ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4964.2017.2
sp. zn. 28 Cdo 4964/2017-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce P. P. , D., zastoupeného Mgr. Alexandrem Petrem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 629/4, proti žalované K. K. , K., zastoupené Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem v Brně, Štefánikova 136/66, o zaplacení částky 240.595,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 247/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2017, č. j. 49 Co 263/2016-114, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 7. 10. 2014, č. j. 25 C 247/2013-30, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 240.595,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 28.800,- Kč k rukám zástupce žalované (výrok II.). Žalobce se zaplacení předmětné částky domáhal z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout na jeho úkor tím, že peněžní prostředky získané úvěrem spláceným žalobcem byly užity na modernizaci nemovitosti ve vlastnictví žalované. Soud prvního stupně zamítl žalobu pro neunesení břemene tvrzení, neboť žalobce řádně netvrdil, jaká konkrétní částka z jeho majetku byla vynaložena na zhodnocení nemovitosti žalované, na základě jakých skutečností byla poskytnuta a k jakému datu. Dále neuvedl, jaké konkrétní splátky úvěru za žalovanou uhradil, resp. jaké splátky a k jakému datu měl hradit sám. Netvrdil ani, jaké konkrétní práce byly na nemovitosti žalované provedeny, k jakému datu a v jaké hodnotě, či jakým způsobem a k jakému datu vyzval žalovanou k vydání částky odpovídající výši investic do její nemovitosti. Jelikož se žalobce ani jeho zástupce bez omluvy nedostavili k jednání nařízenému na den 7. 10. 2014, nemohl je soud ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. vyzvat k doplnění absentujících skutkových tvrzení a nezbylo mu, než podanou žalobu zamítnout.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 12. 2015, č. j. 49 Co 111/2015-58, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Obsah spisu dle odvolacího soudu nasvědčuje tomu, že v projednávané věci nastala fikce uznání nároku dle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř., neboť žalovaná zareagovala na výzvu k vyjádření ve smyslu ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. až po uplynutí soudem stanovené třicetidenní lhůty. Není tedy zřejmé, z jakého důvodu soud prvního stupně ve věci nerozhodl rozsudkem pro uznání a napadené rozhodnutí je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby o žalobě znovu rozhodl s tím, že pokud bude mít za to, že fikce uznání nároku nenastala, měl by tento závěr řádně odůvodnit; v opačném případě bude namístě rozhodnout rozsudkem pro uznání ve smyslu ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř.
V rámci opětovného projednání věci rozhodl Okresní soud Brno-venkov rozsudkem pro uznání ze dne 23. 5. 2016, č. j. 25 C 247/2013-78, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 240.595,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 72.060,- Kč k rukám zástupkyně žalobce (výrok II.). Dospěl k závěru, že jelikož se žalovaná k podané žalobě vyjádřila ve smyslu ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. až po uplynutí soudem stanovené lhůty, má se za to, že uplatněný nárok v souladu s ustanovením §114b odst. 5 o. s. ř. uznala. Fikce uznání by nenastala pouze tehdy, pokud by žalovaná prokázala, že jí v podání vyjádření bránil vážný důvod a současně by takový vážný důvod sdělila soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření. Ani jedno však žalovaná neučinila. Námitku žalované, že řízení mělo být zastaveno, popř. žaloba odmítnuta, neshledal soud prvního stupně důvodnou. Žaloba specifikuje právní důvod vzniku nároku žalobce i jeho výši, je tedy z pohledu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. dostatečně určitá a postup dle ustanovení §43 odst. 1, 2 o. s. ř. není namístě. K důvodům svědčícím pro zastavení řízení pak žalovaná ničeho neuvedla.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 5. 2017, č. j. 49 Co 263/2016-114, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozsudek pro uznání se nevydává. Zrekapituloval, že dne 29. 4. 2014 byl ve věci vydán platební rozkaz, jehož součástí byla výzva dle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., a který byl doručen žalované do vlastních rukou dne 13. 5. 2014. Dne 28. 5. 2014 žalované uplynula patnáctidenní lhůta pro podání odporu, ode dne 29. 5. 2014 tudíž začala plynout poskytnutá třicetidenní lhůta k podání vyjádření ve smyslu ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., jejíž poslední den připadl na pátek 27. 6. 2014. Žalovaná své vyjádření k žalobě zaslala až dne 30. 6. 2014, tj. po uplynutí soudem stanovené lhůty, a je tedy nepochybné, že pokud by byly splněny další zákonné podmínky, nastala by ve věci fikce uznání nároku podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. Z platné právní úpravy plyne, že podmínky pro vydání usnesení ve smyslu ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. jsou splněny jen tehdy, bylo-li ve věci rozhodnuto platebním rozkazem v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení §172 odst. 1, 2 o. s. ř. Uplatněné právo ve smyslu ustanovení §172 odst. 1 o. s. ř. vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem tehdy, jestliže právní posouzení v žalobě vylíčených rozhodujících skutečností vede samo o sobě k závěru, že žalobní návrh je po právu. Soud zjišťuje pouze to, zda existuje právní norma, o níž žalobce uplatněný nárok opírá, a zda skutkové okolnosti, jak jsou žalobcem vylíčeny, jeho tvrzené subjektivní právo skutečně zakládají. Aby soud mohl rozhodnout platebním rozkazem, nesmí z žalobních tvrzení vyplývat jakákoliv okolnost zpochybňující důvodnost uplatněného nároku. Žaloba musí obsahovat jasná skutková tvrzení týkající se vzniku pohledávky, její splatnosti, výše úroků, doby, od které se úroky požadují, jakož i všech dalších složek, z nichž se uplatněný nárok vyvozuje. Uvedeným podmínkám žalobce v projednávané věci nedostál, neboť ze žalobních tvrzení nevyplývá, zda a kdy žalobce vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení, a není tedy ani zřejmé, zda a kdy nastala splatnost uplatňovaného nároku. S ohledem na nedostatečné vylíčení rozhodných skutečností odvolací soud uzavřel, že ve věci nebyly naplněny předpoklady pro vydání platebního rozkazu, tudíž nebylo možné aplikovat ani tzv. kvalifikovanou výzvu dle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., a ve věci nemohla nastat ani fikce uznání nároku ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. Jelikož soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání ve smyslu ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř., aniž byly pro takový postup splněny zákonné podmínky, odvolacímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí změnit tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení otázky, „zda je odvolací soud vázán svým vlastním právním názorem, případně právním názorem souřadného soudu, vyjádřeným v předcházejícím řízení ve věci“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále k řešení otázky, „zda je odvolací soud oprávněn hodnotit tvrzení jedné ze stran v případě, kdy ani soud prvního stupně tato nikterak neprokazoval a nehodnotil, když k tomu nebyl povinen, respektive zda je odvolací soud oprávněn vůbec přezkoumávat hodnocení tvrzení, ke kterému soud prvního stupně dospěje“, která nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena. Ve vztahu k první předestřené otázce spatřuje nesprávnost právního posouzení především v tom, že odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl zcela v rozporu s vlastním právním názorem vyjádřeným v jeho předchozím rozhodnutí ze dne 9. 12. 2015, č. j. 49 Co 111/2015-58, v němž dovodil fikci uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. V napadeném rozsudku posléze učinil i přes nezměněné okolnosti případu závěr přesně opačný, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz usnesení ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 587/2005), jakož i Ústavního soudu (viz nález ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10), které jsou založeny na zásadě vázanosti soudů vlastními rozhodnutími. Má za to, že odvolací soud svým postupem zasáhl do právní jistoty účastníků, do jejich legitimního očekávání, a že narušil kontinuitu a předvídatelnost soudního rozhodování, které tvoří pilíře práva účastníků na spravedlivý proces. Ve vztahu k druhé formulované otázce pak žalobce spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že odvolací soud, ačkoliv k tomu není oprávněn, hodnotil skutková tvrzení uvedená v žalobě, respektive přezkoumával hodnocení těchto tvrzení provedené soudem prvního stupně. Žalobce v žalobě tvrdil splatnost pohledávky dne 16. 10. 2013, což soud prvního stupně vyhodnotil jako dostatečně určité tvrzení a rozhodl ve věci platebním rozkazem. Odvolací soud poté, přestože sám uvedl, že se pravdivost žalobcem tvrzených skutečností v rozkazním řízení neosvědčuje ani neprokazuje, dospěl k závěru, že je nutné hodnocení skutkových tvrzení provedené soudem prvního stupně přezkoumat. V rámci uvedeného přezkumu pak změnil skutková zjištění, k nimž dospěl ve svém původním rozhodnutí, a to aniž by došlo k jakékoliv změně okolností projednávané věci, což dovolatel považuje za postup svévolný a protiprávní. Má za to, že ke zjišťování skutkového stavu a hodnocení tvrzení a důkazů je povolán především soud prvního stupně, přičemž přezkum jím provedeného hodnocení je vyloučen, s výjimkou hodnocení, které by bylo v rozporu se základními principy logiky. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání žalobce projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. pak stanoví, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K řešení otázky, „zda je odvolací soud vázán svým vlastním právním názorem, případně právním názorem souřadného soudu, vyjádřeným v předcházejícím řízení ve věci“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nezávisí. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v rámci rozsudku ze dne 7. 10. 2014, č. j. 25 C 247/2013-30, učinil právní závěr o nástupu fikce uznání ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř., zatímco v následném rozhodnutí v téže věci, tj. v dovoláním napadeném rozsudku ze dne 24. 5. 2017, č. j. 49 Co 263/2016-114, zaujal názor přesně opačný. Tím měl zasáhnout do legitimního očekávání žalobce, že bude v obdobných věcech rozhodováno stejným způsobem a do jeho práva na spravedlivý proces. Dovolací soud dospěl k závěru, že námitka dovolatele není důvodná. Z obsahu spisu plyne, že odvolací soud svým v pořadí prvním rozhodnutím zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně nikoli proto, že by učinil právní závěr o nastoupení fikce uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř., nýbrž pro nedostatečnost odůvodnění napadeného rozsudku a z ní plynoucí nepřezkoumatelnost. Ve vztahu k otázce, zda ve věci nastala fikce uznání nároku, naopak výslovně uvedl (viz str. 4 rozsudku), že odpovědět na ni přísluší soudu prvního stupně, který je povinen svůj závěr řádně odůvodnit. Z uvedeného vyplývá, že za situace, kdy odvolací soud v rámci svého prvotního rozhodnutí nezaujal dovolatelem tvrzený právní názor, nemohl se od něho následně odchýlit, a tudíž ani zasáhnout do práva žalobce na spravedlivý proces. Dovolatelem formulovaná otázka tedy přípustnost dovolání založit nemůže, neboť nesplňuje kritéria stanovená v ustanovení §237 o. s. ř. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani druhá dovolatelem předestřená otázka, „zda je odvolací soud oprávněn hodnotit tvrzení jedné ze stran v případě, kdy ani soud prvního stupně tato nikterak neprokazoval a nehodnotil, když k tomu nebyl povinen, respektive zda je odvolací soud oprávněn vůbec přezkoumávat hodnocení tvrzení, ke kterému soud prvního stupně dospěje“, neboť odvolací soud v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí postupoval zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud ustáleně dovozuje, že předpoklady pro vydání usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. jsou v případě, kdy ve věci došlo k vydání platebního rozkazu, splněny pouze tehdy, bylo-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené v ustanovení §172 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4000/2011). Uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem tehdy, jestliže jejich posouzení samo o sobě vede k právnímu závěru o důvodnosti žalobního návrhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod č. 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže lze vydat platební rozkaz pouze za situace, kdy žalobní nárok vyplývá z žalobních tvrzení, jsou pro případ kvalifikované výzvy při rozhodnutí věci platebním rozkazem stanoveny v tomto směru přísnější požadavky než v případě kvalifikované výzvy pro povahu věci nebo okolnosti případu, včetně požadavku, aby uplatněný nárok vyplýval ze žalobních tvrzení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod č. 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod č. 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Neuvedl-li žalobce v rámci žalobního návrhu k otázce splatnosti nároku ničeho vyjma konkrétního data, nelze závěru odvolacího soudu, že v projednávané věci nebyly naplněny podmínky pro vydání platebního rozkazu, neboť žaloba neobsahovala skutková tvrzení v takovém rozsahu, aby z nich nárok žalobce v celém rozsahu vyplýval, vytknout nesprávnost či nepřiměřenost. Je nepochybné, že z pouhého posouzení v žalobě uvedeného data splatnosti, k němuž žalobce neuvedl žádnou bližší argumentaci, nelze právní závěr o důvodnosti žalobního návrhu (zejm. v části obsahující specifikaci zákonného úroku z prodlení) bez dalšího učinit, což s sebou nutně nese mj. důsledek v podobě nemožnosti vydání platebního rozkazu, potažmo usnesení ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř.
Pakliže dovolatel namítá, že odvolací soud nebyl oprávněn „hodnotit skutková tvrzení uvedená v žalobě, respektive přezkoumávat hodnocení těchto tvrzení provedené soudem prvního stupně“, jedná se o námitku zcela lichou. Dle ustanovení §205b o. s. ř. platí, že u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§153a o. s. ř.). Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že posouzení dostatečnosti žalobních tvrzení z hlediska určení, zda ve věci bylo možné vydat platební rozkaz, následně na něj navazující usnesení ve smyslu §114b odst. 1, a potažmo i případný rozsudek pro uznání, představuje naopak nezbytnou, integrální součást přezkumné činnosti odvolacího soudu ve smyslu §205b o. s. ř.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu