ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.64.2015.1
MSPH 96 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 64/2015-A-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužnice J. V. , narozené XY, bytem XY, o insolvenčním návrhu věřitele Stavební společnost Šlehofer, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Prvomájová č. ev. 2111, PSČ 153 00, identifikační číslo osoby 27146324, zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem, se sídlem v Praze, Nádražní 58/110, PSČ 150 00, o dovolání dlužnice, zastoupené JUDr. Karlem Valdaufem, advokátem, se sídlem v Praze, Vinohradská 938/37, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2015, č. j. MSPH 96 INS XY, 2 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 21. října 2013, č. j. MSPH 96 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl insolvenční návrh, jímž se věřitel – insolvenční navrhovatel (Stavební společnost Šlehofer, s. r. o.) domáhal zjištění úpadku dlužnice (J. V.) [bod I. výroku] a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto samostatným usnesením [bod II. výroku].
K odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. března 2015, č. j. MSPH 96 INS XY, 2 VSPH XY, zrušil usnesení insolvenčního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu – oproti insolvenčnímu soudu uzavřel, že insolvenční navrhovatel předloženými listinami doložil svou splatnou pohledávku za dlužnicí. V řízení bylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel prováděl pro společnost GAS-MONT v. o. s. (dále jen „společnost G“) v roce 2012 stavební práce – asfaltérské práce lití asfaltu a modifikování spár, které společnost G řádně převzala. K námitce dlužnice, podle níž společnost G od roku 2012 začala úhradu faktur vázat na povinnost dokládat parametry fakturovaných povrchů, odvolací soud uvedl, že v situaci, kdy společnost G dílo řádně převzala (což vyplynulo ze soupisu provedených prací), bylo na společnosti G, měla-li za to, že dílo bylo provedeno vadně, případné vady díla oznámit a uplatňovat nároky z vad díla. To však dlužnice neprokázala.
Dlužnice (jakožto ručitelka za závazky společnosti G) byla k zaplacení vyzvána nejpozději v žalobě ze dne 4. prosince 2012, jíž se insolvenční navrhovatel domáhal zaplacení pohledávky po společnosti G i po dlužnici.
Závěrem odvolací soud uvedl, že s ohledem na to, že se dlužnice ve vztahu k pohledávce insolvenčního navrhovatele bránila rovněž námitkou zániku pohledávky započtením vzájemných pohledávek insolvenčního navrhovatele a společnosti G, posoudí insolvenční soud v dalším řízení i tuto námitku dlužnice. Přitom zdůraznil, že skutečnost, která by mohla zpochybnit aktivní legitimaci insolvenčního navrhovatele (případné započtení pohledávek), je nezbytné prokázat (mít zánik pohledávky započtením za doložený).
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem (posuzováno dle obsahu dovolání), že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že „insolvenční návrh zamítne nebo odmítne“.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí nezávisí na závěru, zda jsou naplněny konkrétní podmínky platební neschopnosti dlužnice, ani na otázce vzájemného započtení pohledávky G proti pohledávce insolvenčního navrhovatele (dovoláním předestřené), neboť odvolací soud vyšel (oproti insolvenčnímu soudu) z toho, že insolvenční navrhovatel předloženými listinnými důkazy osvědčil svou splatnou pohledávku za dlužnicí (proto také zrušil rozhodnutí insolvenčního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení), přičemž zavázal insolvenční soud pokynem, aby v návaznosti na vyslovený právní názor vyhodnotil dlužnicí vznesenou námitku započtení vzájemných pohledávek společnosti G a insolvenčního navrhovatele. Pro případ, že se neprokáže opodstatněnost této obrany dlužnice, insolvenčnímu soudu uložil, aby se zabýval skutečnostmi rozhodnými pro zjištění úpadku dlužnice. Námitkou započtení a platební neschopností dlužnice se tedy měl insolvenční soud teprve zabývat v dalším řízení.
Brojí-li dovolatelka proti závěru odvolacího soudu o osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele námitkou, že nebyly ve věci prokázány relevantní okolnosti při uzavření smlouvy o dílo (místo, čas, jednající osoby), platnost a účinnost smlouvy o dílo, předání díla společnosti G, pak pomíjí, že dle skutkových zjištění insolvenčního soudu objednané práce byly v období od 2. března 2012 do 30. října 2012 provedeny a předány (společností G řádně převzaty), vyúčtovány 8 fakturami s uvedením provedených prací a jejich ceny. Námitkami, jež se týkají správnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání založit nelze, neboť důvodem podání dovolání může být pouze nesprávný právní názor odvolacího soudu, na němž spočívá jeho rozhodnutí (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K uvedenému lze doplnit, že k mezím dokazování v insolvenčním řízení se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 2/2011 a v usnesení soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“), z nichž vyplývá, že důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce.
V posuzované věci zjevně odvolací soud postupoval v souladu se závěry formulovanými v R 14/2011. Dovolatelka totiž přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na skutkovém zjištění, podle něhož insolvenční navrhovatel osvědčil, že prováděl pro společnost G stavební práce a tyto práce předal společnosti G. Asfaltérské práce prováděl insolvenční navrhovatel pro společnost G dlouhodobě. Za společnost G dílo přebíral (obdobně jako v roce 2011) její zaměstnanec R. V. Přestože dlužnice tvrdila, že společnost G začala v roce 2012 úhradu faktur vázat na doložení naměřených parametrů asfaltových povrchů, tato skutečnost (uzavřená dohoda) nebyla osvědčena.
Argumentem, že odvolacím soudem „nebyl správně pochopen účel komunikace mezi účastníky v roku 2011“ dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Hodnocení důkazů samo nelze úspěšně napadat přípustným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Zpochybňuje-li dovolatelka dále splatnost pohledávky insolvenčního navrhovatele argumentem, že je ručitelkou za závazek společnosti G a nebyla vyzvána k úhradě pohledávky, je i potud právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud totiž vyšel z toho, že písemná výzva dlužnici ke splnění ručitelského závazku byla obsažena v žalobě ze dne 4. prosince 2012, jíž se insolvenční navrhovatel domáhal úhrady předmětné pohledávky po společnosti G a dále též po dlužnici a dalšímu jednateli společnosti G (D. F.). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 583/2004.
Zbývá dodat, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. především usnesení 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 42/2011, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2013, pod číslem 114) je i závěr odvolacího soudu, že v případě, kdy insolvenční navrhovatel osvědčí pohledávku za dlužníkem, nelze insolvenčnímu navrhovateli upřít aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu pouze na základě námitky dlužníka o započtení pohledávky, ale že je na dlužníkovi, aby prokázal opodstatněnost této obrany (aby zánik pohledávky započtením v řízení doložil).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčnímu navrhovateli se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu