ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.965.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 965/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Šukem v právní věci navrhovatele D. N. , zastoupeného doc. JUDr. Jaromírem Harvánkem, CSc., advokátem, se sídlem v Brně, Borová 191/1, PSČ 644 00, za účasti společnosti A.T.G. CENTRUM spol. s r.o., se sídlem v Dolní Kounici, Masarykovo náměstí 828/1a, PSČ 664 64, identifikační číslo osoby 65276086, zastoupené Mgr. Miroslavem Lahodou, advokátem, se sídlem v Tišnově, nám. Komenského 124, PSČ 666 01, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Cm 119/2014, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2015, č. j. 5 Cmo 186/2015-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit společnosti A.T.G. CENTRUM spol. s r.o. na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. dubna 2015, č. j. 1 Cm 119/2014-66, nevyslovil neplatnost usnesení valné hromady společnosti A.T.G. CENTRUM spol. s r.o. (dále též jen „společnost“) konané dne 9. dubna 2014 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatele usnesení soudu prvního stupně potvrdil „ve správném znění“ výroku I., a to, že se „návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti zamítá“ (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel v dovolání toliko (nepřesně) cituje část §237 o. s. ř., aniž by vymezil, který z předpokladů přípustnosti dovolání v něm vypočtených a ve vztahu k jaké otázce hmotného či procesního práva, na jejímž řešení založil odvolací soud své rozhodnutí, považuje za splněný.
Dovolatel při vymezení předpokladů přípustnosti měl vzít v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu k dané věci, seznámit se s ní, vymezit se vůči ní a promítnout tuto aktivitu do textu dovolání s tím, že uvede, která z podmínek zakládajících přípustnost dovolání je podle něj splněna (absence judikatury, rozpor apod.) [k tomu srov. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, veřejnosti dostupnému − stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na webových stránkách Ústavního soudu].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sen. zn. 31 NSCR 9/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14 či ze dne 21. července 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15.)
Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 8. 2017
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu