ECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.10.2017.1
KSPL 20 INS XY
139 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 10/2017-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Šukem v právní věci žalobce JUDr. P. Z ., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Perlová 68/7, PSČ 301 00, proti žalovanému Ing. Antonínu Divišovi , se sídlem v Plzni, Klatovská třída 1204/125, PSČ 301 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Z. Š., zastoupenému JUDr. Soňou Ulčovou, se sídlem v Plzni, Klatovská třída 1204/125, PSČ 301 00, za účasti I.F., se sídlem XY, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupeného Mgr. Markem Indrou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 139 ICm XY jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Z. Š ., narozeného XY,bytem XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS XY.
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. října 2015, č. j. 139 ICm 3XY, vyloučil z majetkové podstaty dlužníka ve výroku blíže specifikovanou nemovitost (dále jen “sporná nemovitost”) [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného změnil tak, že žalobu o vyloučení sporné nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části).
Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14).
Dovolatel k předpokladům přípustnosti dovolání toliko uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, kterou dle žalobce odvolací soud vyřešil nesprávně a měla by být dovolacím soudem vyřešená jinak“.
Argument, podle kterého „mají být otázky hmotného a procesního práva dovolacím soudem vyřešeny jinak“ (ve smyslu odlišně od posouzení učiněného odvolacím soudem) významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3736/2014, či ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2014, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013 (jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (a v něm citovanou judikaturu), ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14, či ze dne 21. července 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15; označená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího a Ústavního soudu.
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostál.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu