ECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.31.2015.1
KSHK 34 INS XY
40 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 31/2015-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. Ivo Schneiderky , se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 634/25, PSČ 500 02, jako insolvenčního správce dlužníka J. K., proti žalovaným 1/ J. K. , narozenému XY, bytem XY, a 2/ V. K. , narozené XY, bytem tamtéž, oběma zastoupeným JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 502/23, PSČ 500 02, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. K. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 34 INS XY, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2014, č. j. 40 ICm XY, 101 VSPH XY (KSHK 34 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 18. září 2013, č. j. 40 ICm XY, ve znění opravného usnesení ze dne 10. dubna 2014, č. j. 40 ICm XY, určil Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“), že darovací smlouva ze dne 20. července 2009 uzavřená mezi dlužníkem (J. K.) a jeho manželkou (M.K.) jako darujícími a žalovanými (J. K. a V. K.) jako obdarovanými, kterou byly žalovaným darovány do jejich podílového spoluvlastnictví ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“ a „darovací smlouva“), je neúčinná (bod I. výroku), rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o povinnosti žalovaných uhradit soudní poplatek (bod III. výroku).
K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – cituje §240 odst. 1 až 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu – shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že dlužník (společně s manželkou) bezúplatně převedl nemovitosti (které byly ve společném jmění manželů) na své zletilé děti (žalované), tedy na osoby blízké, a učinil tak v době, kdy byl v úpadku, nebo darovací smlouva k dlužníkovu úpadku vedla.
K námitce, že žalovaní v době uzavření darovací smlouvy nevěděli, že dlužník tímto úkonem chce zkrátit uspokojení svých věřitelů, odvolací soud uvedl, že jde o skutečnost (i kdyby byla prokázána), která není součástí skutkové podstaty neúčinného právního úkonu bez přiměřeného protiplnění podle §240 insolvenčního zákona, a jde tak o skutečnost pro právní posouzení věci nerozhodnou. Dokazování k tomu, zda skutečně v daném případě šlo o neúčinný právní úkon dle §242 insolvenčního zákona, by bylo na místě, jen kdyby provedené důkazy nestačily pro závěr, že jde o neúčinný právní úkon bez přiměřeného protiplnění.
Odvolací soud dále vyšel z toho, že se žalovaným nepodařilo vyvrátit domněnku, že dlužník darovací smlouvu uzavřel v době, kdy byl v úpadku, když soudu nepředložili žádné relevantní důkazy o tom, že dlužník nebyl v době uzavření darovací smlouvy v úpadku, což žalovaní dovozují pouze z toho, že převážná většina jeho závazků nebyla po lhůtě splatnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podali žalovaní dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že závěry, z nichž vychází potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu, jak se ustálila v době po vydání napadeného rozsudku.
Ve výkladu §240 insolvenčního zákona je napadené rozhodnutí v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2016, pod číslem 101, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil v usnesení ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 50/2014, a v usnesení ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 ICdo 5/2015.
Jestliže dovolatelé v dovolání formulují otázky k výkladu pojmu „úkony, které vedly k úpadku“, potud přehlížejí, že napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že dovolatelé, jako osoby dlužníku blízké, neprokázali, že zpochybněný právní úkon (darovací smlouva) byl učiněn v době, kdy dlužník nebyl v úpadku. Přitom v dovolacím řízení nelze účinně zpochybnit skutkové závěry, z nichž vyšel odvolací soud, podle nichž měl dlužník v době uzavření darovací smlouvy splatné závazky ve výši přes 6 mil. Kč, přičemž jeho jediným hodnotným majetkem byly právě sporné nemovitosti.
Staví-li dovolatelé svou argumentaci na tom, že darovací smlouva nemohla vést k úpadku dlužníka, lze dodat, že polemizují ve skutečnosti s úvahami, které odvolací soud formuloval nad rámec závěru, že dovolatelé neprokázali, že v době uzavření zpochybněné smlouvy dlužník nebyl v úpadku. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je nutno interpretovat tak, že dovolatelé neprokázali, že dlužník nebyl v době uzavření darovací smlouvy v úpadku, a že je nadto zřejmé, že i kdyby dlužník v době uzavření smlouvy v úpadku nebyl, právě uzavření smlouvy by k úpadku vedlo, neboť dlužník se touto smlouvou zbavil jediného hodnotného majetku, jímž disponoval.
Napadené rozhodnutí neodporuje judikatuře Nejvyššího soudu ani v otázce „dvoufázovosti“ uplatnění právních následků neúčinných úkonů podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013. K tomu srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014. Skutečnost, že i podle právní úpravy účinné v době zahájení tohoto sporu bylo možné žalovat současně na určení neúčinnosti a vydání ušlého plnění (či náhrady za ně) do majetkové podstaty, ještě neznamená, že jsou-li podány žaloby samostatně (či je-li řízení po podání žaloby rozděleno na spor o určení neúčinnosti a o vydání plnění do majetkové podstaty), je tato skutečnost důvodem pro zamítnutí žaloby. Jinými slovy řečeno, insolvenční správce se může úspěšně domáhat i (jen) vyslovení neúčinnosti zpochybněného právního úkonu, event. podat samostatně žalobu na určení neúčinnosti a současně (či až po skončení řízení) žalobu o vydání ušlého plnění do majetkové podstaty.
K otázce pasivní věcné legitimace v odpůrčím sporu lze odkázat na pochybnosti nevyvolávající dikci §237 odst. 1 insolvenčního zákona, jakož i na judikaturu Nejvyššího soudu – především rozsudek ze dne 28. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 363/2015. V poměrech dané věci je nepochybné, že dovolatelé jako obdarovaní byli osobami, v jejichž prospěch byl zpochybněný úkon učiněn.
Co se týče dalších výhrad dovolatelů (založených na tvrzení, že následně sporné nemovitosti převedli), pak dovolatelé přehlížejí, že právě v důsledku vyloučení části předmětu řízení k samostatnému projednání v dané věci nebylo rozhodováno o tom, že (zda) jsou dovolatelé povinni vydat náhradu za obdržené plnění do majetkové podstaty. Potud se tedy výhrady dovolatelů míjí s tím, co je předmětem tohoto řízení.
K dovolání proti nákladovým výrokům.
Přestože dovolatelé výslovně napadají všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrokům (prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o nákladech řízení, a druhému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení) neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatelé nijak nezpochybňují závěry, které vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí insolvenčního soudu o nákladech řízení a k rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení.
Nadto dovolatelé ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezují přípustnost dovolání.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.
Údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.
Důvodem pro odmítnutí dovolání v této části jsou proto jeho vady, spočívající v nevymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Podle obsahu spisu však žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu