ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5914.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5914/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Komerční banky, a.s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, IČ 453 17 054, zastoupené Dr. Vítem Horáčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jana Zajíce 140/32, proti žalované CLEAR FORCE PROJECTS s. r. o., v likvidaci , se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 820/9, IČ 615 09 213, zastoupené JUDr. Jaroslavem Delongem, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 11, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 23/2008, o zaplacení částky 281.975.734,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 29.292.166,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2015, č. j. 39 Co 152/2015-1332, takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. března 2015, č. j. 16 C 23/2008-1315, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2015, č. j. 39 Co 152/2015-1332, se zrušují a řízení o návrhu žalované ze dne 10. 9. 2014 na přiznání osvobození od soudních poplatků se zastavuje .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 9. 3. 2015, č. j. 16 C 23/2008-1315, zamítl návrh žalované na osvobození od soudního poplatku za podání odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 5. 2014, č. j. 16 C 23/2008-1226. Soud prvního stupně předeslal, že o předchozích návrzích žalované na přiznání osvobození od soudních poplatků bylo již negativně rozhodnuto usneseními ze dne 29. 8. 2011, č. j. 16 C 23/2008-739, jež bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2011, č. j. 39 Co 409/2011-757, a ze dne 2. 5. 2012, č. j. 16 C 23/2008-791, které bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2012, č. j. 39 Co 210/2012-810 (ústavní stížnost proti nim podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3596/12). Dále poukázal na skutečnost, že argumentace žalované se v nově podané žádosti ve své podstatě oproti předchozím návrhům nijak zásadně nemění a ztotožnil se se svými předchozími rozhodnutími ohledně osvobození žalované od soudních poplatků. Uvedl, že žalovaná vlastní nemovitosti s tržní hodnotou 165.000.000,- Kč, které může pronajímat, v čemž jí nebrání ani jeho usnesení ze dne 27. 10. 2008, č. j. 16 C 23/2008-482, které bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2009, č. j. 39 Co 515/2008-522, a kterým bylo žalované zakázáno nemovitosti pouze zcizit, zatížit zástavním právem, zatížit právem odpovídajícím věcnému břemeni nebo zatížit právem předkupním jakožto právem věcným. Soud tedy uzavřel, že hospodářské poměry žalované se nijak výrazně nezměnily a tudíž, že žalovaná nesplňuje podmínky ani pro částečné osvobození od soudního poplatku, když u ní nejsou splněny zvlášť závažné důvody pro použití tohoto výjimečného institutu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 5. 2015, č. j. 39 Co 152/2015-1332, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud sice přisvědčil námitce žalované, že soud prvního stupně vycházel z nesprávně vyčíslené výše soudního poplatku za podání odvolání, která činí 3.361.879,- Kč, a nikoli 4.100.000,- Kč, uzavřel však, že pouze z tohoto důvodu nelze jeho rozhodnutí považovat za nesprávné. Stejně jako soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že žalovaná disponuje majetkovou hodnotou, z níž dosahuje či může dosahovat značných příjmů a zdůraznil, že vydané předběžné opatření ze dne 27. 10. 2008, č. j. 16 C 23/2008-482, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 19. 1. 2009, č. j. 39 Co 515/2008-522, jí pronajímání nemovitostí nezakazuje. Daňová přiznání žalované navíc svědčí o setrvalém stavu, z něhož bylo vycházeno i v dřívějších rozhodnutích. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je věcně správné a podle ust. §219 o. s. ř. jej potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné „ve smyslu §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky procesního práva, konkrétně na posouzení podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a důvodné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, jakož i související usnesení soudu I. stupně a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zák. č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V dané věci je dovolání přípustné pro řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda v případě, kdy soud učiní závěr, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedošlo ke změně poměrů rozhodných pro (ne)přiznání poplatkového osvobození, má soud věcně rozhodnout o nové žádosti účastníka řízení o osvobození od soudních poplatků.
Je-li dovolání přípustné, přihlíží pak Nejvyšší soud z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z obsahu spisu vyplývá (a tuto okolnost zmiňují i soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí), že o návrhu žalované na přiznání osvobození od soudních poplatků bylo již dříve pravomocně rozhodnuto (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 8. 2011, č. j. 16 C 23/2008-739, potvrzené usnesením odvolacího soudu ze dne 21. 10. 2011, č. j. 39 Co 409/2011-757, a ze dne 2. 5. 2012, č. j. 16 C 23/2008-791, potvrzené usnesením odvolacího soudu ze dne 12. 7. 2012, č. j. 39 Co 210/2012-810). Lze-li pak na podkladě soudy nižších stupňů učiněných skutkových zjištění (posouzení jejich správnosti předmětem dovolacího přezkumu není) učinit závěr, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedošlo ke změně poměrů rozhodných pro (ne)přiznání poplatkového osvobození (poměřováno stavem v době předchozích rozhodnutí a stavem v době vydání napadeného rozhodnutí), mělo být řízení o dalším návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (§104 odst. 1, §159a a §167 odst. 2 o. s. ř.) - viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011, ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2565/2014, ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3031/2014, či ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4867/2015, dále srovnej též usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 766/10, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3146/14. Podáním nového návrhu žalovaná evidentně usilovala především o nepřípustnou revizi závěrů, na nichž jsou založena pravomocná rozhodnutí o jejich předchozích návrzích (jimž nebylo vyhověno), neboť žalovaná již soudní poplatek zaplatila (čímž je současně zpochybněna věrohodnost jejího tvrzení o nepříznivé majetkové situaci a objektivní neschopnosti zaplatit soudní poplatek).
Jestliže za daného stavu soudy nižších stupňů řízení nezastavily pro neodstranitelný nedostatek zmíněné podmínky řízení a rozhodly věcně i o dalším návrhu žalované na přiznání osvobození od soudních poplatků, zatížily řízení zmatečnostní vadou ve smyslu §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.) a pro překážku věci pravomocně rozhodnuté řízení o návrhu žalované ze dne 10. 9. 2014 na přiznání osvobození od soudních poplatků zastavil (§243e odst. 4 o. s. ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto usnesením, jímž se řízení skončí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu