil v dané věci jednání na 24. 3. 2017, které poté, co zástupce žalobce požádal o jeho odročení z důvodu čerpání dlouhodobě plánované, odvolal, a ve věci dne 28. 3. 2017 rozhodl bez jednání dovoláním napadeným usnesením, jak se z obsahu spisu podává).
Lze uzavřít, že usnesení odvolacího soudu není v napadeném výroku I. správné a že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku I., jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.), aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu