ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.5197.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 5197/2015-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce R. D. , zastoupeného JUDr. Lenkou Řehulovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) AZ SERVIS, a. s. , se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, PSČ 639 00, identifikační číslo osoby 25581309, 2) A. P. a 3) A. P. , zastoupeným Mgr. Marianem Vařečkou, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 155/86, PSČ 603 00, o zaplacení částky 1.029.932 Kč s postižními právy ze směnek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Cm 151/2013, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2015, č. j. 4 Cmo 285/2013-90, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2015, č. j. 4 Cmo 285/2013-90, se mění takto:
Směnečný platební rozkaz ze dne 21. června 2013, č. j. 5 Cm 151/2013-18, se ve výroku o nákladech řízení mění tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení částku 89.274 Kč, do tří dnů od právní moci směnečného platebního rozkazu, k rukám zástupkyně žalobce.
Odůvodnění:
Směnečným platebním rozkazem ze dne 21. června 2013, č. j. 5 Cm 151/2013-18, Krajský soud v Brně uložil žalovaným, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně (podle první uplatněné směnky) částku 93.699 Kč (představující 6% úrok ze směnečného peníze ve výši 2.500.000 Kč za dobu od 1. dubna 2011 do 15. listopadu 2011) a směnečnou odměnu ve výši 8.333 Kč a (podle druhé uplatněné směnky) směnečný peníz ve výši 1.029.932 Kč s 6% úrokem z částky 4.375.000 Kč za dobu od 1. dubna 2011 do 15. listopadu 2011 (tj. 163.973 Kč), z částky 1.180.744 Kč za dobu od 16. listopadu 2011 do 30. listopadu 2011 (tj. 2.717 Kč) a z částky 1.029.932 Kč za dobu od 1. prosince 2011 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 14.583 Kč (výrok I.). Dále rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Přitom – jde-li o výrok o nákladech řízení – uzavřel, že žalobce nemá v souladu s ustanovením §142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), právo na náhradu nákladů řízení, neboť nedoložil, že ještě před podáním žaloby v dané věci žalované vyzval k zaplacení „žalovaných nároků ze směnek“.
Proti nákladovému výroku směnečného platebního rozkazu podal žalobce odvolání; směnečný platební rozkaz napadli rovněž žalovaní námitkami, o nichž nebylo doposud rozhodnuto.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením změnil směnečný platební rozkaz ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci na nákladech řízení částku 105.246 Kč, a to do tří od právní moci směnečného platebního rozkazu (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Šlo přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho předchozí usnesení ze dne 23. října 2013, č. j. 4 Cmo 285/2013-53 (jímž původně směnečný platební rozkaz ve výroku o nákladech řízení potvrdil), Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. března 2015, č. j. 29 Cdo 947/2014-80, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud nejprve předeslal, že z obsahu výzvy k plnění, kterou žalobce předložil soudu (jde o výzvu datovanou 9. ledna 2012, doručenou první žalované dne 11. ledna 2012), neplyne, že by žalobce hodlal uplatňovat nároky z nějaké směnky či více směnek. Žalobce pouze žádá první žalovanou o vrácení dosud nezaplacených půjček poskytnutých 9. listopadu 2010 a 30. listopadu 2010 a o zaplacení (blíže specifikované) smluvní pokuty.
Odkazuje na závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v jeho kasačním rozhodnutí pak odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že žalobci v poměrech dané věci právo na náhradu nákladů řízení vzniklo, neboť v době rozhodování odvolacího soudu je již najisto postaveno, že žádný ze žalovaných by ani v případě obdržení řádné výzvy dle §142a odst. 1 o. s. ř. požadované směnečné nároky neuspokojil, popř. neprojevil alespoň ochotu tak učinit. Žalovaní tím, že podali proti směnečnému platebnímu rozkazu včas odůvodněné námitky, jen potvrdili, že předžalobní výzvy by se „minuly účinkem, které toto ustanovení sleduje, to je předejití soudnímu sporu dobrovolným (mimosoudním) zaplacením“.
Žalobcovy náklady řízení podle odvolacího soudu sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 57.330 Kč, jednak z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu a výzva k plnění předcházející návrhu ve věci samé), přičemž sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí podle ustanovení §7 bodu 6. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění, částku 12.900 Kč. Dále žalobci náleží náhrada hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu, a to za každý z úkonů právní služby ve výši 300 Kč a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 8.316 Kč. Celková částka nákladů řízení před soudem prvního stupně, na kterou žalobci vzniklo v souvislosti s vydáním směnečného platebního rozkazu právo, tak činí 105.246 Kč.
O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s odkazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Lhůtu k zaplacení přiznané náhrady nákladů řízení pak odvolací soud stanovil – se zřetelem k tomu, že doposud nebylo rozhodnuto o námitkách žalovaných – až od nabytí právní moci směnečného platebního rozkazu.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání (které následně doplnili podáním ze dne 23. července 2015), jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 o. s. ř., majíce za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva (souvisejících s výkladem ustanovení §142a o. s. ř.), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, některé otázky jsou pak dovolacím soudem posuzovány rozdílně, příp. by se měl dovolací soud při jejich řešení od své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit.
Konkrétně dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že při rozhodování o přiznání nákladů řízení žalobci pouze „mechanicky“ aplikoval závěry vyslovené v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by zkoumal konkrétní skutkové poměry dané věci. Nejvyšší soud vyšel ve svém kasačním rozhodnutí ze závěrů formulovaných v jeho usnesení ze dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 75/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 75/2015“), podle kterých absence výzvy podle ustanovení §142a o. s. ř. nebude zásadně (tedy zpravidla) důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik. Podle dovolatelů z výše uvedeného plyne, že soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení nemohou postupovat paušálně, nýbrž se musejí vždy zabývat také individuálními rozměry každého jednotlivého případu.
Podle přesvědčení dovolatelů tak však odvolací soud neučinil, když nepřihlédl zejména ke skutečnosti, že žalovaní již před podáním žaloby dobrovolně žalobci uhradili závazky, jejichž splnění bylo zajištěno uplatněnými směnkami, přičemž o údajné existenci dalšího závazku neměli žalovaní povědomost. Podáním žaloby bez předchozího zaslání výzvy podle ustanovení §142a o. s. ř. tak byli žalovaní připraveni o možnost mimosoudního jednání se žalobcem, při kterém „by mohli uplatňovaný nárok rozporovat a případně dojít ke kompromisnímu řešení situace“.
Závěry, jež Nejvyšší soud k tzv. předžalobní výzvě k plnění formuloval v R 75/2015, navíc dovolatelé nepovažují za správné. Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí upřednostnil výklad e ratione legis před výkladem jazykovým, aniž by ovšem k takovému postupu byly splněny podmínky, které vymezil Ústavní soud ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Nejvyšším soudem přijatý výklad tak neúměrně zvýhodňuje účastníky, kteří nesplnili svou zákonnou povinnost „na úkor veřejného zájmu a legitimního očekávání ostatních účastníků řízení“. V neprospěch právního názoru zastávaného Nejvyšším soudem pak podle dovolatelů svědčí rovněž skutečnost, že Ústavní soud v usnesení ze dne 13. února 2014, sp. zn. „3463/13“ (správně „III. ÚS 3463/13“), posuzoval skutkově obdobnou věc, přičemž na postupu obecných soudů, které stěžovateli ve směnečném platebním rozkazu nepřiznaly náhradu nákladů řízení s poukazem na nesplnění povinnosti zaslat žalovanému výzvu podle ustanovení §142a o. s. ř., neshledal ničeho vadného.
Ztotožnit se podle dovolatelů nelze ani se závěrem, podle něhož účel výzvy dle ustanovení §142a o. s. ř. zásadně naplní i předložení směnky k placení, když hmotněprávní úkon prezentace směnky nelze (jak nesprávně činí Nejvyšší soud) zaměňovat s procesním úkonem, jímž zaslání předžalobní výzvy nepochybně je.
Nejvyšší soud dále v předchozím kasačním rozhodnutí nezohlednil „specifickou povahu směnečného platebního rozkazu“, jehož správnost může být přezkoumávána jen k okamžiku, kdy je směnečný platební rozkaz vydán. Potud dovolatelé odkazují na závěry formulované Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 31/2008“).
Konečně dovolatelé namítají nesprávný výpočet odvolacím soudem přiznané náhrady nákladů řízení. Jestliže žalovaní nebyli před podáním žaloby řádně vyzváni k plnění podle ustanovení §142a odst. 1 o. s. ř., nemohl odvolací soud žalobci přiznat odměnu za úkon, který nebyl učiněn.
Z uvedených důvodů dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
V dané věci může být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (o žádný z případů uvedených v §238a o. s. ř. nejde), které určuje, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Řešení otázek, jež dovolatelé předestírají dovolacímu soudu v souvislosti s výkladem ustanovení §142a o. s. ř., přípustnost dovolání nezakládá.
Institutem tzv. předžalobní výzvy k plnění se Nejvyšší soud zabýval již v R 75/2015, přičemž k závěrům, které zde formuloval (a z nichž vyšel rovněž v předchozím kasačním rozhodnutí vydaným v této věci), se následně přihlásil v celé řadě svých rozhodnutí (za všechna srov. např. důvody usnesení ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 2541/2015, ze dne 2. května 2016, sp. zn. 32 Cdo 5256/2015, nebo ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 2362/2016). Důvod přikročit ke změně takto ustálené judikatury, s níž je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu (co do závěru, že ani absence výzvy podle ustanovení §142a o. s. ř. v posuzovaném případě není důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení) v souladu, pak Nejvyšší soud nemá ani na základě dovolateli uplatněné argumentace.
K jednotlivým výhradám dovolatelů považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující:
V projednávané věci je nepochybné, že žalovaní nebyli a nadále nejsou (jak je zřejmé již z obsahu podaných námitek) ochotni žalobou uplatněnou částku zaplatit, popř. jiným způsobem přivodit zánik žalobcovy pohledávky, přičemž jejich postoj se nijak nezměnil ani poté, kdy jim byl (spolu se žalobou a kopií sporných směnek) doručen vydaný směnečný platební rozkaz. Za tohoto stavu není – jak správně dovodil odvolací soud – žádného rozumného důvodu sankcionovat věřitele při rozhodování o náhradě nákladů řízení za případné pochybení, jehož se měl dopustit v souvislosti s (ne)zasláním předžalobní výzvy k plnění žalovaným. Oproti mínění dovolatelů pak z obsahu spisu neplynou ani jiné právně významné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné (již v této fázi řízení, tj. před projednáním včas uplatněných námitek) odůvodnit nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení vzniklých v souvislosti s vydáním směnečného platebního rozkazu.
Samotné posouzení důvodnosti námitek, které žalovaní uplatnili proti směnečnému platebnímu rozkazu, může mít vliv až na konečné rozhodnutí soudu o věci samé, tj. na rozhodnutí o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, či zda jej soud zcela, popř. zčásti zruší. Činit na (dosud neznámém) výsledku námitkového řízení závislým rozhodnutí o nákladech řízení v rámci směnečného platebního rozkazu zjevně možné není.
Nejvyšší soud nepovažuje v této souvislosti za případný ani poukaz dovolatelů na výše označená rozhodnutí Ústavního soudu. Ze závěrů formulovaných k výkladu právních norem Ústavním soudem ve stanovisku jeho pléna sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96 Nejvyšší soud ustáleně ve své rozhodovací činnosti vychází a výslovně se k nim přihlásil i v (dovolateli kritizovaném) R 75/2015. K argumentaci usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3463/13 pak srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. září 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, a ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, k nimž se přihlásil i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 ICdo 9/2013, uveřejněném pod číslem 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v rozsudku ze dne 26. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 3233/2013).
Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. je právně bezvýznamná rovněž polemika dovolatelů se závěrem vysloveným Nejvyšším soudem v R 75/2015, podle něhož účel výzvy podle ustanovení §142a o. s. ř. zásadně naplní i předložení směnky k placení; v poměrech dané věci totiž odvolací soud své rozhodnutí na posouzení této otázky nezaložil.
Obstát konečně nemůže ani argumentace dovolatelů tzv. „specifickou povahou směnečného platebního rozkazu“. Nejvyšší soud již v R 75/2015 vysvětlil, že pro rozhodnutí o nákladech řízení v rámci směnečného platebního rozkazu se uplatní stejná kritéria jako v případě „běžného“ platebního rozkazu, s tím, že totéž platí i o rozhodování o opravném prostředku (odvolání) proti výroku o nákladech řízení. Tento závěr přitom nijak neodporuje (a dovolatelé se mýlí, dovozují-li opak) dříve přijaté judikatuře Nejvyššího soudu, zabývající se otázkou rozhodného okamžiku pro posouzení správnosti vydaného směnečného platebního rozkazu. Závěry, jež Nejvyšší soud na dané téma formuloval, totiž není možné vztáhnout (a Nejvyšší soud tak ve své judikatuře ani nikdy neučinil) na přezkum správnosti nákladového výroku směnečného platebního rozkazu, nýbrž jen na rozhodování o povinnosti uložené směnečným platebním rozkazem ve výroku o věci samé (srov. v této souvislosti např. důvody dovolateli zmiňovaného R 31/2008).
Dovolání naopak Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení otázky, zda náklady vynaložené žalobcem na výzvu k plnění datovanou 9. ledna 2012 a doručenou první žalované dne 11. ledna 2012, lze v poměrech dané věci zahrnout mezi účelně vynaložené náklady řízení, na jejichž náhradu má žalobce nárok. Tuto otázku totiž odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle §137 odst. 1 o. s. ř. náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, odměna notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotové výdaje, odměna správce dědictví a jeho hotové výdaje, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle §100 odst. 3.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. prosince 1983, sp. zn. 3 Cz 69/83, uveřejněném pod číslem 14/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení může přiznat jen takové náklady, které byly účastníkem placeny v bezprostřední spojitosti se soudním řízením (dále srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1655/2014).
Z obsahu spisu je zřejmé, že v posuzovaném případě žalobce zaslal výzvu k plnění (a to pouze první žalované) dne 9. ledna 2012, přičemž žaloba (návrh na vydání směnečného platebního rozkazu) byla u soudu prvního stupně následně podána až 3. dubna 2013, tj. po uplynutí více než jednoho roku po zaslání výzvy první žalované. Poměřováno výše uvedenými kritérii nemůže být (již na tomto základě) žádných pochyb o tom, že náklady vynaložené v souvislosti s uskutečněním této výzvy nebyly bezprostředně spojeny s následně zahájeným soudním řízením a ve smyslu ustanovení §137 o. s. ř. proto nejde o součást nákladů řízení, na jejichž náhradu by měl žalobce (při rozhodování o nákladech řízení v rámci směnečného platebního rozkazu) právo.
Ve vztahu k druhému a třetímu žalovaným navíc nelze o žalobcově dopisu ze dne 9. ledna 2012 jako o výzvě k plnění podle ustanovení §142a o. s. ř. vůbec uvažovat již proto, že výzva v něm obsažená vůči těmto žalovaným nesměřuje (k plnění je vyzývána první žalovaná, jíž byl dopis adresován a také – jako jediné – doručen).
Závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobci v souvislosti s vydáním směnečného platebního rozkazu náleží náhrada nákladů řízení (mimo jiné) za mimosmluvní odměnu advokáta za tři úkony právní služby, přičemž jedním z těchto úkonů je i výzva k plnění předcházející návrhu ve věci samé, proto správný není.
Ve skutečnosti žalobcovy účelně vynaložené náklady řízení, o nichž mělo být rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 57.330 Kč a dále z odměny advokáta za dva úkony právní služby, a to převzetí a příprava zastoupení a podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu (srov. §11 odst. 1 písm. a/ a d/ advokátního tarifu), která podle ustanovení §7 bodu 6. a §8 odst. 1 advokátního tarifu činí (z tarifní hodnoty ve výši 1.146.547 Kč) částku 25.800 Kč (12.900 Kč za jeden úkon právní služby). Spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 2 x 300 Kč a náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 5.544 Kč tak jde celkem o částku 89.274 Kč.
Jelikož napadené rozhodnutí není správné a dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud podle §243d písm. b) o. s. ř. dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že o nákladech odvolacího a dovolacího řízení nerozhodoval, když ani napadené rozhodnutí odvolacího soudu, ani nyní vydávané rozhodnutí Nejvyššího soudu není (s ohledem na skutečnost, že doposud nebyly projednány námitky podané žalovanými proti směnečnému platebnímu rozkazu) rozhodnutím, kterým by se řízení končilo (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. září 2017
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu