ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.968.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 968/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) J. D. , a b) I. D. , zastoupených JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 238/39, proti žalovaným 1) Ing. M. K. , a 2) L. K. , zastoupeným Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 615/6, o zaplacení částky 155 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 52/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2016, č. j. 16 Co 287/2014-291, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 484,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Zahumenského, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. května 2014, č. j. 7 C 52/2005-241, jímž byla ve výroku I. žalovaným 1) a 2) uložena povinnost zaplatit žalobcům a) a b) oprávněným společně a nerozdílně částku 118 170 Kč s příslušenstvím, ve výroku II. byla žaloba zamítnuta co do částky 36 830 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, a to s odkazem na ustanovení §237 o. s. ř., a vedle polemiky s právním posouzením věci v dovolání uplatňovali především skutkové námitky a nesouhlasili rovněž s posouzením náhrady nákladů řízení. Tvrdili existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo byla řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Namítali, že soudy obou stupňů neměly opodstatněný důvod nepřiznat žalobcům náklady soudního řízení. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli odmítnutí dovolání jako nepřípustného s tím, že dovolání nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení) a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř. zabýval se prvotně jeho přípustností.
Předmětem řízení v této věci je nárok žalobců na zaplacení celkové částky 155 000 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení a dále dosavadní náklady řízení, které z hlediska řízení dovolacího představují, vedle nároku ve věci samé, relativně samostatný předmět řízení (nárok).
Pokud jde o žalobou uplatněný nárok, byli žalobci (dovolatelé) před soudem prvního stupně úspěšní v rozsahu 118 170 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení a neúspěšní pokud jde o částku 36 830 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení (v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta); v této podobě byl rozsudek potvrzen odvolacím soudem. Žalobci své dovolání ve vztahu k meritu podle jeho obsahu logicky (viz odstavec II. dovolání) směřovali pouze proti té části výroku I. odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby ohledně částky 36 830 Kč s příslušenstvím, a to i přesto, že podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží . V dané věci je tak zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, v němž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a zároveň nejde o žádný z případů, jež by v intencích §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vylučoval aplikaci takto nastaveného omezení; nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah, kde se tento limit neuplatní. Uplatněný meritorní nárok žalobců byl totiž nárokem z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu §457 obč. zák. v situaci, kdy prokazatelně nebyl realizován závazek vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní uzavřené podle §50a obč. zák. mezi fyzickými osobami (nepodnikateli). Ze shora uvedených příčin muselo být dovolání směřující proti (bagatelnímu) nároku ve věci samé odmítnuto postupem podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř.
Dále dovolání žalobců směřovalo proti (relativně) samostatnému procesnímu nároku na zaplacení dosavadních nákladů řízení, přičemž je zřejmé, že s ohledem na hodnotu jednoho úkonu právní služby (7 300 Kč) a počet těchto úkonů učiněných ve všech stupních dosavadního průběhu řízení (bylo rozhodováno čtyřikrát soudem prvního stupně a čtyřikrát soudem odvolacím) je podmínka překročení bagatelní částky 50 000 Kč nepochybně splněna, a proto se mohl dovolací soud dovoláním v této jeho části dále zabývat.
Předně třeba uvést, že dovolání není dalším v řadě řádných opravných prostředků, nýbrž jde o opravný prostředek mimořádný, jímž se napadá již pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, a i proto na ně (na jeho formální i obsahovou kvalitu) občanský soudní řád klade podstatně vyšší nároky než na odvolání.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání s uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., přičemž podat je lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání současně musí být formulováno tak, aby z něj bylo zcela konkrétně patrné, které z hledisek přípustnosti vyjmenovaných v §237 o. s. ř. je podle dovolatele naplněno a dále musí uvést (pouhá citace tohoto ustanovení či jeho části nepostačuje), a to ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a současně zcela konkrétně vyložit, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem (§241a odst. 3 o. s. ř.) a odůvodnit, jaké právní posouzení považuje za správné.
Žalobci v dovolání předně vůbec nevymezili žádný z předpokladů přípustnosti dovolání taxativně uvedených v §237 o. s. ř. (nesdělili, které z hledisek tam uvedených považují za splněné), jak to vyžaduje ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a neuvedli ani žádný způsobilý důvod dovolání, tj. právní posouzení věci, které pokládají za nesprávné s vysvětlením toho, v čem tato nesprávnost spočívá (§241a odst. 3 o. s. ř.). Pouhá polemika s postupem soudu aplikujícím ustanovení §150 o. s. ř. uvedená kriteria nesplňuje. Dovolatelé tedy nepředložili Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Jak sdělení některého z předpokladů přípustnosti dovolání, tak uvedení zcela konkrétního důvodu dovolání jsou nutné obsahové náležitosti dovolání, jejichž absence (i jen jedné z nich) brání pokračování v dovolacím řízení. Nedostatečně konkrétní odkazy na procesní pochybení bez vazby na požadavky vyslovené v ustanovení §237 o. s. ř. a absence pregnantní formulace právního problému (otázky) nepostačují. Nejvyšší soud proto i dovolání směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení odmítl podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ; anebo důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. l. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 – jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
K důvodům dovolání sluší se připomenout, že jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) je toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), jemuž nelze podřadit žalovanou kritizovaný postup odvolacího soudu v řízení; ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, smí dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé jsou povinni nahradit žalovaným 1) a 2) účelně vynaložené náklady dovolacího řízení (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a 146 odst. 3 o. s. ř.), k nimž patří odměna advokáta počítaná z předmětu řízení 36 830 Kč v částce 2 580 Kč (§6 odst. 1, §7 bod 5, §11 odst. 1 písm. d/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), náhrada hotových výdajů advokáta určená paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad v částce 604,80 Kč (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), t. j. celkem 3 484,80 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu