ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5420.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5420/2015-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) O. Ž. , P., a b) J. M., P., zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o náhradu nákladů řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 27/2014, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2015, č. j. 69 Co 233/2015-60, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2015, č. j. 69 Co 233/2015-60, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 5. 3. 2015, č. j. 11 C 27/2014-46, řízení zastavil (výrok I.), žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a rozhodl, že žalobcům se vrací část soudního poplatku ve výši 21 768 Kč (výrok III.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 7. 2015, č. j. 69 Co 233/2015-60, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 54 982,40 Kč (výrok II.), a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 2 359,50 Kč (výrok III.). Podle odvolacího soudu předmětem řízení byl v dané věci nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků (veřejného prostranství) s tím, že tento případ nelze hodnotit jako běžnou agendu vyřizovanou žalovaným, pro kterou by se žalovaný nemohl nechat zastoupit advokátem. Důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení nemůže být ani sama skutečnost, že po podání žaloby došlo ke změně judikatury. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal v projednávané věci důvod pro aplikaci §150 o. s. ř, neboť nejen majetkové, sociální, osobní či jiné poměry žalobců, ale ani okolnosti sporu neodůvodňují užití tohoto výjimečného institutu. Náklady vynaložené žalovaným na právní zastoupení advokátem v této věci nemohou být proto z týchž důvodů posuzovány jako neúčelné.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost odůvodnili odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), popř. §238 o. s. ř. V této souvislosti poukazovali na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, rozhodnutí ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012 a ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013 s odůvodněním, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Poukazovali též na rozhodnutí Městského soudu v Praze blíže uvedená v dovolání, v nichž bylo rozhodnuto odlišně než v dané věci s tím, že náklady nebyly přiznány. Odkazovali rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 586/2014. Namítali, že odvolací soud tak nerespektoval v daném případě ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která považuje zastoupení statutárních měst advokáty za náklady, které nejsou účelně vynaloženy a jako takové by neměly být přiznány. Navrhli proto změnit usnesení odvolacího soudu tak, že se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů a rovněž ani náhrada nákladů dovolacího řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen o. s. ř.) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., přistoupil k posouzení jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se v návaznosti na rozhodovací praxi soudu Ústavního již opakovaně přiklonil k názoru, že u statutárních měst (mimo jiné výslovně též u hlavního města Prahy) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na jejich zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Jinými slovy judikatura možnost přiznání práva na náhradu nákladů statutárnímu městu (státu) nevyloučila zcela, nýbrž ji omezila na případy, kdy je tohoto zastoupení prokazatelně třeba, a to např. proto, že jde o případ mimořádně složitý či mimo běžnou agendu, kterou statutární město (jeho právní oddělení) běžně či opakovaně vyřizuje. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se totiž dále podává, že zaměstnávají-li dotčené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze rozumně očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Závěry o neúčelnosti nákladů na zastoupení statutárního města advokátem si současně nikterak neprotiřečí se zásadou úspěchu ve věci, jakožto výchozím kritériem rozhodování o nákladech civilního sporného řízení (akcentovaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1085/13), neboť nesměřují k odlišnému vymezení účastníka, jemuž mají být nahrazeny, ale toliko odpovídají na otázku, jaké výdaje kompenzovat (respektive nekompenzovat) coby účelně vynaložené a které nikoli.
Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutečností známých mu z jeho úřední činnosti (množství obdobných sporů vedených vůči žalovanému městu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků jiných vlastníků, na nichž se nachází veřejné prostranství, a obdobnost právní argumentace používané v daných sporech), shledává projednávanou věc vymykající se běžné agendě statutárního města co do své složitosti a dovozuje z této skutečnosti účelnost nákladů vynaložených na zastoupení žalovaného hlavního města Praha advokátem, odchyluje se od výše citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, přičemž předestřenou otázku účelnosti advokátního zastoupení statutárních měst v civilním sporném řízení zjevně není nutno oproti stávající judikatuře posuzovat jinak. Ani odvolacím soudem zdůrazňovaná výše uplatněné pohledávky (680 220 Kč s příslušenstvím) není okolností, jež by byla způsobilá prokázat účelnost zastoupení žalovaného advokátem z důvodu právní složitosti či mimořádnosti projednávané věci. Za uvedené situace se tudíž požadavek žalovaného města na náhradu výloh spojených s jeho advokátním zastoupením v projednávané věci nejeví obhajitelným.
Pro úplnost považuje dovolací soud za vhodné doplnit, že judikaturní ustálenost v otázce náhrady nákladů statutárního města vyplývá i z celé řady rozhodnutí, v nichž byl uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení s totožným skutkovým základem, přičemž jde jak o rozhodnutí data staršího, tak i o rozhodnutí, která Nejvyšší soud vydal v době nedávné (viz např. usnesení z 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, citované výše, usnesení z 5. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4648/2015), a i proto neshledává Nejvyšší soud jediného důvodu se v dané věci od již ustáleného výkladu odchýlit.
Závěr odvolacího soudu, že v dané věci náklady vynaložené žalovaným na právní zastoupení advokátem nemohou být posuzovány jako neúčelné, je tudíž nesprávný.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud usnesení odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243e odst. 1 o. s. ř. a §243e odst. 2, věty první, o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení, a to včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. října 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu