ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5536.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5536/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. P. K. , IČ 495 54 760, se sídlem v Olomouci, Horní lán 1231/37, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalované HC Olomouc s. r. o. , IČ 258 49 123, se sídlem v Olomouci, Hynaisova 9a, zastoupené Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 645/2, o 525.000 Kč , vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 11/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. ledna 2016, č. j. 75 Co 299/2015-224, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.971,2 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Brože do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, č. j. 29 C 11/2014-172, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 525.000 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, dle nichž uzavřela žalovaná s HC PSG Zlín, o. s. (dále též jen „HC Zlín“) dne 28. 8. 2013 smlouvu o postoupení registračních práv k nezletilému hráči V. K. (synu žalobce), na základě níž HC Zlín ve prospěch žalované uhradil částku 605.000 Kč. Shodnou sumu (z níž bylo ke dni podání žaloby zaplaceno 525.000 Kč) se žalobce zavázal zaplatit klubu HC Zlín smlouvou ze dne 10. 9. 2013, za což mu měla být postoupena práva k hráči V. K. Na ni pak tytéž strany navázaly v dohodě ze dne 30. 10. 2013, podle níž je žalobce oprávněn domáhat se vrácení eventuálního bezdůvodného obohacení získaného žalovanou na úkor HC Zlín. Smlouvu o přestupu hráče ze dne 28. 8. 2013 považoval okresní soud za platné ujednání, na podkladě kterého došlo k přestupu syna žalobce z olomouckého klubu do HC Zlín, jako jehož hráč byl V. K. následně zaregistrován Českým svazem ledního hokeje (dále jen „ČSLH“). Z uvedeného dovodil, že žalobce mohl být toliko ve smluvním vztahu s HC Zlín a nikoliv se žalovanou, jež proto nemůže být ve věci pasivně věcně legitimovanou, a to ani v případě neplatnosti smlouvy o převodu registračních práv, již žalobce namítal, pročež žalobu zamítl. Kontrakt sjednaný mezi žalobcem a HC Zlín dne 30. 10. 2013 pak označil za neurčitý akt, jenž jako účelově vytvořená listina nemůže mít na věcnou legitimaci účastníků řízení vliv. Podrobněji se již nezabýval platností hráčské smlouvy sjednané mezi synem žalobce a HC Olomouc – mládež, o. s., jakož ani opodstatněností výše sumy za jeho přestup. Ve vztahu k tomu toliko poukázal na smlouvu o spolupráci mezi žalovanou a HC Olomouc – mládež, o. s. (jež jsou u ČSLH společně evidovány pod jedním registračním číslem jako jeden klub – HC Olomouc) a sdělení ČSLH, dle nichž žalovaná disponovala hráčskými a registračními právy k nezletilému hráči.
K odvolání žalobce přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jenž je rozsudkem ze dne 18. 1. 2016, č. j. 75 Co 299/2015-224, změnil tak, že žalovanou povinoval k úhradě částky 525.000 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud na rozdíl od soudu okresního shledal smlouvu o převodu registračních práv mezi HC Olomouc s. r. o. a HC Zlín absolutně neplatnou, neboť žalovaná nebyla s ohledem na společné prohlášení učiněné jí a HC Olomouc – mládež, o. s. dne 15. 5. 2013 držitelem předmětných práv, která tak nemohla platně převést, z čehož dovodil, že se přijetím částky 605.000 Kč na úkor HC Zlín bezdůvodně obohatila ve smyslu §451 odst. 2 a §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Neztotožnil se ani s posouzením okresního soudu ve vztahu k ujednáním mezi žalobcem a HC Zlín, z nichž (z dohody ze dne 30. 10. 2013 ve spojení se dřívější smlouvou ze dne 10. 9. 2013) je zřejmá vůle stran pro případ shora popsané situace (existence bezdůvodného obohacení na straně žalované) převést pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení na žalobce, jenž je proto oprávněn se příslušného plnění domáhat i soudně. Dohodu žalobce a HC Zlín tedy kvalifikoval jako smlouvu o postoupení pohledávky dle §524 obč. zák., pročež shledal žalobce aktivně věcně legitimovaným a žalovanou naopak povinnou k úhradě žalované částky. Z vylíčených důvodů krajský soud přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně a žalobě uplatňující nárok na nižší částku, než kterou žalovaná na základě neplatné smlouvy obdržela, v plném rozsahu vyhověl.
Uvedené rozhodnutí napadla žalovaná dovoláním, jež má za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Krajskému soudu vytýká, že právo na vydání plnění poskytnutého z neplatné smlouvy přiznává osobě, jež nebyla stranou smlouvy, což odporuje ustálenému výkladu přijímanému v judikatuře Nejvyššího soudu, na jehož konkrétní rozhodnutí odkazuje. Rovněž za nesprávný pokládá výklad ujednání obsažených v dohodě ze dne 30. 10. 2013 mezi žalobcem a HC Zlín, a tedy i závěr, že se jedná o smlouvu o postoupení pohledávky dle §524 obč. zák., neboť je přesvědčena o absenci patřičných projevů vůle dotčených stran. Nelze proto mít žalobce za ve věci aktivně věcně legitimovaného. Odlišný názor od odvolacího soudu zastává dovolatelka i stran toho, kterému ze subjektů příslušelo disponovat s registračními právy hráče, přičemž je přesvědčena, že takové oprávnění svědčilo jí a opačné smýšlení krajského soudu považuje za neodůvodněný restriktivní výklad dohody o spolupráci mezi ní a HC Olomouc – mládež, o. s. Posouzení pasivní věcné legitimace žalované ve sporu pak označuje za otázku, jež má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Odvolacímu soudu vedle zmíněného vytýká nesprávný procesní postup odporující pravidlům zakotveným v §213 o. s. ř., vyžádal-li si bez předchozího návrhu účastníků podrobné sdělení ČSLH, na němž následně založil své právní závěry. Pro řečené dovolatelka navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření zpochybňuje přípustnost dovolání, zcela se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhuje je napadající mimořádný opravný prostředek odmítnout, eventuálně zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je podle čl. II. bodu 2 ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není možné považovat za přípustné ve smyslu shora citovaného ustanovení.
Brojí-li žalovaná proti závěru odvolacího soudu o v daném sporu věcně legitimovaných subjektech, lze se s jejím míněním ztotožnit potud, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění poskytnutém na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci, což bylo dovozeno a je ustáleně přijímáno judikaturou Nejvyššího soudu (viz kupř. jeho rozsudky ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, a ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, či jeho usnesení ze dne 14. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 1590/2005, a ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 16/2012). Nicméně již není možné přisvědčit jejímu názoru, dle něhož se napadené rozhodnutí uvedeným tezím příčí. Nelze totiž odhlédnout od faktu, že právo na vydání bezdůvodného obohacení (ač v době ujednání eventuálního) ze vztahu mezi HC Zlín a žalovanou založeného neplatnou smlouvou o přestupu syna žalobce ze dne 28. 8. 2013 bylo stranou smlouvy (HC Zlín) postoupeno žalobci kontraktem ze dne 30. 10. 2013. Brojí-li pak žalovaná v části svého podání označené číslem (3) proti výkladu této dohody jako smlouvy o postoupení pohledávky podle §524 obč. zák., napadá toliko skutková zjištění nalézacího soudu. V této souvislosti se jeví vhodným připomenout konstantní judikaturu dovolacího soudu, dle níž rozpoznává-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o zjištění skutkové, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jedná se již o aplikaci práva na daný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, či usnesení téhož soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 370/2006, jakož i ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3875/2012, a ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3528/2015). Proto také z námitek dovolatelky zpochybňujících konkrétní zjištění obsahu smluvních ujednání (zejména otázku směřování vůle stran a jejího výkladu) nelze na přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. usuzovat, jelikož skutková zjištění sama o sobě nemohou být předmětem dovolacího řízení, neb Nejvyššímu soudu jakožto instanci toliko přezkumné a nikoliv nalézací nepřísluší v řízení seznaný skutkový stav jakkoli revidovat (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3494/2016, jakož i v něm odkazovaná rozhodnutí). Ani ostatní námitky naznačující neplatnost zmiňované dohody nemohou přípustnost dovolání založit, neboť kvalifikace provedená odvolacím soudem zcela koresponduje zákonné normě, jakož i judikatuře Nejvyššího soudu, dle níž, stejně jako podle právní teorie, může být předmětem postoupení i pohledávka budoucí, tj. taková, která v době uzavření postupní smlouvy ještě neexistuje a má vzniknout teprve v budoucnu. Rovněž je takto způsobilá i pohledávka, jejíž existence je sporná, a ta, jejíž vznik je vázán na splnění podmínky. Okamžik postupu budoucí pohledávky je pak totožný s okamžikem, kdy vznikne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2529/2007, či ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1362/2016, dále viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1568). Neplatnost dané smlouvy taktéž nemůže způsobit ani eventuální nemožnost převést na žalobce jakožto u ČSLH neregistrovaný subjekt registrační práva k hráči, poněvadž i v případě, byla-li by taková dispozice vyloučena, nezpůsobí řečený nedostatek neplatnost relativně samostatného ujednání o postoupení pohledávky.
Pro úplnost pak lze doplnit, že zatímco ve prospěch žalované byla poskytnuta konkrétní finanční částka, HC Zlín z neplatné smlouvy o přestupu hráče ze dne 28. 8. 2013 nikterak neprofitoval. Registrace syna žalobce pod nový klub totiž proběhla na základě přestupního lístku podepsaného HC Olomouc – mládež, o. s., jakožto oprávněným subjektem. Sjednání smlouvy o postoupení pohledávky z eventuálního bezdůvodného obohacení tedy nebránila ani nutnost pamatovat na vypořádání vzájemné restituční povinnosti stran neplatné smlouvy (k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006).
Oponuje-li dále dovolatelka závěru o neplatnosti přestupní smlouvy ze dne 28. 8. 2013, akcentujíc s odkazem na dohodu o spolupráci mezi ní a HC Olomouc – mládež, o. s., že právě jí náleželo oprávnění k převodu registračních práv k synu žalobce, opomíjí, že krajský soud při svém úsudku zohledňoval též společné prohlášení obou subjektů tvořících klub HC Olomouc, jež zmiňovanou dohodu pro konkrétní sezónu (1. 5. 2013 – 30. 4. 2014) modifikovalo tak, že předmětná práva i nadále náležela občanskému sdružení. Nutno zdůraznit, že právě uvedené bylo zásadní příčinou, pro niž odvolací soud považoval žalovanou za neoprávněnou k převodu registračních práv, v důsledku čehož shledal dohodu o přestupu neplatnou. Nelze tedy uvažovat o dovolatelkou naznačovaném nedůvodném restriktivním výkladu dohody o vzájemné spolupráci mezi složkami olomouckého hokejového klubu.
Má-li pak žalovaná za to, že by otázka její pasivní věcné legitimace ve sporu měla být posouzena dovolacím soudem jinak, neodpovídá její žádost významově znění §237 o. s. ř., dle něhož může přípustnost dovolání založit Nejvyšším soudem již dříve vyřešená právní otázka, která má být posouzena jinak (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolatelka se nicméně změny ustálené judikatury zjevně nedomáhá ani v tomto směru nenastiňuje relevantní argumentaci, nýbrž požaduje toliko řečený aspekt sporu posoudit odlišně od konkluze odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání nemohou zapříčinit ani námitky žalované tvrdící procesní pochybení odvolacího soudu, jenž měl postupovat v rozporu s příslušnými normami procesního předpisu. Dovolatelka předně ve vztahu k této otázce nikterak nenaznačuje, v čem spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Tedy neozřejmuje, jak se při jejím posuzování odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, či jedná-li se o otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud neřešenou, řešenou rozdílně, anebo proč by mělo v daném směru dojít k judikatorní změně. Nadto se jeví příhodným uvést, že nelze přitakat mínění žalované o nerespektování ustanovení §213 a násl. o. s. ř. odvolacím soudem, poněvadž jeho postup byl zcela korektní. Občanský soudní řád totiž nevylučuje provedení i účastníky nenavrženého důkazu, jsou-li splněny jím předvídané podmínky (viz §213a odst. 1 o. s. ř. a přiměřeně též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4027/2007, či ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1966/2006).
Ze shora vylíčeného je patrné, že k namítanému odklonu od judikatury Nejvyššího soudu soudem odvolacím nedošlo. Nepředložila-li pak žalovaná jinou otázku, pro niž by na dovolání bylo možné nahlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., nezbylo Nejvyššímu soudu než je dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §7 bodu 6 a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.420 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.971,2 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 6. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu