ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.485.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 485/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) M. K., b) H. K., zastoupených Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou se sídlem Hradištko, Brunšov 473, proti žalovanému: Viva Reality, s.r.o., IČ: 45791074, se sídlem v Praze 7, Komunardů 25/1130, zastoupenému Mgr. Dankou Oříškovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Washingtonova 25, o zaplacení 85.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 192/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2013, č. j. 64 Co 306/2013-104, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2013, č. j. 64 Co 306/2013
-104, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 85.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo ani na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy nižšího stupně vyšly ze zjištění, že dne 16. 11. 2009 žalobci jako budoucí nabyvatelé, žalovaný, jakožto zprostředkovatel, a B. Č. – S., coby budoucí převodkyně, sjednali písemně smlouvu o budoucí smlouvě o převodu členských práv a povinností v Bytovém družstvu S., vážících se k bytu v domě v P. 8, ulici S., na jejímž základě žalobci, jsouce budoucí převodkyní ujištěni, že k předmětnému bytu nesvědčí užívací právo žádné třetí osobě, přijali závazek uzavřít do 28. 2. 2010 blíže specifikovanou smlouvu o převodu členských práv a povinností vztahujících se k dotčenému bytu; žalobci na základě uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí zaplatili k rukám žalovaného zprostředkovatele rezervační poplatek 85.000,- Kč, jenž pro případ uzavření budoucí smlouvy měl být započten na sjednanou úplatu; pro případ porušení závazku uzavřít ve sjednaném termínu budoucí smlouvu se žalobci zavázali zaplatit budoucí převodkyni smluvní pokutu 100.000,- Kč, na jejíž úhradu měl být na základě smluvního ujednání stran použit složený rezervační poplatek, jenž měl pro takovýto případ „propadnout“ ve prospěch žalovaného zprostředkovatele. Žalobci následně odmítli budoucí smlouvu uzavřít; listinou ze dne 25. 2. 2010 se přitom u žalovaného zprostředkovatele a budoucí převodkyně dovolávali neplatnosti sjednané smlouvy o smlouvě budoucí, eventuálně od předmětné smlouvy odstoupili. Svůj postup odůvodnili tím, že se ujištění budoucí převodkyně o tom, že k dotčenému bytu nesvědčí užívací právo žádné třetí osobě, ukázalo být nepravdivým, neboť pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 6. 2009, č. j. 26 C 73/2009-32, byl schválen soudní smír, podle kterého sice došlo ke zrušení společného nájmu družstevního bytu manžely a výlučnou nájemkyní bytu byla určena budoucí převodkyně, to vše ovšem s tím, že její rozvedený manžel P. Č. byl zavázán předmětný byt vyklidit teprve do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu.
Soud prvního stupně dovodil, že právo rozvedeného manžela budoucí převodkyně užívat předmětný byt do zajištění náhradního bytu zaniklo důsledkem jeho dobrovolného vyklizení dotčeného bytu. Odvolací soud naproti tomu uzavřel, že bez ohledu na to, zda právo rozvedeného manžela budoucí převodkyně na zajištění náhradního bytu zaniklo či nikoliv, předmětný byt by v případě převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu (važících se k danému bytu) budoucí převodkyní na žalobce užívacím právem rozvedeného manžela převodkyně zatížen být nemohl, neboť povinnost k zajištění bytové náhrady „nelpí na bytu“, nýbrž sleduje toho z manželů, který se po zrušení společného nájmu bytu manžely stal výlučným nájemcem. Shledávaje uzavřenou smlouvu o smlouvě budoucí platnou, tak odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci z důvodu porušení povinnosti uzavřít budoucí smlouvu byli povinni zaplatit sjednanou smluvní pokutu, která co do částky 85.000,- Kč v souladu se smluvním ujednáním připadla žalovanému. Žalobě o vydání uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného proto nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovali v tom, že se odvolací soud svým závěrem o tom, že předmětný byt by v případě převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu (važících se k danému bytu) na žalobce nemohl být zatížen užívacím právem rozvedeného manžela převodkyně, odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazovali přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 366/2007. Namítali, že právo užívat byt do zajištění bytové náhrady svědčící rozvedenému manželovi, jemuž byla pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely uložena povinnost byt vyklidit, se váže k bytu, z nějž je vyklizován, nikoliv k osobě druhého z rozvedených manželů, který byl určen výlučným nájemcem bytu. Povinnost rozvedeného manžela (výlučného nájemce bytu) strpět výkon práva druhého z rozvedených manželů, který má byt vyklidit, v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, tudíž přechází na jeho právního nástupce (v posuzovaném případě na nabyvatele členských práv a povinností v bytovém družstvu, vážících se k předmětnému bytu). Z uvedené skutečnosti dovolatelé, poukazujíce rovněž na dopis rozvedeného manžela budoucí převodkyně ze dne 26. 2. 2010, adresovaný bytovému družstvu, v němž se domáhá realizace užívacího práva k dotčenému bytu, dovozují, že byt byl v rozporu s ujištěním budoucí převodkyně zatížen užívacím právem třetí osoby, pročež po nich nemohlo být spravedlivě požadováno, aby budoucí smlouvu o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu uzavřeli. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl.
Žalovaný ve svém vyjádření zdůraznil, že právo rozvedeného manžela budoucí převodkyně předmětný byt užívat zaniklo následkem jeho dobrovolného vystěhování z bytu dříve, než došlo k uzavření posuzované smlouvy o budoucí smlouvě. Poukázal rovněž na okolnost, že žalobci s rozhodnutím zavazujícím rozvedeného manžela budoucí převodkyně byt vyklidit po zajištění náhradního bytu byli seznámeni již před uzavřením předmětné smlouvy o smlouvě budoucí. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
– rozhodné pro dovolací přezkum.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno žalobci jako účastníky řízení, zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Dovolání shledal přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. hlediska v něm uvedená), neboť při řešení dovoláním označené otázky hmotného práva, na němž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou). Vzhledem ke spotřebitelskému charakteru uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí (žalovaný ji uzavíral v postavení podnikatele a žalobci v postavení spotřebitelů - §52 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“) přitom přípustnosti dovolání při štěpení rovnodílných nároků dvou dovolatelů nebrání ani limit zakotvený v ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelé je ani nenamítají.
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázky vymezené dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ve smyslu ustanovení §712 odst. 6 obč. zák., ve znění účinném do 31. 10. 2011, tj. i v okamžiku uzavření posuzované smlouvy o smlouvě budoucí, rozvedený manžel, jemuž byla pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely uložena povinnost byt vyklidit po zajištění bytu náhradního, byl oprávněn byt užívat i nadále. Nebyl přitom povinen se z bytu vystěhovat a vyklidit jej, dokud mu nebyla zajištěna odpovídající bytová náhrada. V uvedené době mu tak svědčilo právo bydlení přiznané pravomocným soudním rozhodnutím. Toto právo bylo současně vázáno k bytu, z nějž mohl být rozvedený manžel vyklizován, nikoliv k osobě druhého z rozvedených manželů, který byl určen výlučným nájemcem bytu. Nebylo lze jej tudíž uplatňovat ve vztahu k jinému bytu než tomu, v němž měl rozvedený manžel dle soudního rozhodnutí právo bydlet. Povinnost rozvedeného manžela (výlučného nájemce bytu) strpět výkon práva druhého z rozvedených manželů, který má byt vyklidit, v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, přitom přecházela na jeho právního nástupce. Rozvedený manžel tak nebyl povinen byt vyklidit, dokud mu nebyla druhým z rozvedených manželů, jenž byl určen výlučným nájemcem bytu, nebo jeho právním nástupcem (v případě převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu nabyvatelem těchto práv a povinností), zajištěna přiznaná bytová náhrada (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 31/2002, nebo např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2299/2010, ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2298/2004, ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 26 Cdo 3228/2006, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2491/2004, či rozsudek ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2096/2005).
Vzhledem k výše uvedenému právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž v poměrech projednávané věci dovozuje, že bez ohledu na to, zda právo rozvedeného manžela budoucí převodkyně na zajištění náhradního bytu zaniklo či nikoliv, předmětný byt v případě převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu (važících se k danému bytu) budoucí převodkyní na žalobce užívacím právem rozvedeného manžela převodkyně zatížen být nemohl, když povinnost k zajištění bytové náhrady „nelpí na bytu“, nýbrž sleduje toho z manželů, který se po zrušení společného nájmu bytu manžely stal výlučným nájemcem, správné není.
V situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu (odvolací soud se při závěru o tom, že předmětný byt užívacím právem třetí osoby zatížen být nemohl, existencí právního důvodu opravňujícího žalovaného k přijetí sporovaného plnění ve výši 85.000,- Kč dále nezabýval), proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věty první, o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu