ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.1150.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1150/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně R. P. , zastoupené JUDr. Sylvou Chalupovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Horní lán 1210/29, PSČ 779 00, proti žalovanému Ing. M. M. , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 6 Cm 111/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. září 2015, č. j. 7 Cmo 190/2015-262, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.480 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 6 Cm 111/2014-162, jímž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 9. června 2014, č. j. 6 Cm 111/2014-45, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 960.000 Kč s 6% úrokem od 22. června 2013 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3.200 Kč a náklady řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §175 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – především zdůraznil, že nezbytným předpokladem pro to, aby se soud mohl v námitkovém řízení zabývat včas uplatněnými námitkami žalovaného, je jejich odůvodněnost. Za odůvodněné lze přitom považovat pouze takové námitky, které vymezují jednoznačně a nezaměnitelně skutek či skutky, o něž se námitková obrana opírá, neboť právě vylíčení okolností, na nichž žalovaný staví svoji obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu, vymezuje předmět námitkového řízení.
Se zřetelem k výše řečenému měl odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – v poměrech dané věci za řádně odůvodněné pouze ty námitky, v nichž žalovaný tvrdil, že (1) směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (dále též jen „sporná směnka“), „vykazuje“ rozpor s datem splatnosti, (2) že podpis výstavce na směnce není (buď vůbec, nebo alespoň řádným) podpisem žalovaného a (3) že do textu směnky byla dopsána doložka „bez protestu“. Jen těmito (řádně odůvodněnými) námitkami se přitom mohl soud prvního stupně věcně zabývat, což také učinil a dospěl (podle odvolacího soudu) ke správnému závěru, že žalovanému se jejich prostřednictvím správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Za projednatelnou naopak neměl (stejně jako soud prvního stupně) námitku započtení, jež neobsahuje „žádné konkrétní tvrzení“, jinak řečeno „žádné okolnosti, z nichž žalovaný takto formulovanou obranu vyvozuje“.
Odvolací soud konečně při rozhodování o tom, zda bude směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, nepřihlížel (jako k opožděným) ani k námitkám, jež žalovaný uplatnil až v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaným tvrzené skutečnosti o zajišťovací funkci sporné směnky, existenci a obsahu směnečné smlouvy, jakož i o okolnostech předcházejících vystavení směnky by se mohly stát předmětem námitkového řízení (před soudy obou stupňů) jen tehdy, byly-li by uplatněny již ve včas podaných námitkách; tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (se zřetelem k datu zahájení řízení v dané věci, k tomu srov. bod 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014. Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Námitka, podle níž byla dovolateli v průběhu řízení nesprávným postupem odvolacího soudu (odporujícím podle dovolatele ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř.) odňata možnost jednat před soudem, však způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) nevystihuje; jejím prostřednictvím totiž dovolatel uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., k jejímuž prověření slouží žaloba pro zmatečnost (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, ze dne 2. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 962/2014, nebo ze dne 30. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 2631/2016).
Ve vztahu k ostatním předestřeným otázkám, jež měly soudy nižších stupňů „vyhodnotit vadně“, pak dovolatel (posuzováno podle obsahu dovolání) nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. V důsledku této vady (§241a odst. 2 o. s. ř.), jíž dovolatel neodstranil v dovolací lhůtě (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva otevíraných uplatněnou dovolací argumentací (srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Bez zřetele k výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že ve své rozhodovací činnosti mnohokrát vysvětlil, že závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá již z ustanovení §175 o. s. ř. (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že za odůvodněné lze považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný přitom nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách (srov. dále např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 19/2013).
Přitom není pochyb o tom, že v projednávané věci ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaný žádné kauzální námitky (tj. námitky mající původ ve vlastních mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících) neuplatnil a při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, k nim proto (jak správně uzavřel odvolací soud) nebylo možné ani přihlížet.
Výše uvedeným judikatorním závěrům se pak nijak neprotiví (jsou s nimi naopak v souladu) ani úvahy soudů nižších stupňů týkající se otázky určitosti a projednatelnosti uplatněné námitky započtení. V situaci, kdy žalovaný v námitkách neuvádí (ani v základních rysech) skutkové okolnosti vzniku pohledávky, jež měla být použita k započtení proti pohledávce ze sporné směnky, nelze vskutku uzavřít, že z tvrzení obsažených v námitkách dostatečně zřetelně vyplývá, na jakých skutkových okolnostech žalovaný (ve vztahu k namítanému započtení) svoji obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Závěr soudů nižších stupňů o nedostatečném odůvodnění námitky započtení, a tedy i její neprojednatelnosti, tak je nepochybně správný.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 7. ledna 2016), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 963.200 Kč) částku 12.180 Kč, a dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 12.480 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 3. května 2017
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu