ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4781.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4781/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Ing. M. Č. , R., zastoupené Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem v Horoměřicích, Nebušická 709, proti žalovanému JUDr. T. V. , bývalému soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu Přerov, se sídlem v Přerově, Komenského 38, o 150.383 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 16 C 174/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. července 2016, č. j. 12 Co 253/2016-108, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 15. 6. 2016, č. j. 16 C 174/2015-97, nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně pobírá měsíčně čistý příjem ze zaměstnání ve výši 49.457 Kč, jakož i výnos z pronájmu 8.200 Kč a výživné 3.000 Kč, přičemž její měsíční výdaje dosahují toliko 40.006 Kč, krom toho je vlastnicí dvou nemovitostí, a nelze ji tedy pokládat za osobu nemajetnou. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně, která neuvedla žádný zvláštní důvod opodstatňující přiznání požadovaného osvobození, je plně s to uhradit soudní poplatek za odvolání činící 7.520 Kč. Nadto podle mínění soudu žalobkyně v řešené věci zjevně bezúspěšně uplatňuje právo.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 22. 7. 2016, č. j. 12 Co 253/2016-108, usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně potvrdil. Odvolací soud shledal prvoinstanční rozhodnutí správným po stránce skutkové i právní, přitakav tezi, že vyměřený soudní poplatek se do právní sféry odvolatelky, disponující zcela nadstandardními příjmy, nemůže promítnout způsobem, který by jí znemožnil uplatnění předmětného nároku soudní cestou. Aprobovat bylo možné též úsudek okresního soudu o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva žalobkyní. Nadto krajský soud podotkl, že neshledává ani důvodů pro rozložení úhrady poplatku do splátek, neboť odvolatelka měla dostatečný časový prostor ke splnění své poplatkové povinnosti, jejíž výše ostatně není nikterak nepřiměřená zjištěným majetkovým poměrům.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že v rozhodnutích soudů nižších stupňů absentuje řádná analýza otázky, zdali disponuje potřebnými peněžními prostředky pro úhradu sporného poplatku. Namítá, že obě instance patrně vycházely ze skutečnosti, že dovolatelka vlastní nemovitý majetek, ten však není možné zpeněžit v tak krátkém časovém horizontu, aby mohl být výtěžek užit ke splnění poplatkové povinnosti. Žalobkyně vyjadřuje nesouhlas též s odvolacím soudem aprobovaným názorem soudu okresního o zjevné bezúspěšnosti uplatňování posuzovaného nároku a argumentuje ve prospěch závěru, že soudy měly rozložit úhradu předepsaného soudního poplatku do splátek, což jim umožňuje §160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), případně relevantní ustanovení zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů. Své úvahy pak završuje návrhem, aby dovolací soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc okresnímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V předmětném dovolání však žádná otázka ve smyslu právě citovaného ustanovení předestřena není.
Závěr soudů nižších stupňů o nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 o. s. ř. se odlišně od názoru dovolatelky nezakládá primárně na zjištění o jejím vlastnictví nemovitých věcí (jí předestřená úvaha, zda lze požadovat, aby svůj nemovitý majetek zpeněžila, je tak z hlediska přezkumu napadeného usnesení nezávažná, neboť se nedotýká otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), nýbrž na skutečnosti, že disponuje stabilními příjmy převyšujícími její výdaje o 20.651 Kč měsíčně. I kdyby bylo připuštěno, že nad rámec platebních povinností, dosahujících částky 40.006 Kč, jež sama uvedla v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, nese ještě další běžné životní náklady, jevilo by se přesto s ohledem na výši naznačené diference mezi příjmy a výdaji žalobkyně plně udržitelným konstatování, že má dostatek disponibilních finančních prostředků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 603/2014, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1589/2014, či ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3116/2015) k úhradě soudních poplatků, respektive konkrétně poplatku za odvolání ve výši 7.520 Kč, po výzvě k jehož zaplacení o osvobození požádala (viz č. l. 88 a 90). Právní posouzení věci soudy nižších instancí pak v daném ohledu Nejvyšší soud shledává postačujícím, dostatečně detailním a přezkoumatelným.
Jelikož žalobkyní přesvědčivě nezpochybněný úsudek, že její poměry neospravedlňují osvobození od soudního poplatku, sám o sobě opodstatňuje zamítnutí dotčené žádosti, je nadbytečné, aby se dovolací soud věnoval přezkumu druhého z důvodů, o něž okresní, potažmo krajský soud svá negativní rozhodnutí opřely, tj. zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva, neboť ani odlišné vyhodnocení tohoto aspektu věci dovolacím soudem by pro dovolatelku nemohlo přivodit příznivější rozhodnutí (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3145/2015, ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1595/2014, a ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 764/2016).
Co se týče otázky rozložení úhrady soudního poplatku do splátek, je třeba zdůraznit, že ač odvolací soud artikuloval několik myšlenek na řečené téma, nemohlo se jednat než o úvahy vyslovené nad rámec nezbytného a postrádající bezprostřední vazbu na výrok napadeného usnesení, jelikož předmětem odvolacího přezkumu zde byla správnost rozhodnutí soudu prvního stupně o neosvobození žalobkyně od soudních poplatků. Ani na otázce přípustnosti placení soudního poplatku ve splátkách tudíž usnesení krajského soudu nespočívá.
Ve stručnosti lze nicméně podotknout, že aplikovatelností dovolatelkou zmíněného ustanovení daňového řádu o rozložení úhrady daně na splátky ve vztahu k soudním poplatkům se vyčerpávajícím způsobem zabýval zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (jehož rozhodnutí mají v souladu s §5 odst. 5 odkazovaného předpisu účinky erga omnes , viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2966/2012), ve svém usnesení ze dne 12. 3. 2015, č. j. Konf 2/2014-17 (zejména bodech 37 až 45 vzpomenutého judikátu), přičemž dospěl k závěru, že se uvedený institut správy daní při placení soudního poplatku nevyužije, poněvadž jeho funkce plní v kontextu občanského soudního řízení krom osvobození od soudního poplatku též právo soudu prodloužit soudcovskou lhůtu stanovenou ke splnění poplatkové povinnosti, případně možnost pokračovat v řízení dle §9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pléduje-li pak dovolatelka rovněž pro rozložení soudního poplatku na splátky na základě §160 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř.), postačí zdůraznit, že byť jen hypotetické použití posledně citované normy by (jak se podává již z textu ustanovení, v němž je zakotvena) přicházelo v úvahu, toliko pokud by účastníku byla povinnost k zaplacení poplatku usnesením uložena , nikoli však při vydání výzvy k zaplacení poplatku splatného podáním odvolání, jež rozhodnutím ukládajícím povinnost bezesporu není (k rozlišení těchto dvou kategorií aktů viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13, bod 11, Waltr, R. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související . Komentář . 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 62, a Drápal, L. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1680).
Z naznačených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl coby nepřípustné (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Dovolací soud pro úplnost podotýká, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně žadateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků, samo poplatkové povinnosti nepodléhá (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3100/2015, či ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4421/2014). Žalobkyni tak úhradou poplatku za předmětný mimořádný opravný prostředek (viz č. l. 119 a 120) vznikl přeplatek ve výši 2.000 Kč.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 4. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu