ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1109.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1109/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2017 o dovolání podaném T. L. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 9 To 128/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 44/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 12 T 44/2016, byl T. L. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Dále mu byla uložena přiměřená povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestnou činností způsobil. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 9 To 128/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 23. 1. 2016 v době od 22:30 do 22:35 hodin, v obci Ž., okr. B.-v., na ulici U R. před domem přišel s dřevěnou násadou od koštěte k osobnímu motorovému vozidlu tov. zn. Renault Mégane Scenic, které bylo zaparkované po pravé straně silnice ve směru jízdy na Ž., touto násadou udeřil do přední kapoty motoru, čelního okna, střechy a levého zpětného vnějšího zrcátka a přitom sprostě nadával majitelce tohoto vozidla poškozené R. S., která seděla ve vozidle na místě řidiče, a to slovy, že je kurva a vyhrožoval jí, že ji zabije slovy „já tě zabiju, vylez ven“, přitom otevřel dveře vozidla u řidiče, kde seděla poškozená, kterou chytl za oděv a chtěl ji vytáhnout ven z vozidla a přitom jí neustále nadával a vyhrožoval, přičemž toto jednání vzbudilo u poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví, kdy mezitím vystoupil z předmětného vozidla z místa spolujezdce P. L., a poškozená odjela z místa napadání pryč, čímž způsobil poškozené R. S. škodu poškozením vozidla ve výši nejméně 4.050 Kč . Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále mu byla uložena přiměřená povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestnou činností způsobil. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že právní kvalifikace daného jednání je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, v důsledku čehož došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. O skutkovém stavu přitom dosud panují důvodné pochybnosti, přičemž dokazování bylo vedeno jednostranně v neprospěch obviněného. Napadené rozhodnutí ani nevyhovuje požadavkům na řádné odůvodnění podle §125 odst. 1 tr. ř. Soud druhého stupně podle obviněného pominul řadu skutečností. Předně, všichni svědci vypovídali ve prospěch obviněného a nikdo z nich nezaregistroval takový druh jednání, který popisovala poškozená, tedy že měl přijít s dřevěnou násadou od koštěte a touto poškodit osobní automobil, ve kterém seděla poškozená a zároveň jí nadával a vyhrožoval. Soudy se ovšem spokojily toliko s výpovědí poškozené. Není ani zřejmé, proč téměř všechny svědky soudy považovaly za nevěrohodné. Pokud byly v jejich výpovědích drobné rozpory, jedná se o zcela logickou situaci, když od události uplynulo již půl roku, v rozhodné době byla tma, svědci požívali na oslavě alkohol apod. V podstatných věcech však byli zajedno, a to sice, že mezi obviněným a poškozenou došlo pouze k slovní výměně názorů. Soudy rovněž zcela pominuly motivaci poškozené očernit či jinak poškodit obviněného, což pramení z jejich vzájemných vztahů stran rodinné situace. Jestliže poškozená opakovaně uváděla, že obviněný na automobil útočil dřevěnou násadou od koštěte, tak taková verze je v příkrém rozporu se znaleckým posudkem, podle něhož veškerá poškození (krom uraženého zrcátka) nebylo možné způsobit právě násadou od koštěte, neboť násada neodpovídá rozměrům zkoumaných poškození. Obviněný tedy shrnul, že skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku zůstávají v zjevném rozporu s tím, co bylo obsahem dokazování. Závěrem poté navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 18. 8. 2017 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že de facto totožné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to mj. s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tak ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces (mj. právě v rovině náležitého provedení procesu dokazování a hodnocení důkazů jako takových) musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřovaly právě do oblasti skutkové a procesní, přičemž takové námitky, kterým by bylo možné přiznat patřičnou právní relevanci s ohledem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podaném dovolání absentovaly, a to vyjma odkazu na nerespektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozené a závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně ovšem ve svých rozhodnutích logicky rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli (především tedy svědecké výpovědi příbuzných obviněného) a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Byť verze obviněného byla podporována právě mnohými svědeckými výpověďmi, tak soud prvního stupně (s jehož závěry se v tomto ohledu soud druhého stupně následně ztotožnil) náležitě rozvedl, proč je nepovažoval za věrohodné a proč se přiklonil k verzi prezentovanou poškozenou, kterou podporovala svědecká výpověď D. K. a nepřímo rovněž závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie (č. l. 109 a násl. daného spisového materiálu). Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy závěry svých rozhodnutí logicky odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost obviněným namítaného tzv. extrémního rozporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017; anebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09) mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
V daném kontextu je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudu druhého stupně přikročit i k závěrům právním, přičemž soud jasně a srozumitelně vyložil, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 10. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu