ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1279.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1279/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2017 o dovolání obviněného O. L. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 14 To 44/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 111/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 1. 2017, sp. zn. 3 T 111/2016, byl obviněný O. L. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným společně s obviněnými L. M. a R. S. přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se podle tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 16. 4. 2016 kolem 3:45 hodin v S. Ú., okres T., v T. ul. – před centrem zábavy A., za přítomnosti nejméně třech osob, pod vlivem alkoholu, po fyzickém střetu mezi L. M. a R. S., prudce strčil do L. M., jenž poté upadl na zem, následně J. Č. strčil do obžalovaného O. L., jenž ho uchopil a otočil, mezitím jej R. S. od obžalovaného O. L. odtrhl a strhl jej na zem, zároveň přiběhl L. M. a strčil do obžalovaného O. L., načež se oba vzájemně drželi a opakovaně přetahovali, přičemž L. M. obžalovaného L. několikrát udeřil pěstí do hlavy a hrudníku, následně se J. Č. pokusil uchopit R. S., avšak v tom mu zabránil obžalovaný O. L., jenž jej od L. M. odtrhl a udeřil J. Č. třikrát pěstí do obličeje, načež obžalovaný L. upadl na zem, ale ihned vstal a udeřil J. Č. ještě jednou pěstí do obličeje, a poté se ve vzájemném držení postrkovali po silnice.
Za uvedený přečin Okresní soud v Táboře podle §46 odst. 1 tr. zákoníku upustil od potrestání obviněného.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že se poškozená Vojenská zdravotní pojišťovna ČR, IČ: 47114975, odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 1. 2017, sp. zn. 3 T 111/2016, podal okresní státní zástupce odvolání v neprospěch obviněného směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 14 To 44/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl sám tak, že obviněného uznal vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených přečinů se podle tohoto soudu dopustil obviněný tím, že společně s obžalovaným L. M. a obžalovaným R. S., jejichž trestní stíhání bylo pravomocně podmíněně zastaveno:
dne 16. 4. 2016 kolem 3:45 hodin v S. Ú., okres T., v T. ul. – před centrem zábavy A., za přítomnosti nejméně 3 osob, všichni pod vlivem alkoholu, nejprve obviněný L. M. vzal L. S. hřeben a hodil ho na obviněného R. S., jehož zasáhl do zad, a když chtěl L. S. hřeben zvednout, obviněný R. S. jej odstrčil, načež obviněný M. strčil do obviněného S., obviněný O. L. prudce strčil do L. M., jenž poté upadl na zem, J. Č. strčil do obviněného L., jenž ho uchopil a otočil, mezitím k nim přiběhl obviněný S., jenž strčil do J. Č., uchopil jej za oděv, odrhl jej od obviněného L. a strhl jej na zem, čímž mu roztrhl mikinu zn. Quicksilver a tričko, a způsobil mu tak škodu ve výši 439 Kč, zároveň přiběhl obviněný M. a strčil do obviněného L., načež se oba vzájemně drželi a přetahovali, poté se k nim připojil obviněný S., jenž kopl kolenem obviněného M. do břicha, strčil do něj a natlačil ho směrem do silnice, pak odstrčil J. Č., zároveň se obviněný M. a obviněný L. opodál znovu ve vzájemném držení přetahovali, přičemž obviněný M. obviněného L. několikrát udeřil pěstí do hlavy a hrudníku, obviněného S. uchopil zezadu kolem krku L. S., ale obviněný S. se z jeho držení vyprostil a srazil L. S. na zem, kde jej chvíli držel, po chvíli klidu obviněný S. strčil do obviněného M., jenž mu to oplatil a pokusil se jej navíc udeřit do hlavy, avšak ruku mu zachytil obviněný L., načež obviněný S. uchopil obviněného M. zezadu za hlavu, J. Č. se pokusil uchopit obviněného S., avšak v tom mu zabránil obviněný L., jenž jej od L. M. odtrhl a udeřil J. Č. třikrát pěstí do obličeje, načež obviněný L. upadl na zem, ale ihned vstal a udeřil J. Č. ještě jednou pěstí do obličeje, a poté se ve vzájemném držení postrkovali po silnici, mezitím obviněný S. přehodil obviněného M. na zem, kde jej zalehl, čtyřikrát udeřil pěstí do hlavy a držel jej na zemi, a když se obviněný M. pokusil z držení vyprostit a opakovaně kopnout obviněného S., obviněný S. ho opět čtyřikrát udeřil pěstí do hlavy, a poté obviněného M. čtyřikrát za oděv částečně nadzvedl a udeřil s ním o zem, načež mu v dalším napadání zabránil L. S., jenž obviněného S. uchopil zezadu a odrhl jej od obviněného M., přičemž shora uvedeným jednáním obviněný L. M. způsobil obviněnému O. L. drobná poranění v podobě zhmožděnin na čele a pod okem a škrábance na krku, avšak reálně mu mohl způsobit i zlomeninu nosních kůstek s posunem, čili lehké zranění s obvyklou dobou léčení kolem 10 dnů, obviněný O. L. způsobil obviněnému J. Č. příčnou zlomeninu dolní čelisti před 8. zubem vlevo, čili lehké zranění s obvyklou dobou léčení kolem 5 týdnů, a obviněný R. S. způsobil obviněnému L. M. nalomení 7. žebra vpravo, čili lehké zranění s obvyklou dobou léčení kolem 2–3 týdnů.
Za uvedené trestné činy uložil Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře obviněnému podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku stanovil obviněnému přiměřenou povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradit škodu poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, IČ 47114975, se sídlem Česká 24, České Budějovice, škodu v částce 24.828 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 14 To 44/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného byl rozsudek soudu prvního stupně nesprávně právně posouzen, když neurčitě vymezuje znaky odsouzení ve vztahu ke zvoleným skutkovým podstatám, nevykazuje znaky skutkových podstat zvolených přečinů a nesprávně hodnotí jeho jednání jako protiprávní, ačkoliv jednal za podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. Poukazuje i na nepřesnost v popisu skutku, kde je uvedeno, že měl odtrhnout poškozeného J. Č. od M., ačkoliv tento se měl pokusit uchopit obviněného S. Z logiky věci je zřejmé, že poškozeného neměl odrhovat od obviněného M., nýbrž od obviněného S.
Následně obviněný poukazuje na skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a na znění §28 tr. zákoníku a §29 tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že se účastnil konfliktu, který vyvolala skupina příslušníků Armády ČR, včetně poškozeného J. Č. Vyjadřuje přesvědčení, že se do konfliktu obou zúčastněných přímo nezapojil, že jen vždy reagoval na přímo hrozící či trvající útok. Zároveň velmi podrobně rozvádí skutková zjištění soudu druhého stupně, zdůrazňuje, že závěr, že poškozený J. Č. na něho neutočil a že se snažil jen uchopit obviněného S. je nesprávný a neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Podle dovolatele soud druhého stupně rezignoval na hodnocení subjektivní stránky jeho jednání, zejména zda se z jeho strany nejednalo o krajní nouzi či nutnou obranu.
Rozporuplnost závěrů soudu druhého stupně dovozuje ze skutečnosti, že tento má za to, že jednání poškozeného J. Č. v první fázi konfliktu nebylo takové intenzity, aby v něm vyvolalo důvodné obavy (v obviněném), že bude poškozeným napaden, přičemž na druhé straně připouští, že jednal (obviněný) v určitém rozrušení. Podle obviněného soud správně nehodnotil jeho představy o druhé fázi konfliktu, když příčinou druhé fáze konfliktu bylo právě jednání obviněného M. a poškozeného J. Č. Pokud soud druhého stupně vyloučil, že jednal v nutné obraně, měl se zabývat tím, zda mohl vybočit z mezí nutné obrany v důsledku strachu či zmatku nebo v důsledku předchozího napadení (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1283/2014). Namítá, že jeho předchozí napadení obviněným M. mohlo v něm vyvolat obavu, že pokud se nebude bránit útoku obviněného M., bude opět bit. Proto mohl vnímat aktivní zásah poškozeného vůči obviněnému S. jako útok na svoji osobu. Jestliže mohl vnímat jednání poškozeného vůči S. jako útok, tak mohl jednat v nutné obraně či krajní nouzi. Jeho úmysl směřoval k zneškodnění poškozeného, nikoliv k tomu, aby mu ublížil na zdraví. Poukazuje i na skutečnost, že ze závěru znalce vyplývá, kterým z úderů pěstí způsobil poškozenému předmětné zranění. Namítá, že formu zavinění nelze presumovat, nýbrž je třeba ji na základě zjištěných skutečností prokázat.
Ohledně přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku uvádí, že závěr soudu druhého stupně o naplnění uvedené skutkové podstaty je povrchní a formální a neodpovídá judikatuře (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1283/2014).
Obviněný poukazuje i na skutečnost, že někteří další aktéři konfliktu, zejména poškozený J. Č. a L. S. nebyli hnáni k žádné odpovědnosti. Nemůže také souhlasit s tím, že neprojevil žádnou snahu po nápravě, když chtěl věc řešit postupem podle §307 odst. 1 tr. ř. s tím, aby se na náhradě škody podíleli všichni čtyři včetně poškozeného J. Č., což tento odmítl a prezentoval zájem domáhat se další náhrady škody.
Podle obviněného je rozhodnutí soudu druhého stupně postaveno toliko na záznamu kamerového systému, aniž by bralo v úvahu další provedené důkazy. Takový postup odporuje právu na spravedlivý proces. Obviněný následně velmi podrobně rozvádí provedený kamerový záznam a skutečnosti, které z něho vyplývají.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, jakož i rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 1. 2017, č. j. 3 T 111/2016-185, zrušil a Okresnímu soudu v Táboře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 1 NZO 763/2017, uvádí, že obviněný podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitka obviněného, že skutková věta neurčitě vymezuje znaky zavinění k zvoleným skutkovým podstatám podle státního zástupce není důvodná. V popisu skutku je výslovně uvedeno, že obviněný udeřil poškozeného třikrát pěstí do obličeje, přičemž z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že podle znalce se tak stalo velkou silou. Uvedená skutková zjištění jednoznačně implikují existenci nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když rány zaťatou pěstí do obličeje vedené velkou silou jsou vždy spojeny s rizikem ublížení na zdraví. V případě přečinu výtržnictví si byl obviněný vědom, že se nachází na ulici, tedy na místě veřejnosti přístupném, když bil poškozeného pěstí, tedy tohoto napadl.
Pokud se týká naplnění objektivních znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku nelze pominout, že k napadení došlo veřejně a místě veřejnosti přístupném. K námitce obviněného, že nikoliv každé napadení naplňuje znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, uvádí, že obviněný má v obecné rovině pravdu. Podle jeho názoru se ovšem v dané věci nepochybně jednalo o výtržnost ve smyslu trestního zákoníku vzhledem k intenzitě napadení, skutečnosti, že se nejednalo o jednorázový útok, nýbrž o útok více osob, který trval delší dobu. Ohledně naplnění objektivních znaků přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku poukazuje na skutečnost, že k ublížení na zdraví skutečně došlo a mezi jednáním obviněného a zraněním poškozeného existuje příčinná souvislost.
Ani námitky obviněného, že jednal v nutné obraně, nepovažuje státní zástupce za důvodné, když se ztotožňuje ze závěry soudu druhého stupně. Nad rámec úvah soudu druhého stupně uvádí, že v dané věci šlo o potyčku několika osob, kde se střídal útok s obranou. Nutná obrana ovšem předpokládá rozdělení osob, které se střetly, kdy jedna strana je v roli útočníka a jedna v roli obránce. Jestliže dvě osoby na sebe vzájemně utočí, kdy vzájemné útoky se střídají, nemůže se jednat o nutnou obranu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 851/2002).
Další námitky do skutkových zjištění nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. K námitce obviněného ohledně aktivní role poškozeného v celém konfliktu odkazuje na zásadu obžalovací, a že je tedy pojmově vyloučeno, aby se soudy zabývaly trestní odpovědností poškozeného. K tomuto mohlo být přihlédnuto při výroku o náhradě škody, jako k okolnosti týkající se spoluzavinění poškozeného.
V závěru uvedl, že souhlasí, aby Nejvyšší soud rozhodl za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný dovozuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nesprávném právní posouzení skutku, když skutek nenaplňuje objektivní znaky zvolených skutkových podstat, v neprokázání zavinění a v neaplikování ustanovení §29 tr. zákoníku a ve způsobu hodnocení důkazů soudu druhého stupně.
Lze konstatovat, že zvolenou argumentaci obviněný částečně naplnil zvolený dovolací důvod. Jedná se o otázku zavinění, a naplnění znaku trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Ohledně další argumentace obviněného týkající se skutkových zjištění lze uvést, že obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu druhého stupně, když vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů tímto soudem. Obviněný touto dovolací argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť její námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem druhého stupně (zejména kamerového systému). Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu uplatněných námitek, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. V dané věci soud prvního stupně uznal obviněného vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, když ohledně zbývající části konfliktu (způsobení ublížení na zdraví poškozenému) podle tohoto soudu jednal obviněný v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku. Soud druhého stupně rozhodoval ve věci na podkladě odvolání státní zástupce podaného v neprospěch obviněného směřujícího do výroku o vině a trestu. Uvedený soud v rámci odvolacího řízení sám doplnil dokazování, když provedl důkaz záznamem kamerového systému (viz č. l. 97), včetně záznamu kamerového systému městské policie, který se mu na rozdíl od soudu prvního stupně podařilo spustit a tudíž provést jako důkaz. Protože soud druhého stupně sám doplnil dokazování, mohl podle §263 odst. 7 tr. ř. změnit skutková zjištění soudu prvního stupně, což se také v dané věci stalo. Soud druhého stupně následně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, když velmi podrobně rozvedl na základě, kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (str. 7–10 rozsudku), který formuloval skutkové závěry na základě doplnění dokazování a s přihlédnutím k důkazům, které byly provedeny před soudem prvního stupně. Lze konstatovat, že soud druhého stupně přesvědčivým způsobem odůvodnil své úvahy z pohledu obhajoby obviněného a provedených důkazů, čímž dodržel ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soud druhého stupně vyvodil z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Obviněný ve vztahu ke skutkovým závěrům soudu druhého stupně v podstatě vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým tento soud hodnotil záznam kamerového systému, který byl proveden jako důkaz v rámci odvolacího řízení, když namítá, že soud tento důkaz nehodnotil v kontextu dalších provedených důkazů a považuje jeho hodnocení za extrémně vadné. V dané souvislosti lze uvést následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existenci extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
O takovou situaci se podle Nejvyššího soudu nejedná. Obecně je třeba konstatovat, že obviněný nezpochybňuje, že poškozeného opakovaně udeřil pěstí, pouze se hájí tím, že se cítil ohrožen poškozeným, když jeho jednání pociťoval jako útok na svoji osobu a že se tedy bránil. Obviněný ani neuvádí, že by snad poškozený vůči němu použil nějaké slovní vyhrůžky či proti někomu jinému. Současně je z provedeného dokazování nepochybné, že všichni zúčastnění na konfliktu byli podnapilí, což připouštějí a toto nepochybně ovlivnilo jejich schopnost popsat průběh konfliktu. Přesto je možno uvést, že poškozený J. Č. popřel, že by na obviněného L. v druhé fázi konfliktu utočil, když uvedl, že chtěl pouze odtrhnout aktéry konfliktu (S. a M.). Byť lze připustit, že výpověď poškozeného je třeba hodnotit vzhledem k jeho podnapilosti obezřetně, tak tato jeho část výpovědi odpovídá právě pořízenému záznamu kamerového systému. V dané souvislosti lze obecně uvést, že za situace, kdy všichni obvinění a svědci byli na konfliktu nějak zúčastněni, popř. měli k obviněným určitý vztah, popř. k poškozenému, nelze soudu vyčítat nějaký nelogický postup, pokud skutkové závěry postavil především na záznamech kamerového systému, který zachycuje průběh události bezprostředně a přímo.
Pokud dále obviněný namítá, že nikoliv všichni aktéři konfliktu byli pohnáni k odpovědnosti, je nezbytné konstatovat, že ani tato námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Je třeba uvést, že řízení před soudem je založeno na zásadě obžalovací, tedy že soud rozhoduje na podkladě obžaloby či návrhu na potrestání, které podává státní zástupce (§180 odst. 1 tr. ř.). Jinak řečeno předmět řízení před soudem je určován podanou obžalobou či návrhem na potrestání, který stanoví skutek, pro který se řízení vede a osobu obviněného či obviněných. Soud nemůže nutit státního zástupce, aby popř. podal obžalobu či návrh na potrestání na jiné osoby (srov. přiměřeně R-53/1990, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 3 Tz 49/2016), byť by se domníval, že na spáchání skutku se podílely i další osoby trestně odpovědné nebo rozhodovat o trestní odpovědnosti dalších osob, na které nebyla podána obžaloba.
Bez ohledu na shora naznačené lze uvést, že v případě poškozeného J. Č. a svědka L. S. bylo již v rámci přípravného řízení rozhodnuto o postoupení věci pro daný skutek podle §159a odst. 1 tr. ř. ke kázeňskému potrestání – rozhodnutí ze dne 21. 9. 2016 (viz č. l. 112). Tvrzení obviněného, že se orgány činné v trestním řízení nezabývaly případnou odpovědností dalších aktérů konfliktu, proto není zcela odpovídající, když skutečnost, že snad nedošlo k jeho projednání příslušným orgánem nelze klást k tíži orgánům činným v trestním řízení, neboť případné posouzení věci jako kázeňského přestupku patří do výlučné pravomoci vojenských orgánů. Navíc případnému posouzení odpovědnosti dalších aktérů konfliktu podle trestního zákoníku nic nebrání, když dosud neuplynula promlčecí doba stanovena §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Obecně je třeba zdůraznit, že skutečnost, že orgány činné v trestním řízení eventuálně nepohnaly k odpovědnosti všechny pachatele, sama o sobě nemůže vést k závěru, že u obviněného bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V dané souvislosti je třeba konstatovat, že část pachatelů byla nepochybně v dané věci postižena (L. M., a R. S.), takže i z tohoto pohledu se jeví námitka obviněného nepřípadná.
Ani tvrzení obviněného o rozporuplném postupu soudu druhého stupně, který na jedné straně dospěl k závěru, že nejednal v nutné obraně a zároveň přihlédl k tomu, že jednal v určitém rozrušení, nenaplňuje zvolený dovolací důvod, když směřuje proti skutkovým zjištěním soudu druhého stupně (že obviněný nejednal v nutné obraně). Navíc je třeba podotknout, že na rozdíl od obviněného Nejvyšší soud v postupu soudu neshledává žádný rozpor. Ke skutečnosti, že obviněný jednal v určitém rozrušení je přihlédnuto soudem druhého stupně při úvaze o trestu (viz str. 10 rozsudku), když je třeba konstatovat, že k tomuto přihlédl jako k okolnosti polehčující v zákoně výslovně neuvedené. V tomto postupu soudu nelze spatřovat nějaký logicky rozpor.
Námitka obviněného, že neměl v úmyslu poškozenému způsobit újmu na zdraví, naplňuje zvolený dovolací důvod, byť s jistou dávkou tolerance, když část uplatněné argumentace má procesní charakter. Jedná se o argumentaci obviněného, že chtěl zneškodnit poškozeného, o němž se domníval, že útočí na něho či obviněného S. Takto formulovanými námitkami obviněný jen opětovně vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu druhého stupně, který dospěl k závěru, že poškozený neutočil na obviněného, ale ani na S., kterého chtěl pouze uchopit, když tento měl konflikt s obviněným M. Tyto námitky nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Přesto, jak již bylo naznačeno, lze námitky týkající se neexistence úmyslu poškozeného zranit, podřadit s jistou mírou tolerance pod zvolený dovolací důvod. Obviněný totiž namítá, že u něho není dán úmysl a to ani ve formě nepřímého úmyslu. Obviněný tedy namítá subjektivní stránku, která se týká základu trestní odpovědnosti, když v případě fyzické osoby jako pachatele se vyžaduje existence zavinění, které je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu.
Obviněný se měl dopustit přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Ublížením na zdraví se podle §122 odst. 1 tr. zákoníku rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl, když ovšem postačí i úmysl nepřímý (blíže viz rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 418/2015). Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].
Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o otázku zavinění, které se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (viz Trestní zákoník, 1. vydání 2009, nakladatelství C. H. Beck, Prof. P. Šámal a kol., str. 165). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. V předmětné věci soud druhého stupně dospěl k závěru, že obviněný ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku jednal v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Úmysl pachatele také musí zahrnovat následek, tj. způsobení újmu na zdraví poškozené osobě.
Při posuzování subjektivní stránky, tedy zavinění, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno, že závěr o zavinění, musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Soud nemůže při posuzování subjektivní stránky vycházet toliko z výpovědi obviněného, tuto musí hodnotit v souvislosti s dalšími provedenými důkazy a z nich vyplývajících skutečností, což soud druhého stupně učinil. Soud druhého stupně dospěl k závěru, že vzhledem ke způsobu útoku musel být obviněný srozuměn s tím, že může poškozenému způsobit újmu na zdraví a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Podle tohoto soudu obviněný jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud má za to, že tento závěr má oporu v provedeném dokazování. Obecně je třeba uvést, že při posuzování jednání pachatele, který útočil proti zdraví jiné fyzické osoby, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo. Z těchto skutečností s přihlédnutím ke všem ostatním okolnostem případu je pak třeba dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 763/2015, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1407/2015). Takto je třeba postupovat při posuzování úmyslu obviněného ublížit poškozenému na zdraví v dané věci. Ve věci není pochyb o tom, že poškozenému byla způsobena újma na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k §122 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru je třeba odkázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a na skutečnost, že mechanismus vzniku zranění poškozeného odpovídá úderu pěstí jinou osobou. Z pořízeného kamerového záznamu je zřejmé, že jedinou osobou, která poškozeného udeřila pěstí do obličeje, byl právě obviněný, což ani nezpochybňuje. Obviněný utočil na poškozeného za situace, kdy tento byl evidentně podnapilý a jevil známky podnapilosti, přičemž proti takové osobě zvolil razantní způsob útoku spočívající v tom, že opakovaně udeřil poškozeného pěstí do obličeje za situace, kdy poškozený se jeho útoku aktivně nebráni (tedy neudeřil obviněného). Zároveň nelze přehlédnout ani skutečnost, že podle znaleckého posudku byl útok veden maximální silou. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem lze mít za to, že úmysl obviněného zahrnoval i následek, tj. vznik takové poruchy zdraví, která má povahu ublížení na zdraví. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem je třeba mít za to, že obviněný musel být srozuměn s tím, že způsobem útoku, který zvolil vůči poškozenému, mu může způsobit újmu na zdraví a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Tedy obviněný jednal v úmyslu nepřímém.
Pokud obviněný dále uvádí, že jeho jednání naplňuje všechny znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, je nutno konstatovat, že obviněný v tomto směru neuplatnil žádnou právně relevantní argumentaci, takže jeho námitky nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit, když nestačí pouze obecný odkaz, je vždy nutno uvést fundovanou právní argumentaci. Nejvyšší soud totiž nemůže předjímat námitky obviněného, tyto musí být konkrétní a naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že ze skutkových zjištění je nepochybné, že obviněný naplnil všechny znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Z popisu skutku je nepochybné, že to byl právě obviněný, který opakovaně udeřil poškozeného pěstí do obličeje a způsobil mu tak, příčnou zlomeninu dolní čelisti před 8. zubem vlevo, s obvyklou dobou léčení 5 týdnů, kdy omezení v obvyklém způsobu života spočívalo v tom, že poškozený byl výrazně omezen v přijímání stravy a zranění si vyžádalo lékařské ošetření. Mezi jednáním obviněného a vznikem zranění je pak příčinná souvislost.
Rovněž námitka obviněného, že nebyly naplněny objektivní znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když obviněný namítá, že nenaplnil objektivní znaky zvoleného přečinu. Obviněný tedy namítá nesprávné právní hodnocení skutku, kterým byl uznán vinným. Námitku je ovšem nutno považovat za zjevně neopodstatněnou.
Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Z právní věty se podává, že podle soudu druhého stupně obviněný naplnil přečin výtržnictví tím, že veřejně a na místě veřejnosti přístupném se dopustil výtržnosti. Soudní judikatura chápe pojem výtržnosti tak, že jde o jednání, které narušuje klidné soužití občanů, veřejný klid a pořádek. Výtržnost může být zaměřena proti nejrůznějším předmětům útoku (zpravidla proti lidem a majetku). Pro výtržnost je typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných [srov. usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89 (uveřejněné pod č. 44/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Formy výtržnického jednání musí narušovat občanské soužití hrubě, to znamená ve zvýšené míře, přičemž nestačí méně závažné, běžné nebo obvyklé projevy rušení tohoto soužití [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002 (uveřejněný pod č. 19/2003 – T 448 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
Pojmem veřejně se rozumí podle §117 písm. b) tr. zákoníku spáchání trestného činu před nejméně třemi osobami současně přítomnými. Přitom musí jít o osoby odlišné od pachatele, které jsou způsobilé jeho konkrétní projev nejen postřehnout, ale také mu porozumět (tj. pochopit jeho obsah a smysl). Místem veřejnosti přístupným je pak každé místo, kam má přístup široký okruh individuálně neurčených osob a kde se jich také zpravidla více zdržuje. Důležité je, že výtržnický čin musí být na takovém místě postřehnutelný (zaregistrovatelný) více lidmi (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 75/2017). Není přitom nezbytné, aby se nějací lidé v bezprostřední blízkosti činu v rozhodné době zrovna nacházeli. „Přístupností“ je zde nutno rozumět možnost vidět a slyšet projev pachatele. K naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví se nevyžaduje, aby čin pachatele skutečně viděly nebo vnímaly jiné osoby. Postačí jejich přítomnost na místě činu a schopnost jej vnímat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1149/2010, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 20/2017).
Ze shora uvedeného je nepochybné, že v dané věci byly naplněny znaky objektivní stránky přečinu výtržnictví, když přečin byl spáchán veřejně, neboť na místě bylo přítomny nejméně tři osoby současně odlišné od obviněného a spolupachatelů, když z pořízené fotodokumentace je zřejmé, že na místě se nacházelo více osob a zároveň se jednalo o místo veřejnosti přístupné, neboť k jednání došlo před centrem zábavy A. na ulici, tedy na místě, kde má přístup široká veřejnost. Obviněný zároveň napadl jinou fyzickou osobu, konkrétně poškozeného, čímž se dopustil hrubé neslušnosti.
Jestliže obviněný v dovolání poukazoval na to, že výtržností není každé fyzické napadení, kterého se pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1283/2014, je k této námitce třeba uvést, že obecně lze s touto námitkou souhlasit. Pro závěr o tom, že uvedený znak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku byl naplněn, je vždy třeba hodnotit povahu takového činu z hledisek intenzity, rysů a průběhu útoku (slovní či jiné, nebezpečnější projevy). Posoudit je třeba okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, denní doba, počet pachatelů), též i zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí), i osobu pachatele, tj. dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1975, sp. zn. 11 Tz 31/75 (uveřejněný pod č. 4/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76 (uveřejněný pod č. 40/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Posuzuje-li se čin, jenž je kladen obviněnému za vinu, je třeba připomenout, že jej obviněný spáchal tím, že veřejně a na místě veřejnosti přístupném napadal opakovaně poškozeného, kterého udeřil pěstí do obličeje velkou intenzitou, o čemž nakonec svědčí i zranění poškozeného, kdy došlo i k naplnění zákonných znaků přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (srov. přiměřeně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 6 Tdo 624/2017). Ze strany obviněného se tedy nejednalo o jednorázový atak, celý incident trval i delší dobu, zapojilo se do něho více účastníků a incident sledovalo více osob. Z tohoto pohledu je třeba mít za to, že jednání obviněného i z hlediska intenzity a průběhu útoku odůvodňuje závěr, že výtržnické jednání bylo takového charakteru, že se jednalo o výtržnické jednání ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jednání obviněného se vyznačovalo zjevně neuctivým a neukázněným postojem k zásadám občanského soužití.
Námitka obviněného, že jednal v nutné obraně, není vzhledem k obsahu konkrétně zvolené dovolací argumentace podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, neboť námitky obviněného jsou skutkové povahy. V tomto směru je třeba zdůraznit, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze napadenému rozhodnutí vytýkat nesprávnost skutkových zjištění, jejichž součástí je i hodnocení důkazů ve vztahu ke skutkovým okolnostem nutné obrany vymezené v ustanovení §29 tr. zákoníku, neboť se nejedná o námitky směřující vůči právnímu posouzení věci, nýbrž o námitky zasahující do skutkového stavu věci (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 650/2002). Konkrétně obviněný vyjadřuje nesouhlas se skutkovým závěrem soudu druhého stupně, že poškozený na něho neutočil a vyjadřuje přesvědčení, že soud druhého stupně se měl zabývat i tím, zda nevybočil z mezí nutné obrany z důvodu toho, že jednal ve zmatku či v důsledku předchozího napadení. Jedná se tedy o námitky do skutkových zjištění, které nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit následující. Ze skutkových zjištění soudu druhého stupně vyplývá, že poškozený v době na obviněného neutočil. V tomto směru obviněný předestírá svoji vlastní verzi události, když ovšem zcela pomíjí zjištěný skutkový děj. Z provedeného dokazování je nepochybné, že celý konflikt začal tím, že obviněný M. hodil po obviněném S. hřeben, kdy na tuto skutečnost reagoval S. zcela neadekvátně a napadl svědka L. S. Do konfliktu se následně zapojil obviněný M. a obviněný L., kdy až poté poškozený J. Č. strčil do obviněného L., který už byl zapojen do konfliktu. Následně poškozeného napadl obviněný S. a poškozený se již do první části konfliktu nijak aktivně nezapojoval. Jinak řečeno z kamerového záznamu je nepochybné, že poškozený J. Č. se do první fáze konfliktu zapojil zcela okrajově a až poté, co se již do konfliktu zapojil právě obviněný L., přičemž poškozený obviněného L. jinak neudeřil, ale ani jiného účastníka konfliktu. Následně došlo k uklidnění situace, kdy konflikt opět začal obviněný S., který strčil do obviněného M. a následně se do konfliktu zapojil obviněný L., který zadržel obviněného M., který ovšem tuto fázi konfliktu nezahájil, přičemž obviněný S. se poté pokusil chytit M. za hlavu. Za této situace chtěl poškozený uchopit právě obviněného S., který chtěl pokračovat v konfliktu s obviněným M., do čehož se zapojil právě obviněný, který poškozeného opakovaně udeřil. Z provedeného dokazování je tedy nepochybné, že poškozený se do konfliktu vždy zapojil až poté, co již konflikt probíhal, a poté, co se do konfliktu aktivně již zapojil obviněný L., přičemž poškozený žádného účastníka konfliktu nijak aktivně nenapadal, např. tím, že by se je pokusil udeřit, z jeho strany se jednalo pouze o zásah do konfliktu, který již probíhal a směřoval k uklidnění situace. Za této situace se obviněný nemohl domnívat, že vůči němu poškozený útočí a nemohl jednat v nutné obraně, protože se ze strany poškozeného nejednalo o útok.
Proto aplikace ustanovení o nutné obraně nepřichází v dané věci v úvahu, a proto se odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1283/2014, jeví jako nepřípadný.
Obecně lze uvést, že podmínky nutné obrany stanoví §29 tr. zákoníku. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V dané věci zákonné podmínky §29 tr. zákoníku nepochybně splněny nebyly. Ze skutkových zjištění soud druhého stupně je totiž zřejmé, že obviněný neodvracel přímo hrozící či trvající útok, kdy obviněný se ani vzhledem ke způsobu chování poškozeného nemohl subjektivně domnívat, že tento útočí na jiné osoby, kdy nutná obrana je přípustná i v případě útoku na jinou osobu než osobu jednající za podmínek nutné obrany. V případě celého konfliktu se jednalo o fyzické napadání více osob, kdy jejich postavení se v průběhu konfliktu střídalo, tedy v některých fázích vystupovaly jako osoby útočící a v další části jako osoby se bránicí, přičemž obviněný se do konfliktu zapojil dříve než poškozený. Ve vztahu k obviněnému ani ostatním účastníkům konfliktu poškozený nepoužil žádné intenzivní násilí, kdy do konfliktu se zapojil v okrajové roli, když jak sám uvedl, snažil se od sebe odrhnout ostatní účastníky konfliktu, o čemž svědčí nejen jeho výpověď, ale zejména pořízený kamerový záznam, když poté co byl v případě první části konfliktu S. sražen na zem, se již do konfliktu nesnažil ani nepokusil zapojit a v druhé fázi konfliktu do tohoto zasáhl až poté, co se rozhořel fyzický konflikt mezi obviněným S. a M. a do konfliktu se aktivně zapojil i obviněný L. Za této situace se pokusil uchopit obviněného S., který uchopil za hlavu obviněného M. V tomto směru je třeba podotknout, že pro posouzení otázky, kdo je útočníkem a kdo útok odvrací, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal s útokem. Institut nutné obrany ovšem nelze aplikovat v případě, kdy obě osoby jsou připraveny na sebe vzájemně útočit a dojde mezi nimi k fyzickému napadání. V tomto případě nelze jednu osobu považovat za útočníka a druhou za obránce, a není přitom rozhodující ani skutečnost, kdo s fyzickým napadáním začal (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 6 Tdo 851/2002). O takový případ se v dané věci jedná. Nejvyšší soud považuje za potřebné ještě uvést, že v popisu skutku je jistá nepřesnost, když je uvedeno, obviněný L. ho měl odtrhnout (poškozeného) od obviněného M., ačkoliv z odůvodnění rozhodnutí, ale zejména pořízeného kamerového záznamu je zřejmé, že měl poškozeného odtrhnout od obviněného S. Naznačené pochybení ovšem není takového rázu, že by vyžadovalo změnu napadeného pravomocného rozhodnutí, když se jedná o zřejmou nesprávnost.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 11. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová