ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.409.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 409/2014-412
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce SYDES s. r. o. , se sídlem v Praze 4 - Chodově, K remízku 1007/12, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 61678805, zastoupeného JUDr. Janou Novákovou, advokátkou, se sídlem v Kostelci nad Labem, Neratovická 218, PSČ 277 13, proti žalované D. Š. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vlastimilem Skopečkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 139/1, PSČ 301 00, o zaplacení částky 264.868,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 1406/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2013, č. j. 29 Co 196/2013-367, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2013, č. j. 29 Co 196/2013-367, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou u Okresního soudu v Nymburce (dále jen „okresní soud“) 15. července 2005 se žalobce (N.) domáhal po žalované (D. Š.) zaplacení částky 264.868,70 Kč s příslušenstvím (tvořeným specifikovaným úrokem z prodlení) s tím, že povinnost žalované zaniká v rozsahu plnění poskytnutého žalobci dlužníkem L. K. K. (dále jen „dlužník L“). Žalobu odůvodnil tím, že dlužník L byl k zaplacení předmětné částky s příslušenstvím zavázán (z titulu nezaplacené kupní ceny zboží, které mu žalobce dodal v době od 6. září 1999 do 16. září 1999) rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2002, č. j. 20 Cm 275/2000-65. Žalovaná byla jednatelkou dlužníka L od jeho vzniku v roce 1992 do 2. září 1999, kdy odstoupila z funkce, přičemž žalobce po ní požaduje úhradu předmětné částky z titulu ručení za závazky dlužníka L, jelikož nepodala návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka L, ačkoli ten byl v rozhodné době v úpadku.
[2] Rozsudkem ze dne 15. října 2008, č. j. 7 C 1406/2005-198, Okresní soud v Nymburce (dále jen „okresní soud“):
1/ Uložil žalované zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci rozsudku částku 264.868,70 Kč s příslušenstvím (tvořeným specifikovaným úrokem z prodlení) s tím, že povinnost žalované zaniká v rozsahu plnění poskytnutého žalobci dlužníkem L (bod I. výroku).
2/ Zamítl žalobu v rozsahu týkajícím se části úroku z prodlení (bod II. výroku).
3/ Rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku), včetně nákladů státu (bod IV. výroku).
[3] K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2009, č. j. 29 Co 278/2009-264:
1/ Změnil rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 264.868,70 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok).
2/ Změnil rozsudek okresního soudu v bodu IV. výroku o nákladech státu (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
[4] K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. dubna 2012, č. j. 29 Cdo 1539/2010-301 [ který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu ], zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 30. září 2009 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[5] Usnesením ze dne 9. července 2012, č. j. 29 Co 278/2009-318, odvolací soud zrušil rozsudek okresního soudu ze dne 15. října 2008 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Rozsudkem ze dne 14. prosince 2012, č. j. 7 C 1406/2005-333, okresní soud:
1/ Uložil žalované zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci rozsudku částku 264.868,70 Kč s příslušenstvím tvořeným 12% úrokem z prodlení z částky 17.129,50 Kč za dobu od 21. června 1999 do zaplacení, s 12% úrokem z prodlení z částky 15.142,10 Kč za dobu od 21. června 1999 do zaplacení, s 12% úrokem z prodlení z částky 25.695,60 Kč za dobu od 24. června 1999 do zaplacení, s 12% úrokem z prodlení z částky 26.729,90 Kč za dobu od 24. června 1999 do zaplacení, s 12% úrokem z prodlení z částky 76.591,20 Kč za dobu od 25. června 1999 do zaplacení, s 12% úrokem z prodlení z částky 60.775,40 Kč za dobu od 28. června 1999 do zaplacení, s 12% úrokem z prodlení z částky 28.435,70 Kč za dobu od 29. června 1999 do zaplacení, s 12% úrokem z prodlení z částky 12.417,30 Kč za dobu od 29. června 1999 do zaplacení a s 12% úrokem z prodlení z částky 1.952 Kč za dobu od 3. července 1999 do zaplacení, s tím, že povinnost žalované zaniká v rozsahu plnění poskytnutého žalobci dlužníkem L (bod I. výroku).
2/ Uložil žalované zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 118.180 Kč (bod II. výroku).
3/ Uložil žalované zaplatit státu do 30 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 12.407 Kč (bod III. výroku).
[7] Okresní soud – vycházeje z ustanovení §135 odst. 2 a §193 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2000, z ustanovení §306 odst. 1, §310, §391 odst. 1 a §397 obch. zák. a z ustanovení §4a odst. 1 až 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), ve znění účinném od 1. dubna 1998 do 30. dubna 2000 – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
[8] Předchozí řízení vedené (mezi týmiž účastníky) u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Cm 275/2000 bylo vůči žalované vedeno z titulu odpovědnosti za škodu podle §4a ZKV ( v rozhodném znění ). Šlo o odlišný právní nárok, uplatněný na základě rozdílných skutkových tvrzení, takže překážka věci pravomocně rozhodnuté nemůže být dána.
[9] Předmětný závazek z titulu ručení je závazkem akcesorickým, který je realizován, není-li pohledávka společnosti uspokojena; nadto je vázán na zavinění. Oproti tomu odpovědnost za škodu vychází ze základního předpokladu příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti podat včas návrh na prohlášení konkursu a vznikem škody, „vznikající objektivně“, tedy bez zavinění dotčené osoby. V daném případě tak okresní soud neshledal podmínky pro zastavení řízení dle §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
[10] Důvodná není ani námitka promlčení vznesená žalovanou. Promlčecí lhůta počala vůči žalované běžet v jednotlivých případech dnem následujícím po splatnosti jednotlivých faktur, tedy v době od 21. června do 3. července 1999. Žalobce uplatnil nárok dne 15. července 2005, tedy po uplynutí čtyřleté lhůty dle §397 obch. zák. Podle ustanovení §310 obch. zák. se však právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníku. Vůči dlužníku byla pohledávka uplatněna u Městského soudu v Praze dne 30. srpna 2000, čímž se běh promlčecí doby zastavil a začala dále běžet až dnem následujícím po právní moci rozsudku v oné věci, tj. 3. října 2002. K promlčení žalobcova práva vůči žalované tedy nedošlo.
[11] Uplatněný nárok posuzoval okresní soud podle ustanovení §193 odst. 2 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000), ve spojení s ustanovením §135 odst. 2 obch. zák. Obchodní zákoník pro účely posouzení úpadku odkazoval na zákon o konkursu a vyrovnání, který tento úpadek v rozhodné době upravoval v ustanovení §1. Úprava obsažená v obchodním zákoníku se může jevit problematickou v poměru k dalším povinnostem stanoveným i jiným osobám v §4a ZKV, zejména v poměru k úpravě odpovědnosti za škodu podle §4a odst. 3 ZKV. I přes vzájemné prolínání těchto úprav je okresní soud názoru, že obě úpravy obstojí vedle sebe.
[12] Rozsudkem č. j. 20 Cm 275/2000-65, který nabyl právní moci dne 2. října 2002, uložil Městský soud v Praze dlužníku L zaplatit žalobci částku 264.868,70 Kč s 15% úrokem z prodlení z částky 32.271,60 Kč za dobu od 21. června 1999 do zaplacení, z částky 52.425,50 Kč za dobu od 24. června 1999 do zaplacení, z částky 76.591,20 Kč za dobu od 25. června 1999 do zaplacení, z částky 60.775,40 Kč za dobu od 28. června 1999 do zaplacení, z částky 40.853 Kč za dobu od 29. června 1999 do zaplacení a z částky 1.952 Kč za dobu od 3. července 1999 do zaplacení. Žalobci se v řízení podařilo prokázat zaviněné porušení povinnosti žalované podat bez zbytečného odkladu návrh na konkurs na dlužníka L. Posouzení úpadku dlužníka L učinil soud předmětem znaleckého zkoumání a ve spojení s dalšími listinami vyšel z jednoznačného závěru znalce, že dlužník L k 20. červnu 1999 i v době předtím vykazoval znaky úpadku.
[13] Zavinění žalované dovodil okresní soud minimálně ve formě vědomé nedbalosti, s tím, že jako jednatelka dlužníka L měla (v rozhodném období) zabezpečovat obchodní vedení společnosti včetně řádného vedení účetnictví a měla informovat společníky o záležitostech společnosti. Při řádném plnění těchto povinností mohla žalovaná poznat, že se dlužník L nachází v úpadku. Žalovaná měla vědět o úpadku dlužníka L nejpozději k datu zpracování účetní závěrky k 31. prosinci 1998. Žalovaná tak ručí za závazky dlužníka L vzniklé po dni porušení povinnosti podat návrh na konkurs. Okresní soud proto uložil žalované zaplacení požadované jistiny včetně zákonných úroků z prodlení, jejichž výši a splatnost zjistil z jednotlivých faktur.
[14] K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. května 2013, č. j. 29 Co 196/2013-367:
1/ Potvrdil rozsudek okresního soudu (první výrok).
2/ Uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 10.080 Kč (druhý výrok).
[15] Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
[16] Okresní soud vystihl projednávanou problematiku věcně správně a vyčerpávajícím způsobem vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoli, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu (§157odst. 2 o. s. ř.); provedl rozsáhlé dokazování, ze kterého správně uzavřel, že v řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Cm 275/2000 šlo o nárok z titulu odpovědnosti žalované za škodu ve smyslu §4a ZKV (ve znění účinném od 1. dubna 1998 do 30. dubna 2000). Šlo tedy o rozdílný právní nárok na základě „zcela odlišného skutkového tvrzení“. Jakkoli je zřejmé, že v obou řízeních jde o úhradu žalované částky, nemají řízení shodný skutkový základ; navíc je rozhodováno na základě odlišného „právního nároku“. V řízení vedeném vůči žalované z titulu odpovědnosti za škodu ve smyslu §4a ZKV bylo nutno vycházet ze „základního předpokladu“ příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti včas podat návrh na prohlášení konkursu a „vznikem škody, vznikající objektivně, tj. bez zavinění“. V této věci jde o splnění akcesorického závazku ručitelem ve smyslu §193 odst. 2 obch. zák. „pokud není pohledávka realizována společností, tj. je vázána na zavinění“. Řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze proto nemůže tvořit překážku litispendence ve vztahu k předmětnému řízení (§83 odst. 1 o. s. ř.) a nebylo proto namístě řízení zastavit (§104 odst. 1 o. s. ř.).
[17] Okresní soud tedy věc správně posoudil dle §193 odst. 2 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) ve spojení s ustanovením §135 odst. 2 obch. zák., jehož obsahem je zaviněné porušení povinnosti podat bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu, jež mělo za následek vznik ručení jednatele za závazky společnosti, které vznikly po dni, kdy statutární orgán porušil svou povinnost.
[18] Obchodní zákoník při posouzení úpadku odkazoval na zákon o konkursu a vyrovnání, který úpadek v rozhodné době definoval způsobem uvedeným v §1 odst. 2 a 3 ZKV. Ze skutkových podstat obsažených v ustanovení §193 odst. 2 obch. zák. a §4a ZKV je patrno, že v obchodním zákoníku jde o „zvláštní úpravu vzhledem k obecné úpravě zákona o konkursu a vyrovnání“, která se vztahuje na všechny dlužníky.
[19] Je zcela zřejmé ( což vyplynulo i ze sdělení znalce Ing. Zdeňka Kroupy), že kdyby byl konkurs včas prohlášen, zbývalo by k rozdělení mezi věřitele více prostředků; je proto nutné přisvědčit právu věřitele domoci se nároku formou vzniku ručení členů statutárních orgánů.
[20] K otázce úpadku (§1 odst. 2 a 3 ZKV) provedl okresní soud odborné znalecké zkoumání (§127 o. s. ř.), z nějž ve spojení s dalšími, zejména listinnými, důkazy jednoznačně vyplynulo, že dlužník L před i po 20. červnu 1999 (tj. před datem vzniku závazku dlužníka L vůči žalobci) vykazoval znaky úpadku. Okresní soud vycházel ze splatnosti jednotlivých faktur a v řešeném případě „pro posouzení věci není rozhodný okamžik vzniku pohledávky“ (který však v jednotlivých případech zřejmě spadá nejpozději do měsíce června 1999).
[21] K naplnění další podmínky pro vznik ručitelského závazku žalované, tedy předpokladu zavinění, odvolací soud zdůrazňuje, že žalovaná jako jednatelka dlužníka L měla zabezpečovat řádné vedení účetnictví a měla informovat společníky o záležitostech dlužníka L, když „sama uvedla v rámci policejních výslechů vznik určité ztráty společnosti ke konci roku 1998, i z účetní závěrky společnosti, zpracovaného auditu, které byly žalované známy a činily cca 7 milionů korun, zejména však ze zápisu z valné hromady společnosti O. (obchodní firma dlužníka L v době do 6. prosince 1999) konané dne 16. prosince 1998, na níž zbývající společníky sama informovala o předlužení a úvaze o podání návrhu na konkurs“.
[22] Závazky dlužníka L byly dlouhodobé a stále se prohlubující; žalovaná tak z titulu své pozice u dlužníka L měla mít povědomost o úpadku společnosti nejpozději k datu zpracování účetní závěrky, tj. k 31. prosinci 1998. Odvolací soud se (proto) ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalovaná ručí za závazky společnosti, které vznikly po dni porušení povinnosti podat návrh na konkurs. Okresní soud tak po právu uložil žalované zaplatit celou žalovanou částku včetně zákonných úroků z prodlení, jejichž výši a splatnost zjistil z jednotlivých faktur.
[23] K námitkám žalované týkajícím se nesprávnosti závěrů znaleckého zkoumání a neprovedení revizního znaleckého posudku okresním soudem odvolací soud uvádí, že bylo na žalované přednést tyto námitky a návrhy v řízení před okresním soudem, V situaci, kdy se žalovaná k jednání nedostavila, byl okresní soud „nucen“ po právu vycházet z obsahu spisu a z provedených důkazů (§101 odst. 3 o. s. ř.).
[24] Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i otázky hmotného práva, která „byla dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně“ a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že řízení zastaví dle §107 odst. 5 věty první o. s. ř., ve spojení s §159a odst. 5 o. s. ř., případně, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[25] Za dovolacím soudem neřešenou pokládá dovolatelka následující otázku:
Jaký je vzájemný vztah právní úpravy obsažené v §193 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000, a právní úpravy stanovené v §4a ZKV, ve znění účinném od 1. dubna 1998 do 30. dubna 2000, případně jaký vliv má tento vztah na námitku rei iudicatae, vznesenou účastníkem řízení po pravomocném rozhodnutí ve věci vedené na základě žaloby podle jedné z uvedených právních úprav?
[26] Za otázku posouzenou odvolacím soudem v rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu obsaženým ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu 25. dubna 2012 pokládá dovolatelka otázku, zda ve věci je rozhodné, kdy věřitelova pohledávka vznikla (jak uzavřel dovolací soud), nebo kdy se stala splatnou (jak uzavřel odvolací soud).
[27] K položeným právním otázkám argumentuje dovolatelka následovně.
[28] I. K překážce věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Oba soudy dospěly k nesprávnému závěru, že byl-li zamítnut nárok podle zákona o konkursu a vyrovnání, mohl být následně uplatněn podle obchodního zákoníku. Nesprávnost takové právní interpretace vyplývá z následujících právních východisek.
[29] Závěry soudů, že „aplikace obchodněprávní a konkursní úpravy vedle sebe není vyloučena“ a že obchodněprávní úprava je speciální k úpravě konkursní“, vedle sebe nemohou obstát (vzájemně se vylučují). Lex specialis má vždy přednost před obecnějším právním předpisem a obecnější právní norma se uplatní jen tam, kde zvláštní právní předpis věc sám neupravuje. Proto jsou rozhodnutí soudů v tomto ohledu nesrozumitelná (ke vzájemnému vztahu obou úprav nezaujaly jednoznačné a srozumitelné stanovisko, jak jim uložil dovolací soud).
[30] Kdyby mezi obchodněprávní a konkursní úpravou existoval vztah speciality, pak by rozhodnutí podle jedné z právních úprav mělo za následek překážku věci rozsouzené ve věci rozhodnutí podle druhé z právních úprav.
[31] Soudy při posouzení vztahu obchodněprávní a konkursní úpravy dospěly k závěru, že „jsou si vědomy určitého překrývání mezi oběma právními úpravami“, že „úprava v obchodním zákoníku je problematická“, že „obě právní úpravy se prolínají“, že „obě právní úpravy vedle sebe obstojí“ a že obchodněprávní úprava je úpravou zvláštní vzhledem k obecné úpravě v zákonu o konkursu a vyrovnání. Z takového posouzení nelze zjistit (z důvodů popsaných v odstavci [29]), jak se soudy vypořádaly s konfliktem obou úprav.
[32] Srovnávané právní normy jsou tvořeny 3 navazujícími složkami: hypotézou, dispozicí a sankcí. K tomu, aby bylo možno aplikovat zásadu „lex specialis derogat generali“, musely by být u obou právních úprav shodné složky hypotézy a dispozice a současně by adresáti jedné z úprav měli být nejméně podmnožinou adresátů druhé z úprav. Srovnáním obou právních úprav v rozhodných zněních pak lze dojít k závěru, že adresáti, hypotézy, i dispozice obou právních norem jsou totožní. Rozdílné jsou sankce. To prokazuje, že obě právní úpravy nemohou být nikdy aplikovány paralelně; vždy musí být uplatněna pouze jedna z nich. Vztah speciality mezi oběma právními úpravami a totožné skutkové hypotézy a dispozice obou norem mají za následek, že vždy musí jít o věc rozhodnutou, je-li z jednoho a téhož skutkového děje dovozován žalobní nárok v novém řízení.
[33] Podle dovolatelky pak nelze dospět gramatickým výkladem ohledně konfliktu obou norem k jiným než (jí) výše uvedeným závěrům. Systematický výklad rovněž nepřináší světlo do posuzovaného výkladu, neboť vede spíše jen k závěru, že obě normy nejsou výsledkem legislativního závěru, nýbrž jen výsledkem legislativního zmatku. Teleologickou metodou výkladu nelze dospět k jinému závěru, než že účelem obou norem je totéž – postihnout jednatele za pozdní podání návrhu na konkurs tím, že bude hradit věřiteli ty závazky, které by nevznikly při včasném podání návrhu na konkurs. Zbývá již jen historická metoda výkladu, pro niž je podstatné následující podchycení změn obou úprav:
[34] Ustanovení §4a ZKV bylo vtěleno do zákona o konkursu a vyrovnání zákonem č. 12/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, účinným od 1. dubna 1998 a přijatým jako vládní návrh zákona. Zákon č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinný od 1. května 2000, byl přijat tak, že Poslanecká sněmovna přijala novelu zákona o konkursu a vyrovnání ve znění totožném s obchodněprávní úpravou ve znění účinném do 31. prosince 2000. Senát pak vznesl pozměňovací návrh, který původní úpravu přesunul z §4a ZKV do §3 ZKV a Poslanecká Sněmovna novelu schválila ve znění pozměňovacího návrhu Senátu.
[35] Ustanovení §193 odst. 2 obch. zák. bylo vtěleno do obchodního zákoníku zákonem č. 142/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinným od 1. července 1996, přijatým, jako poslanecký návrh novely T. J. (s nímž vláda nesouhlasila a který předmětné ustanovení původně neobsahoval); to se stalo součástí novely v důsledku poměrně chaoticky a nesystematicky přijatých pozměňovacích návrhů poslanců. Zákonem č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, účinným od 1. ledna 2001, bylo uvedené ustanovení zrušeno poté, co se Hospodářský výbor a Ústavněprávní výbor Poslanecké sněmovny shodly s vládním předkladatelem, že je namístě normu zrušit jako nevyhovující.
[36] Z výše uvedeného je podle dovolatelky zřejmé, že zákonodárce si uvědomil nesmyslnost duality obou norem a závadný stav napravil zrušením obchodněprávní úpravy (účinné od 1. července 1996 do 1. ledna 2001). Důvodem zrušení obchodněprávní úpravy nepochybně bylo, že se jako lex specialis jevila nadbytečná a duplicitní, když úprava obsažená v zákoně o konkursu a vyrovnání je vyhovující.
[37] Regulace obsažená v zákoně o konkursu a vyrovnání platí v podstatě od 1. června 1996 dodnes v nezměněné podobě, přičemž obchodněprávní úprava platila jen od 1. července 1996 do 31. prosince 2000. To vše prokazuje, že jak obchodněprávní tak konkursní úprava míří na stejné skutkové případy.
[38] Je-li soudem jednou pravomocně rozhodnuto o skutkovém ději, pak nelze pro překážku věci rozsouzené případ projednat znovu, protože jde o stejnou věc. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce; srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 906/2000 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročník 2001, pod číslem 113), 26 Cdo 540/2005 (jde o usnesení ze dne 9. září 2005), a 25 Cdo 335/2008 (jde o usnesení ze dne 28. ledna 2010 ).
[39] V pravomocně skončeném řízení ve věci sp. zn. 20 Cm 275/2000 vymezil žalobce předmět řízení skutkově tak, že žalovaná jako statutární zástupce dlužníka nesplnila povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, čímž žalobci vznikla újma na jeho majetku v žalované výši. V nynějším řízení vymezil žalobce skutkově předmět řízení tak, že žalovaná jako statutární zástupce dlužníka zaviněně nesplnila povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka a žalobci je proto povinna nahradit újmu v žalované výši. Je tedy zřejmé, že žalobce v původním i novém řízení odůvodnil žalovaný nárok totožným skutkovým stavem spočívajícím v tom, že žalovaná byla statutárním zástupcem dlužníka L, žalobce je věřitelem dlužníka L a žalovaná nesplnila včas povinnost podat za dlužníka návrh na prohlášení konkursu na jeho majetek. Podstata skutkového děje odůvodňujícího žalobu tedy jednoznačně vyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku). Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána nejen tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně, ale i tehdy, byl-li skutek posouzen po právní stránce nesprávně již v žalobě (žalobcem).
[40] Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně rozvedl [např. sp. zn. 33 Cdo 467/2008 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2010) ], že v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté jen tehdy, opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později. Opírá-li se nová žaloba o skutečnost, která tu byla již v době předchozího řízení, o níž žalobce mohl opřít nárok v původním řízení, jde podle Nejvyššího soudu vždy o věc pravomocně rozhodnutou. Jinými slovy, mohl-li žalobce již v původním řízení odůvodnit žalobu skutečnostmi uplatněnými v nové žalobě, pak projednání nové žaloby brání překážka věci rozhodnuté.
[41] V nynějším řízení neuvedl žalobce žádné nové skutkové okolnosti, respektive ty, které uvedl, mohl uvést již v předchozím řízení, proto projednání žaloby brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Oba soudy tedy zaujaly nesprávný právní názor, dospěly-li k závěru, že rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 20 Cm 275/2000 nepředstavuje překážku věci rozhodnuté.
[42] II. Ke vzniku věřitelovy pohledávky. Dovolací soud přikázal věc rozhodnout, vycházeje z toho, že rozhodující je, kdy vznikla věřitelova pohledávka, nikoli kdy se stala splatnou. Přesto okresní soud považoval za rozhodující, kdy se pohledávka stala splatnou, a odvolací soud se s tímto názorem ztotožnil.
[43] Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, uváděje, že není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté a že zkoumání okamžiku, kdy jeho pohledávka vznikla a kdy se stala splatnou, nemá pro věc význam.
[44] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[45] Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek jde o věc dovolacím soudem beze zbytku neřešenou.
[46] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[47] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[48] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
[49] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu, obchodního zákoníku a zákona o konkursu a vyrovnání :
§159a (o. s. ř.)
(1) Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
(…)
(4) V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
(5) Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
§135 (obch. zák.)
(1) Jednatelé jsou povinni zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti.
(2) Ustanovení §193 odst. 2, §194 odst. 2 první věta, odst. 4 až 7 a §196a se použijí obdobně.
§193 (obch. zák.)
(…)
(2) Představenstvo je povinno podat bez zbytečného odkladu příslušnému soudu návrh na prohlášení konkursu na společnost, jestliže jsou splněny podmínky stanovené zvláštním zákonem. Zaviněné porušení této povinnosti členem představenstva má za následek jeho ručení za závazky společnosti, které vznikly po dni, kdy představenstvo povinnost porušilo.
§4a (ZKV)
(1) Pokud je právnická osoba nebo fyzická osoba-podnikatel v úpadku (§1), je povinna bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu.
(2) Povinnost podle odstavce 1 mají i osoby, které jsou oprávněny podat jménem dlužníka návrh na zahájení soudního řízení, s výjimkou nuceného správce podle zvláštních předpisů, a likvidátor právnické osoby, pokud právnická osoba v likvidaci je předlužena.
(3) Pokud osoby uvedené v odstavci 2 nesplní svou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu nebo nesplní-li tuto povinnost alespoň některá z nich, odpovídají věřitelům společně a nerozdílně za škodu, která tím věřitelům vznikne.
(4) Zpětvzetí návrhu podaného podle odstavce 1 nebo 2 není přípustné.
Ve výše citované podobě, pro věc rozhodné, platilo ustanovení §159a o. s. ř. v době vydání napadeného rozhodnutí. Ustanovení obchodního zákoníku jsou citována ve znění účinném od 1. července 1996 do 31. prosince 2000 a ustanovení §4a ZKV ve znění účinném od 1. dubna 1998 do 30. dubna 2000 (jde o citace postihující období roku 1999, ve kterém mělo dojít k porušení v řízení zkoumané právní povinnosti dovolatelkou).
[50] V takto ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovolatelkou předestřeným právním otázkám následující závěry:
[51] I. K překážce věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána a o stejnou věc ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. jde tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 85/2003“), k němuž se přihlašuje např. též usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 68/2011“).
[52] Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudil po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže soud skutek posoudil po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (R 85/2003, R 68/2011).
[53] S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že srovnání úpravy obsažené v §4a ZKV na straně jedné a v §193 odst. 2 obch. zák. na straně druhé potvrzuje shodnou podstatu skutku (skutkového děje) vedoucího k závěru o zaviněném porušení povinnosti podat návrh na konkurs jednatelem společnosti s ručením omezeným [ v režimu úpravy obsažené v §4a ZKV, jde o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu založenou na presumpci zavinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry, jakkoli formulované k výkladu §3 ZKV ve znění účinném do 31. prosince 2007, se mutatis mutandis uplatní i při výkladu §4a ZKV) ]. I z dovolací argumentace ovšem plyne, že následek vyvolaný předchozím (shodným) skutkovým dějem se u zkoumaných ustanovení liší. Podle ustanovení §4a ZKV je následkem porušení povinnosti podat návrh na konkurs jednatelem společnosti s ručením omezeným vznik samostatného nároku (věřitele) vůči takovému jednateli na náhradu škody tím způsobené, kdežto podle ustanovení §193 odst. 2 obch. zák. je následkem porušení povinnosti podat návrh na konkurs vznik akcesorického závazku jednatele společnosti s ručením omezeným ve formě ručení za závazky dlužníka vůči věřiteli.
[54] Podle závěrů obsažených v R 33/2008 se skutečnou škodou, jež věřitelům může vzniknout tím, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu, ač se tak mělo stát dle §3 ZKV ve znění účinném do 31. prosince 2007 (v této věci dle §4a ZKV v rozhodném znění), rozumí rozdíl mezi částkou, jíž by se věřitelům dostalo na úhradu jejich pohledávek v konkursu, kdyby návrh byl podán včas, a částkou, kterou nakonec na úhradu svých pohledávek v konkursu obdrželi, s tím, že to platí i pro věřitele, jejichž existující pohledávky v době, kdy měl být podán návrh na prohlášení konkursu, ještě nebyly splatné. U věřitelů, jejichž pohledávky vznikly až v době prodlení osob uvedených v §3 odst. 2 ZKV (v této věci osob uvedených v §4a odst. 2 ZKV v rozhodném znění) se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, se takovou škodou rozumí rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývá splnit věřiteli v době, kdy je návrh na prohlášení konkursu podán, a částkou, kterou věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této pohledávky. S přihlédnutím k tomu, jak je u nároku na náhradu škody dle §4a ZKV definována skutečná škoda, se tedy v některých případech může stát, že takový nárok bude zkonzumován úhradou věřitelovy pohledávky z titulu ručení dle §193 odst. 2 obch. zák. (obráceně platí, že ručitelský závazek dotčené osoby plynoucí z §193 odst. 2 obch. zák. bude zkonzumován úhradou věřitelova nároku na náhradu skutečné škody dle §4a ZKV). Nejde však o tytéž nároky, což lze podpůrně demonstrovat i na tom, že příslušenství pohledávky (věřitele vůči jednateli společnosti s ručením omezeným) na náhradu škody dle §4a ZKV není stejné jako příslušenství pohledávky (věřitele vůči společnosti s ručením omezeným), za jejíž splnění jednatel společnosti s ručením omezeným ručí, a nárok vzešlý z §4a ZKV se nemusí omezovat jen na uplatnění skutečné škody. Nebyla-li proto žalobcova pohledávka zkonzumována tím, že na ni dovolatelka coby jednatelka dlužníka L plnila z titulu nároku na náhradu škody dle §4a ZKV v rozsahu, v němž za splnění této pohledávky dlužníkem L současně ručila dle §193 odst. 2 obch. zák., mohl se žalobce domáhat splnění ručitelského závazku dovolatelky dle §193 odst. 2 obch. zák. V situaci, kdy nejde o tentýž nárok, nebrání takovému žalobcovu postupu ani okolnost, že Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 20 Cm 275/2000-65 dříve pravomocně zamítl jeho žalobu o náhradu škody (podanou vůči žalované), jež mu měla být způsobena porušením povinnosti podat návrh na konkursu na majetek dlužníka L. Dovolání proto potud není důvodné.
[55] K dovolací argumentaci založené na tom, že souběh ručitelského závazku dle §193 odst. 2 obch. zák. a nároku na náhradu škody dle §4a ZKV vzešel z chaotického postupu zákonodárce, s tím, že jde (v rozhodné době šlo) o nesmyslnou dualitu obou norem (srov. odstavce [35] a [36 ] výše), zbývá dodat, že souběh ručitelského závazku a nároku na náhradu škody se prosazuje i v poměrech upravených zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákonem o obchodních korporacích) [ dále jen „ z. o. k.“], a zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem); srov. §68 z. o. k. a §98 a §99 insolvenčního zákona.
[56] II. Ke vzniku věřitelovy pohledávky. Dovolací argumentace je v dotčeném ohledu nepřesná v interpretaci závěrů obsažených ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu z 25. dubna 2012. Ten se totiž k uvedené otázce vyjádřil jen pro účely nároku dle §3 ZKV (respektive dle §4a ZKV, v rozhodném znění). Na druhé straně ovšem nelze přehlédnout, že také ručení dle §193 odst. 2 obch. zák. se týká (dle dikce uvedeného ustanovení) jen těch závazků společnosti, které vznikly po dni, kdy příslušná osoba porušila povinnost podat návrh na konkurs na majetek společnosti. Pro závěr, v jakém rozsahu ručí podle §193 odst. 2 obch. zák. za závazky společnosti s ručením omezeným (dlužníka L) její jednatel (dovolatelka), je tedy určující, zda den, kdy jednatel společnosti s ručením omezeným porušil povinnost podat návrh na konkurs na majetek společnosti s ručením omezeným [ jímž je den následující po dni, kdy uplynula lhůta („bez zbytečného odkladu“) k podání návrhu na prohlášení konkursu ] , předcházel dni, kdy závazky společnosti s ručením omezeným (dlužníka L) vůči věřiteli (žalobci) vznikly (kdy vznikl závazek dlužníka L zaplatit kupní cenu za dodané zboží), nikoli den, kdy se staly splatnými (kdy se kupní cena stala splatnou). Závěr odvolacího soudu, že o kresní soud vycházel ze splatnosti jednotlivých faktur a v řešeném případě „pro posouzení věci není rozhodný okamžik vzniku pohledávky“ ( srov. reprodukce napadeného rozhodnutí v odstavci [20] výše), tedy neobstojí a dovolání je potud opodstatněné.
[57] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
[58] V průběhu dovolacího řízení žalobce (jenž v mezidobí změnil obchodní firmu, což se promítlo v jeho označení v záhlaví tohoto rozhodnutí) podáním datovaným 26. února 2015, doručeným 2. března 2015, sdělil Nejvyššímu soudu, že pohledávku vůči žalované postoupil (smlouvou o postoupení pohledávky z 11. prosince 2014) společnosti AFIMA s. r. o. (dále jen „postupník“). Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl, že do řízení na jeho místo vstoupí postupník. K tomuto návrhu Nejvyšší soud nepřihlédl, neboť podle ustanovení §243b o. s. ř. ustanovení §107a o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí; srov. obdobně (při výkladu téhož pravidla v §243c odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012) např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 874/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2004, pod číslem 189, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 2119/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2013, sp. zn. 21 Cdo 227/2013).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2017
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu