ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.2515.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 2515/2017-507
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, proti žalovaným 1) M. M. , zastoupenému Mgr. Ing. Danielem Kováříkem, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 1875/40, PSČ 602 00 a 2) R. L. , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 117/2009, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2016, č. j. 7 Cmo 262/2016-482, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání prvního žalovaného v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 22. srpna 2016, č. j. 42 Cm 117/2009-473, kterým Krajský soud v Brně přiznal prvnímu žalovanému osvobození od soudních poplatků za odvolání podané proti rozsudku téhož soudu ze dne 17. prosince 2015, č. j. 42 Cm 117/2009-399, v rozsahu 50 %.
Proti usnesení odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“ a „R 4/2014“), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14.
V posuzované věci dovolatel k otázce přípustnosti dovolání uvedl, že v „rozhodování dovolacího soudu je rozhodovací praxe rozhodována rozdílně a právní otázka by měla být dovolacím soudem nesporně vyřešena jinak“ a dále že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“.
K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "soudní praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. též důvody R 4/2014).
Takové údaje se ovšem z dovolání (posuzovaného potud z obsahového hlediska) nepodávají, když dovolatel v něm nevymezuje žádnou konkrétní otázku, jejímž řešením by se měl Nejvyšší soud zabývat, ani blíže (byť jen slovně) neoznačuje judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, popř. jež by přistupovala k řešení konkrétní (dovolatelem vymezené a pro rozhodnutí ve věci významné) otázky rozdílně.
Ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř. pak v poměrech dané věci nedošlo ani prostřednictvím argumentu dovolatele, že „právní otázka by měla být dovolacím soudem (…) vyřešena jinak“, když takový požadavek významově neodpovídá žádnému z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. (k tomu srov. důvody R 80/2013 a R 4/2014).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatelem vytýkané vady řízení (zejména provádění a hodnocení důkazů) ani námitky, jež dovolatel vznáší proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, s účinností od 1. ledna 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2017
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu