ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.1441.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 1441/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně J. K. , proti žalovaným 1) JUDr. Jaroslavě Šafránkové , advokátce, se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, PSČ 120 00, jako správkyni konkursní podstaty úpadce J. K., a 2) Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu - územní pracoviště pro Prahu 3 , se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 945/48, PSČ 190 00, za účasti úpadce J. K. , jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobkyně, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 70/2001, o dovolání vedlejšího účastníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. května 2016, č. j. 10 Cmo 24/2014-341, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 24. září 2009, č. j. 21 Cm 70/2001-188, Městský soud v Praze určil, že pohledávka druhého žalovaného, přihlášená do konkursního řízení vedeného na majetek úpadce J. K., není co do výše 186.889 Kč po právu (výrok I.), v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že druhý žalovaný nemá vůči úpadci pohledávku ve výši 116.108 Kč, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. dubna 2011, č. j. 13 Cmo 158/2010-244, 13 Cmo 159/2010, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. (první výrok), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok) a zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. září 2009, č. j. 21 Cm 70/2001-194 (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. dubna 2011 podal vedlejší účastník dovolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. března 2014, č. j. 21 Cm 70/2001-318, řízení o dovolání vedlejšího účastníka podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil.
Odvolání vedlejšího účastníka proti tomuto usnesení odmítl Městský soud v Praze – odkazuje na ustanovení §208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – jako opožděné usnesením ze dne 29. července 2014, č. j. 21 Cm 70/2001-331.
K odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. července 2014 (první výrok) a zamítl návrh vedlejšího účastníka, aby mu byl pro odvolací řízení ustanoven zástupce (druhý výrok).
Dovolání vedlejšího účastníka směřující proti usnesení odvolacího soudu ze dne 9. května 2016 Nejvyšší soud (aniž byl nucen zabývat se nedostatkem povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení – viz §241b odst. 2 o. s. ř.) odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2007, jelikož není přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu.
Spory o určení pravosti, výše či pořadí pohledávky podle §23 odst. 2 a 3 nebo §24 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, jsou spory vyvolanými konkursem (incidenčními spory).
Povaha sporu (to, že jde o spor vyvolaný konkursem) předurčuje i podobu (rozhodné znění) občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud v této věci postupuje při posouzení přípustnosti dovolání. Pro spory vyvolané konkursem podle zákona o konkursu a vyrovnání se totiž s přihlédnutím k §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), použijí dosavadní (k poslednímu dni účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání platné) právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). K tomu srov. zejména výklad podaný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněném pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2549/2010 (ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. května 2014, sp. zn. IV. ÚS 4420/12), ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3710/2013, nebo ze dne 28. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo 61/2016 (ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. června 2016, sp. zn. III. ÚS 1169/16).
K závěru, podle kterého proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není dovolání přípustné (čemuž odpovídalo i přiléhavé poučení o dovolání v napadeném usnesení), srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001 (uveřejněné pod číslem 41/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a ze dne 24. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2157/2016.
Ve vztahu k otázce (ne)přípustnosti dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud zamítl žádost účastníka o ustanovení zástupce (§30 o. s. ř.) srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003 (uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a ze dne 28. března 2013, sp. zn. 29 Cdo 601/2013.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání vedlejšího účastníka bylo odmítnuto a ostatním účastníkům podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2017
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu