ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5456.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 5456/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně RNDr. V. K., DrSc., zastoupené JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní 33, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Společenství vlastníků Musilova 10/12, IČ: 26271516, se sídlem v Brně, Musilova 10/12, zastoupeného JUDr. Radimem Kuchtou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 6, o určení právní skutečnosti , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 41/2012, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2015, č. j. 18 Co 335/2014-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a žalovaná vůči sobě navzájem nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované k rukám JUDr. Radima Kuchty, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení 2.178,- Kč.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2014, č. j. 18 C 41/2012-97, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že pozemek parc. č. 443/3 katastrálního území H. ve smyslu ustanovení §60a zákona č. 219/2000 Sb. netvoří jednotný funkční celek s domem, nacházejícím se na pozemcích parc. č. 443/1 a 443/2 katastrálního území H., eventuálně o určení, že pozemek parc. č. 443/3 katastrálního území H. ve smyslu ustanovení §60a zákona č. 219/2000 Sb. tvoří jednotný funkční celek s domem, nacházejícím se na pozemcích parc. č. 443/1 a 443/2 katastrálního území H., „nejdále“ 3 metry od tohoto domu; a bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení (výrok I.). Současně odvolací soud stanovil, že žalobkyně a žalovaná vůči sobě navzájem nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.), a uložil žalobkyni, aby vedlejšímu účastníkovi na straně žalované nahradila náklady odvolacího řízení 4.356,- Kč (výrok III.).
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto v jeho rozhodovací praxi již vyřešených právních otázek.
Žalobkyně předestřela otázku, zda je naplněn naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení, že pozemek parc. č. 443/3 katastrálního území H. ve smyslu ustanovení §60a zákona č. 219/2000 Sb. netvoří jednotný funkční celek s domem, nacházejícím se na pozemcích parc. č. 443/1 a 443/2 katastrálního území H., eventuálně na určení, že pozemek parc. č. 443/3 katastrálního území H. ve smyslu ustanovení §60a zákona č. 219/2000 Sb. tvoří jednotný funkční celek s domem, nacházejícím se na pozemcích parc. č. 443/1 a 443/2 katastrálního území H., „nejdále“ 3 metry od tohoto domu, v situaci, kdy byla, coby osoba oprávněná ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., uvedena státem v omyl ohledně zastavěnosti nárokovaného pozemku parc. č. 443/3 katastrálního území H. a následně jí byl státem přislíben prodej tohoto pozemku, podmíněný však tím, že jej stát nebude povinen ve smyslu ustanovení §60a zákona č. 219/2000 Sb. bezúplatně převést na družstevní vlastníky sousedícího bytového domu. Mínila, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od (blíže nekonkretizované) rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, že dovolací soud uvedenou otázku při svém rozhodování dosud neřešil.
Nejvyšší soud přitom již formuloval a odůvodnil závěr, že žaloba o určení existence určité právní skutečnosti (zda určitá právní skutečnost je či není dána) není žalobou o určení právního vztahu nebo práva ve smyslu §80 o. s. ř., a jde tak o žalobu, jež přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2000, pod číslem 120). Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud opakovaně shledal nepřípustnou žalobu o určení, co je součástí nemovité věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2616/2010 /jej napadající ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3544/12/, ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4647/2008, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 260/2012, či ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010). Dle závěrů dovolacího soudu nelze vyhovět ani žalobě o určení, co součástí nemovité věci naopak není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3449/2012), či o určení, že určitý objekt je jedinou stavbou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4176/2008, ústavní stížnost proti němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3083/10).
Domáhá-li se tedy žalobkyně určení, že jí vymezený pozemek netvoří jednotný funkční celek s jinými nemovitými věcmi, případně že takovýto celek vytváří toliko v žalobou specifikovaném rozsahu, jde o žalobu na určení existence určité právní skutečnosti, jež ve světle výše citované judikatury Nejvyššího soudu, aprobované též závěry soudu Ústavního, není žalobou o určení právního vztahu nebo práva ve smyslu §80 o. s. ř., a jde tak o žalobu, jež přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští. Jelikož uvedený druh žaloby (na určení, která nemovitá věc tvoří jednotný funkční celek s jinými nemovitými věcmi) zákon nepředvídá, odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jestliže žalobu neshledal přípustnou a zamítl ji, aniž se zabýval důvody, pro něž se žalobkyně domáhala požadovaného určení.
Napadá-li konečně dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu i v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení, a v nákladových výrocích II. a III., nevymezuje ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., v čem spatřuje důvody přípustnosti dovolání. Dovolání v uvedeném rozsahu navíc se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013, jež je pro posouzení věci vzhledem k okamžiku zahájení řízení a vydání napadeného rozhodnutí rozhodné) nemůže být ani přípustné. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání v naznačeném rozsahu rovněž odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádné z účastnic, neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované, jež se k dovolání nevyjádřila, v tomto stádiu řízení náklady nevznikly.
Vedlejšímu účastníkovi na straně žalované, jenž se k dovolání žalobkyně písemně vyjádřil, Nejvyšší soud za užití ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. přiznal vůči žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení sestávajících z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 1.500,- Kč (§7 bod 5, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrady hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhrady za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 378,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. května 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu