ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5326.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5326/2015-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) M. K., N., b) H. K., N., obou zastoupených JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburku, Boleslavská třída 137/8, proti žalovanému Novému bydlení Nymburk, družstvu, se sídlem v Liberci, Roháčova 122/2, IČ 25451588, zastoupenému Mgr. Janem Hraškem, advokátem se sídlem v Liberci IV, Revoluční 123/17, o zaplacení částky 152 940 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 122/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. června 2015, č. j. 30 Co 8/2015-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 099,20 Kč k rukám Mgr. Jana Hraška, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 22. května 2014, č. j. 13 C 122/2013-54, ve výroku I., jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, částku 190 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zatímco ve zbývající části výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 152 940 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok II.); současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu zamítnutí žaloby na zaplacení 152 940 Kč, podali žalobci dovolání s odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. V dovolání shrnuli dosavadní průběh řízení a vyjádřili nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že postupem, kdy žalobci platili kupní cenu garáže započtením, nevzniklo žalovanému žádné bezdůvodné obohacení, neboť tuto částku nedostal zaplacenu. V dané věci jde o pohledávky vzájemné, způsobilé k započtení a úkon směřující k započtení byl žalobci učiněn. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl odmítnutí dovolání s odůvodněním, že neobsahuje dovolací důvod, ani nezmiňuje konkrétní judikaturu, s níž má být napadené rozhodnutí v rozporu, a výtky žalobců jsou pouze ekvitního charakteru. Navrhováno je odmítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení) a řádně zastoupenými advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř. shledal, že dovolání žalobců trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání podle §237 o. s. ř. s uvedením toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat je lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.), jež představuje počínaje 1. 1. 2013 jediný způsobilý dovolací důvod. Dovolání současně musí být formulováno tak, aby z něj bylo zcela konkrétně patrné, které z hledisek přípustnosti vyjmenovaných v §237 o. s. ř. (jedno či více z nich) má dovolatel za naplněné a musí uvést, a to ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a současně zcela konkrétně vyložit, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem (§241a odst. 3 o. s. ř.) a odůvodnit, jaké právní posouzení považuje za správné.
Žalobci v dovolání sice uvedli, že splnění předpokladu přípustnosti z hlediska §237 o. s. ř. spatřují v tom, že odvolací soud se při svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak to vyžaduje ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.) avšak neuvedli již, kterou judikaturu (která skutkově a právně obdobná rozhodnutí) mají na mysli a dále zejména neuvedli žádný způsobilý důvod dovolání, tj. právní posouzení věci, které pokládají za nesprávné s vysvětlením, v čem tato nesprávnost spočívá (§241a odst. 3 o. s. ř.); neuvedli zcela konkrétně, v čem spočívá nesprávnost řešení, jež formuloval odvolací soud, a ve spojení s tímto řešením neformulovali žádnou právní otázku, ve které se odvolací soud měl odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu (a od které). Dovolání, které v úvodní části představuje pouhou rekapitulaci průběhu řízení, je pak ve zbytku podle svého obsahu toliko prostou polemikou se závěry odvolacího soudu bez kvalitativního přesahu, který pro tento mimořádný opravný prostředek vyžaduje ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Vyjádření prostého nesouhlasu se závěry odvolacího soudu nepostačuje. Ostatně to, že na dovolání coby mimořádný opravný prostředek jsou kladeny procesním předpisem vyšší (odlišné) požadavky, než např. na odvolání, je vyjádřeno mimo jiné i v povinném zastoupení účastníka advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na shora rekapitulovaný obsah dovolání lze uzavřít, že dovolatelé nepředložili Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí a v níž by se odvolací soud odchýlil od zcela konkrétně specifikovaných a již ustálených judikaturních závěrů dovolacího soudu. Jak sdělení některého z předpokladů přípustnosti dovolání, tak uvedení zcela konkrétního důvodu dovolání jsou nutné obsahové náležitosti dovolání, jejichž absence (i jen jedné z nich) brání pokračování v dovolacím řízení. Nedostatečně konkrétní formulace právního problému (otázky) v podobě polemiky se závěry soudu nepostačují. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl postupem podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ; anebo důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. l. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 – jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Ačkoli žalobci napadli rozhodnutí soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k této části rozhodnutí žádné námitky neuplatnili, když ani nenaznačili, v čem spatřují přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k nákladovému výroku (výroku III) rozsudku odvolacího soudu. Absence těchto obligatorních náležitostí (§241a odst. 2 o. s. ř.) přitom (opět) představuje vadu, kterou po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání nelze odstranit (§241b odst. 3 o. s. ř.) a která brání pokračování řízení o dovolání, pročež muselo být i z tohoto důvodu odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3635/2014).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalovaného patří odměna advokáta v částce 7 220 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a daň z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] z obou těchto částek, což celkem představuje sumu 9 099,20 Kč, kterou jsou žalobci povinni nahradit žalovanému k rukám jeho advokáta.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu