ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5184.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5184/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, ve věci žalobce M. R., zastoupeného Mgr. Janem Lžičařem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 37/24, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, IČ: 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 2.307.060,50 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 95/2011, k dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2015, č. j. 28 Co 138/2015-231, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 8. 2014, č. j. 31 C 95/2011-179, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 2.307.060,50 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení (výrok I.), a současně bylo stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní právní otázku, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení této v jeho rozhodovací praxi již vyřešené právní otázky.
Dovolatel důvody přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na dovolacím soudem dosud neřešeném posouzení rozsahu povinnosti žalobce tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v souvislosti s vynaložením nákladů na nutnou opravu a údržbu společné věci výlučně jedním z rovnodílných spoluvlastníků bez dohody s druhým z nich.
Nejvyšší soud přitom již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k problematice břemene tvrzení vysvětlil, že rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením §101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl břemeno tvrzení.
Rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí věci je pak určen skutkovou podstatou (hypotézou) hmotněprávní normy, jež má být podle úsudku soudu použita k právnímu posouzení žaloby. Hypotéza právní normy totiž vymezuje okruh rozhodujících skutečností, které je každý z účastníků povinen tvrdit a následně prokázat. Na úplnost právně významných skutečností tvrzených žalobcem je tudíž třeba usuzovat na základě předběžné právní kvalifikace skutkového děje (skutku), kterým odůvodňuje opodstatněnost svého nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007).
Jestliže tedy Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi při výkladu ustanovení §137 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (jimiž se vzhledem k ustanovení §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, řídí i práva a povinnosti účastníků vzniklá z titulu tvrzeného bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít v období od 10. 6. 2007 do 30. 4. 2011), přijal závěr, dle nějž investice vynaložené jedním ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními a nemající základ v tzv. majorizaci (většinovém spoluvlastnictví) zakládají investujícímu spoluvlastníku právo na vydání bezdůvodného obohacení, které ostatním spoluvlastníkům vzniklo, s tím, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení nabyté v souvislosti s vynaložením nákladů na nutnou opravu nebo údržbu společné věci vzniká za trvání spoluvlastnického vztahu vynaložením těchto nákladů (srov. rozsudek NS ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, uveřejněný pod č. 91/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3436/2013, usnesení ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3175/2011 nebo rozsudek ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 22 Co 4079/2011, případně přiměřeně též rozsudek ze dne 14. 3. 1980, sp. zn. 3 Cz 29/79, uveřejněný pod č. 37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je žalobce domáhající se vydání takovéhoto bezdůvodného obohacení se zřetelem k hypotéze použité právní normy povinen vylíčit, jaké konkrétní činnosti (práce) byly v souvislosti s nutnou opravou nebo údržbou společné věci provedeny, v jaké výši účastník na jejich realizaci vynaložil náklady a kdy (z hlediska běhu promlčecí doby) se tak stalo.
V posuzovaném případě však žalobce uvedené skutečnosti ani přes řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. (poskytnuté mu při jednání prvostupňového soudu konaném dne 15. 4. 2014) nevylíčil, když v písemném podání ze dne 6. 5. 2014, aniž specifikoval jednotlivé konkrétní činnosti (práce), toliko uváděl, že v období od 10. 6. 2007 do 30. 4. 2011 vynaložil na správu a údržbu společných nemovitých věcí 4.714.121,- Kč, z čehož 103.252,96 Kč uhradil za spotřebovanou elektřinu, 70.147,- Kč za spotřebovanou vodu, 41.750,- Kč za odvoz odpadu a zbývající část za blíže nepopsané pomocné stavební práce a nakládání s odpady. Odvolací soud proto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci, dospěl k závěru, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, pročež žalobě nelze vyhovět. Bez specifikace (popisu) jednotlivých činností (prací) a konkretizace nákladů vynaložených ve vztahu k té které realizované činnosti totiž nelze posoudit, zda šlo toliko o nutnou opravu a údržbu společné věci či o jiné investice (jejichž vypořádání se řídí odlišným právním režimem, viz např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, uveřejněný pod č. 91/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), do jaké míry byly náklady na uvedené činnosti (práce) vynaloženy účelně, ani zda byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení z hlediska běhu promlčecích dob uplatněn včas.
Odkazoval-li přitom žalobce na předložené daňové doklady, dlužno dodat, že soudní praxe sice připouští možnost splnit požadavek vylíčení rozhodujících skutečností i výslovným odkazem na listinu, kterou žalobce připojí k žalobě, v žádném případě však nelze připustit, aby žalobce předložil soudu celou řadu listin a v žalobě (či jejím doplňku) souhrnně a nekonkrétně, bez vztahu k jednotlivým rozhodným tvrzením odkázal na tyto listiny. Takový postup by totiž stíral rozdíl mezi skutkovými tvrzeními stran a skutkovými zjištěními, která soud činí z provedených důkazů, zcela nepřípustným způsobem by přenášel aktivitu a odpovědnost příslušející účastníkům řízení na soud a byl by též v rozporu se základními zásadami občanského (sporného) řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti. Nepřichází tudíž do úvahy, aby předložené listiny nahradily skutková tvrzení účastníků řízení, zejména pak skutková tvrzení podstatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010, a jeho usnesení ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2953/2009, či ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2921/2015, jehož závěry obstály i v ústavněprávní rovině, viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 3356/15).
Vytýká-li pak dovolatel, že soudy nižšího stupně nesprávně uzavřely, že neunesl důkazní břemeno, aniž provedly veškeré jím označené důkazy, případně namítá-li, odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, že výše vzniklého bezdůvodného obohacení měla být určena na základě znaleckého posouzení či úvahy soudu ve smyslu ustanovení §136 o. s. ř., zjevně pomíjí, že na závěru o neunesení důkazního břemene rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, když důvodem zamítnutí žaloby bylo již (výše posuzované) neunesení břemene tvrzení, bez něhož právně významné skutečnosti dokazovány být nemohou.
Napadá-li konečně dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu i v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení, či ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, neuplatňuje ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. žádnou samostatnou argumentaci (ačkoliv rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání - §242 odst. 3 o. s. ř.). Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, dovolání odmítl i ve vztahu k uvedeným výrokovým částem (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované, jež v dovolacím řízení nepodala písemné vyjádření, náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu