ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5820.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5820/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce K. Č., H. K., zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, s adresou pro doručování: Hradec Králové, Resslova 1253/17a, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství , IČ 000 20 478, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o 132.400 Kč , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 87/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2015, č. j. 19 Co 458/2014-466, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2015, č. j. 19 Co 458/2014-466, vyjma části výroku I., jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. února 2014, č. j. 29 C 87/2005-425, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. února 2014, č. j. 29 C 87/2005-425, s výjimkou výroku I., se ruší a věc se vrací v naznačeném rozsahu Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 2. 2014, č. j. 29 C 87/2005-425, uložil žalované zaplatit žalobci částky 5.400 Kč (výrok I.) a 127.000 Kč (výrok II.), přičemž rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Žalobce svůj požadavek na uvedený obnos dovozoval ze skutečnosti, že na základě kupních smluv nabyl se svou manželkou do společného jmění pozemky v převážném rozsahu zatopené vodní nádrží, o níž měli původně mylně za to, že je též jejich vlastnictvím, a s níž posléze nakládala žalovaná, respektive její právní předchůdci, aniž by žalobci a jeho manželce poskytla náležitou kompenzaci. Pronajala-li přitom žalovaná v období od 1. 10. 1999 do 31. 12. 2001 vodní nádrž, a tedy v podstatě i zatopené parcely, třetí osobě, pak se tím dle žalobce bezdůvodně obohatila dle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve znění pozdějších předpisů, v rozsahu odpovídajícím nájemnému, za něž žalovaná původně nabízela pronájem žalobci, tj. ve výši 5.400 Kč. Nabytím účinnosti zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále též jen „zákon o vodách“), ke dni 1. 1. 2002 pak v souladu s §50 písm. c) tohoto předpisu vznikla žalobci a jeho manželce jakožto vlastníkům pozemků, na nichž se nachází koryto vodního toku, povinnost strpět v něm umístění vodního díla zbudovaného před účinností daného předpisu, za což jim měla být v souladu s uvedeným ustanovením, jakož i §128 odst. 2 obč. zák. a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listiny“) poskytnuta náhrada. Učiněná zjištění vedla soud k závěru, že v období od 1. 10. 1999 do 31. 12. 2001, po něž vlastnické právo žalobce nebylo omezeno uložením zákonné povinnosti ve smyslu §50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., vzniklo žalované užíváním pozemků žalobce bez právního důvodu bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného placeného v daném místě a čase za užívání srovnatelných nemovitostí, jež bylo znalecky vyčísleno částkou 600 Kč za měsíc. Jelikož žalobcem bylo požadováno toliko 200 Kč měsíčně, mohl soud žalobnímu žádání v této části vyhovět. Byla-li dále od 1. 1. 2002 v souladu s §50 písm. c) zákona o vodách již předmětná povinnost explicitně uložena zákonem, avšak mezi žalovanou a žalobcem nebyla ani k tomuto dni uzavřena smlouva o užívání pozemků, pak se žalovaná jejich užíváním rovněž bezdůvodně obohatila a žalobci lze přiřknout kompenzaci za popsanou restrikci vlastnického práva. Výši dotčeného majetkového prospěchu přitom znalec vyčíslil částkou 127.000 Kč, odpovídající jednorázové náhradě „navždy“ za omezení vlastnického práva ke dni 1. 1. 2002. I v tomto rozsahu tedy soud žalobě vyhověl.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, č. j. 19 Co 458/2014-466, jako věcně správné potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací instance aprobovala úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované užíváním pozemků umístěním vodní nádrže za období přecházející účinnosti zákona o vodách, a to ve výši odpovídající částce, jež by za užívání dané plochy byla dle znaleckého posudku obvykle hrazena. Rovněž shledala správným přiřčení jednorázové kompenzace za omezení vlastnického práva s účinností od 1. 1. 2002 v důsledku povinnosti strpět na pozemcích užívání vodního díla [uložené ustanovením §50 písm. c) zákona o vodách] ve výši 127.000 Kč. Uvedená suma je přitom přesvědčivě podložena znaleckým posudkem i výslechem znalce, přičemž ji nelze mít za náležitě zpochybněnou ani poukazem na závěry učiněné v obdobném sporu projednávaném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Co 389/2014, v němž s ohledem na procesní laxnost účastníků byl za adekvátní náhradu označen obnos odlišný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, majíc za to, že dovolací soud se doposud nezaobíral tím, jak by měla být stanovena výše jednorázové náhrady za omezení vlastnického práva spočívající v povinnosti strpět na pozemku vodní dílo dle §50 písm. c) zákona o vodách, potažmo interpretací úpravy obsažené v §59a citovaného předpisu. V rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 1408/2004, v němž byla řešena zčásti obdobná problematika a akcentováno, že zatopením pozemku je konzumována výlučně jeho užitná hodnota, pak byl zaujat názor rozdílný oproti v nynějším řízení se prosadivšímu závěru znalce, který vycházel mimo jiné z ročního výnosu z chovu ryb a nerespektoval zemědělskou povahu dotčených parcel. Dovolatelka zdůraznila, že vodní nádrž, k níž se váže projednávaný spor, je k chovu ryb využitelná jen omezeně a ve vyšší míře slouží veřejně prospěšným účelům. Míní, že kompenzaci za restrikci vlastnického práva povinností strpět vodní dílo dle §50 písm. c) zákona o vodách, respektive §59a téhož zákona, je třeba stanovit jako u věcných břemen postupem dle §16b zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, přičemž základem pro její výpočet by mělo být nájemné za běžnou zemědělskou půdu. Časový dopad regulace v §50 písm. c) zákona o vodách by pak dle žalované měl být pojímán tak, že zahrnuje celé období omezení vlastnického práva (tedy i to, jež předcházelo účinnosti zmiňovaného předpisu).
Chybným se dovolatelce rovněž jeví, že se soudy nezabývaly nedostatky znaleckého posudku Ing. Hlavatého, ani výtkami, jež vůči němu vznášela. Kritizuje též skutečnost, že soud znalci fakticky uložil posouzení právní otázky, neboť zákon o vodách, ani jiný předpis výslovně nereguluje způsob určení náhrady za omezení vlastnického práva či její charakter. Znalecký posudek vychází ze stanovení kompenzace podle tzv. věčné renty bez identifikace normy tento postup podpírající, přičemž ani v rozhodnutích soudů nižších stupňů není vysvětleno, proč byl zvolen naznačený způsob. Posudek dále rozporně označuje pozemky dotčené vodním dílem a nedostatečně objasňuje, jaká celková výměra byla rozhodující pro výpočet přiznané částky, nerespektuje oceňovací vyhlášku a pracuje s mylným údajem obvyklého nájemného. Odkázaly-li pak soudy ve stěžejní otázce výše náhrady právě na tento znalecký posudek, jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná.
Nejvyšší soud by se měl vyjádřit také k interpretaci §13 o. z. Odvolací soud svůj náhled, jenž se značně odchýlil od závěrů vyslovených v kauze obdobné, vysvětlil toliko rozdílnou aktivitou účastníků řízení. Takto ovšem nelze zdůvodnit zcela rozdílné názory na shodné otázky řešené v obou sporech, tj. způsob vyčíslení kompenzace za omezení vlastnického práva, jež byla v prvém sporu určena dle ustanovení o náhradě za zřízení věcného břemene, a dále význam znaleckého posudku, který zde figuroval jako zásadní důkazní prostředek, zatímco v oné dřívější při nebylo jeho neprovedení důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvého stupně. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelka završila návrhem, aby Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení rozsudků soudů obou instancí a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil opodstatněnost argumentů žalované a navrhl, aby bylo dovolání coby nedůvodné zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající v souladu s §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V projednávané věci nebylo možné přehlédnout, že dovoláním byl napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto jednak o požadavku na vydání náhrady za užívání pozemků v období od 1. 10. 1999 do 31. 12. 2001 a jednak o jednorázové kompenzaci za omezení vlastnického práva dle §50 písm. c) zákona o vodách v období po 1. 1. 2002. Řečená oprávnění pak lze v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 160/2013, a ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 283/2014) pokládat za nároky se samostatným skutkovým základem, vůči nimž je zapotřebí posuzovat přípustnost dovolání zvlášť, byť o nich odvolací soud rozhodl jedním výrokem. Byla-li tedy žalovaná soudy povinována k zaplacení částky 5.400 Kč z titulu bezdůvodného obohacení za užívání pozemků před účinností zákona o vodách, nezbývá než s odkazem na §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. uzavřít, že ve vztahu k řečenému obnosu je přípustnost dovolání vyloučena již s ohledem na jeho bagatelní výši. V naznačeném rozsahu tak musel být předmětný opravný prostředek odmítnut (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Ve zbytku je ovšem třeba pokládat dovolání za přípustné, neboť postup odvolacího soudu při stanovování náhrady za omezení vlastnického práva se vymyká ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud setrvale akcentuje, že určení přiměřené kompenzace za restrikci vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nepředstavuje otázku skutkovou, nýbrž otázku právní (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3012/2012, potažmo rozsudek téhož soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1425/2014), jejíž řešení znalci nepřísluší (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, nebo jeho rozsudek ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4229/2008), neboť právní posouzení věci náleží výhradně soudu (srov. mezi jinými usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2422/2016). Náhrada za omezení vlastnického práva (soudem prvního stupně mylně ztotožňovaná s bezdůvodným obohacením, jež je arci právním řádem konstruováno jako institut odlišný) má být stanovena na základě úvahy soudu zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu, kupříkladu intenzitu restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době převodu vlastnického práva dotčená limitace oprávnění vlastníka existovala (srov. přiměřeně namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014), jakož i předpokládaný vliv příslušného omezení na tržní cenu nemovitosti (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010). Pakliže tedy soudy obou instancí shledaly, že zákonem daná limitace vlastnického práva žalobce je takové intenzity, že si zasluhuje poskytnutí peněžité kompenzace (tento úsudek ostatně není dovoláním rozporován, přičemž Nejvyšší soud je při svém přezkumu uplatněnými dovolacími důvody vázán), bylo namístě, aby v návaznosti na zjištěné okolnosti uvážily přiléhavý způsob její kvantifikace, přičemž v rámci těchto svých vývodů mohou coby východisko uplatnit též znalecké posouzení hodnoty pozemků či zjištění obvyklého nájemného. Přenechaly-li nicméně určení náhrady v podstatě bezvýhradně znalci, jejich rozhodnutí jako věcně správná neobstojí a dovolání lze již z tohoto důvodu pokládat za důvodné.
Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů rezignovaly na předestření úvah, na základě nichž by měl být nárok žalobce důvodným právě v uplatněné výši, není zde ani právních závěrů, ve vztahu k nimž by bylo možné přezkoumávat opodstatnění výtek žalované stran adekvátnosti provedeného vyčíslení výše kompenzace za omezení vlastnického práva. Zmíněný nedostatek pak rovněž brání náležitému posouzení výhrad týkajících se nedostatečného reflektování §13 o. z. odvolacím soudem. Třebaže lze mít pochybnosti, zda různá míra procesní aktivity účastníků plně odůvodňuje rozdílnou interpretaci týchž právních norem, nedostatečné rozvinutí úvah ohledně vyčíslení náhrady znemožňuje uvážení, není-li zde okolností takovýto postup ospravedlňujících, neboť zájem na shodném řešení týchž právních problémů vyjádřený ve zmíněném ustanovení v principu není na překážku patřičnému zhodnocení individuálních aspektů konkrétní kauzy či přiléhavě odůvodněné korekci dříve vyslovených právních závěrů (k otázce vzniku důvodného očekávání srov. více mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014).
Za dané procesní situace nebylo zapotřebí, aby se dovolací soud blíže věnoval zbývajícím dovolatelkou formulovaným námitkám. Toliko pro úplnost lze stran argumentu, že jednorázová náhrada přiznaná dle zákona o vodách potlačuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním pozemků před účinností tohoto zákona, stručně podotknout, že tato výhrada se zjevně týká nároku, ve vztahu k němuž nebylo shledáno dovolání přípustným. Navíc se jím dovolatelka dožaduje zásahu do již nabytých práv, jenž by podstatně narušil právní jistotu dotčených subjektů a jevil by se neslučitelným se základními principy našeho právního řádu (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10, bod 145 a násl.). Brojí-li žalovaná dále proti korektnosti znaleckého posudku a v něm uvedených údajů, zjevně tím zpochybňuje hodnocení provedeného důkazu, k jehož revizi dovolací soud dle účinné právní úpravy není povolán (k tomu viz též kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1155/2015, a ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2859/2016).
Pokud je dovolání shledáno přípustným, zkoumá Nejvyšší soud z úřední povinnosti, nezatěžují-li řízení před soudy nižších stupňů vady ohrožující správnost rozhodnutí ve věci. V daném případě nelze přehlédnout, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku náležitě nereagoval na výtky odvolatelky týkající se úplnosti a korektnosti znaleckého posudku, respektive údajů v něm předestřených, jakož i absence uvedení rozhodné výměry v rozhodnutí soudu prvního stupně. Není-li z jeho rozsudku seznatelné, jak na tyto námitky pohlíží, patří se jej pokládat za nepřezkoumatelný (viz například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, či ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016), a tudíž stižený vadou ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.
S ohledem na to, že shora vylíčená nesprávnost v právním posouzení zatěžuje rozhodnutí soudů obou instancí, přistoupil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty druhé, o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvého stupně a vrácení věci Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 9. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu